Minulý měsíc uvedla streamovací platforma Disney+ minisérii, která připomíná život a dílo návrháře Cristóbala Balenciagy: muže, kterého Christian Dior a Coco Chanel uznávali jako nejtalentovanějšího couturiéra své generace a který věhlasu navzdory zůstal zahalen tajemstvím. Kdo byl vlastně Balenciaga, který svého času provozoval nejdražší módní dům na světě? Pojďme si ho připomenout.
Když se dnes řekne Balenciaga, vidíme Kim Kardashian, která se nedávno oficiálně stala ambasadorkou značky, nebo třeba Rihannu v blankytně modrém kabátě se třemi Adidas pruhy na pažích – což byla módní spolupráce, která hýbala módním světem před dvěma lety. Těžko také nepomyslet na nedávné skandály, které vyvolaly kontroverzní reklamní kampaně – třeba ta, ve které účinkovaly děti v nevhodných stylizacích se sexuálním podtextem.
TIP NA VIDEO: Připomeňte si historii malých černých šatů
Lidé, kteří tuto značku vnímají optikou poslední dekády, kdy jí vládne gruzínský návrhář Demna, si zase představí mix opulentního streetwearu a deformativní elegance akcentující ramena. Anebo několikrát promazaný Instagram. Málokdo si však dnes již uvědomuje, co přesně znamenalo jméno Balenciaga před padesáti nebo šedesáti lety. Aktuálně to na streamovací platformě Disney+ připomíná španělská minisérie Cristóbal Balenciaga.
Ta začíná v roce 1971 pohřbem Coco Chanel, kterého se účastní i španělský návrhář, jenž je mnohými považován za jejího největšího rivala. Na pohřbu si Balenciagy (Alberto San Juan) všimne vlivná módní redaktorka The Times Prudence Glynn (Gemma Whelan), která ho požádá o rozhovor (ve skutečnosti rozhovor vznikl o tři roky dříve krátce poté, co se Balenciaga rozhodl odejít do důchodu). Uznávaný couturiér, známý svou introvertní a plachou povahou, překvapivě souhlasí, a tak začíná vyprávění o tom, kdo byl vlastně zakladatel jedné z nejvlivnějších módních značek současnosti.
Obleček pro kočku
Cristóbal Balenciaga se narodil ve španělském městečku Getaria 21. ledna 1895 (na den přesně o deset let dřív než jeho velký rival Christian Dior). Pocházel z obyčejné rodiny, která však měla přístup k prominentům. Matka provozovala vyhlášený krejčovský salon a nechat spravovat nebo přešívat šaty si k ní chodily i španělské šlechtičny, které se na baskickém pobřeží rekreovaly. Otec byl rybářem a námořníkem a měl tu a tam čest převážet na lodi členy královské rodiny.
K šití se malý Cristóbal, který měl ještě další dva sourozence, pochopitelně dostal díky matce. Zatímco ostatní děti trávily čas na pláži, on se motal v její dílně a traduje se, že v šesti letech už dokázal spíchnout obleček pro kočku. Když mu v jedenácti nečekaně zemřel otec, bylo o jeho budoucí kariéře takřka rozhodnuto – záhy nastoupil do učení v krejčovství Casa Gomez.
Velký vliv mělo na chlapce také setkání s markýzou Casa de Torres, která patřila mezi matčiny věrné zákaznice. Její skvostné pařížské róby ho uchvátily natolik, že ji požádal, jestli by si mohl někdy prohlédnout celou její garderobu. Souhlasila, a tak Cristóbal vyrážel každý den po škole do její vily, kde se navíc seznámil se svou další vášní: španělským malířským uměním v čele s Velázquézem a Goyou. Dnes lze bez nadsázky říct, že za každým módním návrhem Cristóbala Balenciagy lze najít inspiraci nějakým výtvarným dílem.
Bonjour, Paris
Další ženou, která Cristóbala Balenciagu povzbudila v jeho zářné cestě, byla Coco Chanel. S tou se dvaadvacetiletý mladík seznámil, když za první světové války pořádala přehlídku pro své zákaznice v San Sebastianu. Proklouzl za ní tehdy do hotelového casina, kde se spolu se svou sestrou oddávala karetní hře baccarat – a zrodilo se přátelství na celý život. Právě Coco Chanel o Balenciagovi slavně řekla, že jen on je ve své generaci opravdový couturiér. „Je jediný, kdo dokáže navrhnout, nastříhat, sestavit a ušít oblek nebo róbu zcela sám.“
Už po první světové válce bylo jasné, že se Balenciaga se Španělskem nespokojí, a stejně jako jiným návrhářům i jemu učarovala Paříž. Navíc prominentní klientela v čele s královnou, kterou si ve své domovině získal, se mu ve 30. letech vlivem politických událostí rozplynula. O přesunu do Paříže definitivně rozhodla občanská válka, která vypukla v roce 1936. Bylo mu dvaačtyřicet, když na Avenue George V otvíral svůj módní dům. V počátečních investicích mu pomohl finančník Nicolás Bizcarrondo, ve všem ostatním francouzsko-polský aristokrat Vladzio Jaworowski d’Attainville, návrhářův kloboučník a milenec.
Cristóbal Balenciaga okamžitě nadchl vlivné módní redaktorky, které jeho modely umísťovaly na stránky lesklých magazínů. „Zářivá hvězda na módním nebi,“ napsala po první přehlídce Carmel Snow z Harper's Bazaaru, díky které se rychle prosadil na americkém trhu. Zákaznice pak neváhaly riskovat cestu do Evropy ani za druhé světové války, jen aby si u něj nechaly ušít chic pelerínu, takzvaný square coat nebo šaty volně inspirované infantkou Markétou Habsburskou z obrazů Diega Velázqueze.
Nejlepší léta
Každého v životě potká období, kdy má pocit, že jeho život pozbývá smysl. Pro Balenciagu to byla poválečná léta. V roce 1947 představil Christian Dior, jeho největší profesní rival, svůj New Look a slavil úspěch. O rok později zemřel jeho životní partner d’Attainville. Tehdy chtěl poprvé všeho nechat a odejít do důchodu.
Balenciaga měl totiž ke své tvorbě komplikovaný vztah. Byl perfekcionista a introvert. Tvořil v naprosté tichosti a stejně tak své modely i prezentoval. Netoužil po slávě a rozhodně se nehodlal se svými bohatými zákaznicemi družit. Vlastně se před nimi často skrýval. Podobně jednal i s novináři, kterým své kolekce ukazoval až s měsíčním zpožděním – mimo jiné ho štvalo kopírování, ke kterému se běžně uchylovaly americké značky. Za celý svůj život také poskytl jen dva rozhovory, a to až po svém definitivním odchodu na odpočinek.
Na sklonku 40. let ho totiž nakonec sám Dior přesvědčil, aby si to rozmyslel. A dobře udělal: Cristóbal Balenciaga měl totiž před sebou svá nejlepší léta, kterými se zapsal do učebnic módy. Dokázal se vymanit z Diorova stínu a začal navrhovat vlastní osobité siluety, proslul také architektonickým pojetím střihů. Coco Chanel nicméně kritizovala oba dva – Dior podle ní neměl rád ženy, a tak je svazoval do siluety přesýpacích hodin, zatímco Balenciaga jim jen nelichotil.
Své věrné a vděčné zákaznice si však jeho koncept sníženého pasu nebo baby doll šatů našel. V roce 1957 vyvrcholil návrhem takzvaných sack dress – šatů pytlovitého střihu, které se měly přizpůsobit nositelce, maskovat její nedostatky a naopak podtrhnout přednosti. Z dnešního pohledu je také zajímavé, že Balenciaga šil spíše pro starší zákaznice (od pětadvaceti let) a nevadilo mu, když měly bříško. Trval však na tom, aby měly určitou ladnost a noblesu.
Vzestup a pád haute couture
Sebekritický a náročný Balenciaga, jehož salon svého času provázela pověst nejdražšího módního domu na světě, nakonec odešel do důchodu v roce 1968, čtyři roky před smrtí. Odcházel na vrcholu, ale současně v nejvyšší čas. I když k němu vzhlíželi návrháři mladší generace jako třeba Hubert de Givenchy, móda se v šedesátých letech definitivně začínala ubírat jiným směrem. Za všechny moderní dívky to shrnula Brigitte Bardot, sexuální symbol a módní ikona, která prohlásila, že haute couture už ji nezajímá, a raději se oblékala v konfekci.
„Nebudu prostituovat své umění,“ řekl couturiér v jednom ze vzácných rozhovorů ke svému odchodu, kterým některým věrným zákaznicím zlomil srdce. Traduje se, že newyorská prominentka Mona von Bismarck, kdysi nejlépe oblékaná žena světa, se zhroutila a tři dny jen plakala ve svém pokoji. Tentokrát ale Balenciagu nic neobměkčilo. Svůj módní dům nikomu nepředal a až do roku 1986 byla jeho značka ve stavu klinické smrti. Sám zemřel 23. března 1972.
Módní dům vzkřísila až devadesátá léta, kdy do křesla kreativního ředitele usedl nejprve Josephus Thimister a poté Nicolas Ghesquière. Ten mimo jiné v roce 2000 navrhl slavnou kabelku City, která teď, po téměř pětadvaceti letech, už jako vintage kousek zažívá novou vlnu zájmu. Zajímavá byla tříletá éra Alexandera Wanga, jenž modernizoval některé siluety slavného mistra. V roce 2015 ho vystřídal Demna Gvasalia se svým zcela novým pojetím ready-to-wear estetiky, které si jen těžko spojujeme s tvorbou otce zakladatele. Nakonec ho přece jen začal připomínat skrze přehlídky haute couture, které do detailu oživily scénu z 50. let – i se zlatými židlemi, měkkými koberci, nekonvenčními modelkami a nezbytným tichem.
