Existuje recept na šťastnější ráno? Celebrity nás přesvědčují, že do nového dne je nejlepší vykročit ještě před rozbřeskem, cvičit, meditovat, psát si deník a popíjet zdravé smoothie. Ale opravdu vás složitý ranní rituál nabije energií a štěstím?
Název tohoto článku vám nejspíš připadá jako zlomyslný výsměch, pokud každé ráno kmitáte mezi kuchyní a koupelnou, taháte z postele rozmrzelé děti, zběsile hledáte pár stejných ponožek a vyrážíte do práce s kelímkem příliš horkého kafe, které vám cáká na zápěstí. Když potom úlevně dosednete na sedadlo v autobuse nebo v tramvaji, na displeji vašeho telefonu na vás možná vyskočí jeden z těch nechutně pozitivních článků typu „9 věcí, které šťastní lidé dělají po ránu“. „Šťastní lidé začínají každý svůj den pozitivní afirmací. Afirmace je účinný způsob, jak vkročit do nového dne plni sebevědomí a připraveni na úspěch.“
TIP NA VIDEO: Zjistěte, jak je to doopravdy s kávou. Škodí našemu zdraví, nebo je naopak prospěšná?
Dále se dozvíte, že šťastní lidé po ránu meditují, cvičí, pociťují vděčnost a stanovují si cíle. Než vystoupíte z tramvaje, zbytky vašeho sebevědomí pro tento den jsou beznadějně rozcupovány a máte chuť všechny ty fiktivní „šťastné lidi“ postřílet. Ale klid, v tomto textu vám žádné podobně nerealistické návody vnucovat nebudu. Právě naopak, chci se zamyslet nad tím, zda je možné prožívat šťastnější a klidnější rána, aniž bychom kvůli tomu museli začít vstávat už v půl páté.
Právě v tuhle nekřesťanskou hodinu vstává třeba Khloé Kardashian. Opláchne si obličej, namaže se krémem s ochranným faktorem a posnídá zelený čaj, banán a trochu burákového másla. Následující dvě hodiny stráví tvrdým tréninkem v posilovně, než nastane čas, aby se šla věnovat své dceři. A není jediná. Desítky hollywoodských celebrit a superúspěšných digitálních průkopníků ze Silicon Valley se v posledních letech staly vyznavači brzkého ranního vstávání a složitých ranních rituálů, zahrnujících různé druhy meditace, cvičení, psaní deníku a popíjení speciálních zdravých nápojů.
Vstávání před rozbřeskem se dřív považovalo za úděl zemědělců, dělníků a čerstvých rodičů. Mít možnost se ráno prospat bylo jedním z privilegií těch úspěšných. Ale právě úspěšní a bohatí dnes hlásají své asketické ranní evangelium. (Do jejich ložnic pochopitelně nevidíme, takže se dá těžko ověřit, jestli skutečně každý den v pět ráno sedí v ložnici v pozici lotosu a mumlají „óm“, anebo zatípnou budík tak jako většina ostatních.)
„Ještě obtížnější než dodržovat nějaký režim je nevnucovat ho ostatním,“ napsal jednou Marcel Proust. Současné celebrity se o takovou zdrženlivost ani nepokoušejí. A tak postupně vznikl dojem, že časné vstávání a dodržování složitého ranního rituálu jsou způsob, jak se na začátku dne nabít spoustou tvořivé energie, zvýšit svou produktivitu a otevřít si cestu k úspěchu. Jenže to tak nefunguje pro každého a každý den. Když začnete vstávat ve čtyři ráno jako Haruki Murakami, neznamená to, že budete psát tak dobré romány jako on. A někdy právě úporná snaha o dodržení ranního rituálu může být klackem, který si házíme pod nohy.
Řekněme, že jednou se vám podaří prožít jakési ideální ráno. Probudíte se odpočatí, zacvičíte si jógu, osprchujete se studenou vodou, zalijete květiny na balkoně a dopřejete si chvilku meditace. U šálku kávy si potom v klidu sepíšete plán na celý den. Do práce vyrážíte s dobrou náladou a plni energie. A tak se rozhodnete, že právě tato posloupnost činností se stane vaším každodenním ranním rituálem. Jenže další ráno vás po probuzení jaksi bolí za krkem a cvičení jógy je doslova utrpení. Následující den pro změnu zaspíte, všechny činnosti provádíte ve spěchu a meditaci vůbec nestihnete. Do práce odcházíte naštvaní sami na sebe a s pocitem viny.
Původně radostný ranní rituál se postupně proměňuje v úkol, který je třeba splnit, i když se vám do toho vůbec nechce. Už vás nenabíjí žádnou energií, naopak vám energii ubírá pouhé pomyšlení na to, k čemu všemu se musíte po ránu dokopat. Ale když si některou z položek na ranním seznamu neodškrtnete, pronásleduje vás pocit selhání. Problém s příliš rigidním ranním rituálem je v tom, že ignoruje náš vnitřní rytmus a naše proměnlivé potřeby.
Někdy se potřebujeme trochu víc prospat. Někdy se na studenou sprchu prostě necítíme. Někdy není na meditaci ta správná nálada. Někdy do našeho rána zasáhnou rodinní příslušníci. Pokud ale od sebe vyžadujeme každé ráno totéž, nakonec se cítíme vyčerpaní a demotivovaní. A když svůj ranní rituál nedodržíme, což se nakonec tak jako tak stane, připadáme si jako loseři.
Myšlenka ranního rituálu není obecně špatná. Každý z nás v zásadě nějaký má. Kdybychom měli každé ráno přemýšlet nad tím, jestli si máme nejdřív vyčistit zuby, nebo se osprchovat, spotřebujeme už jen na toto rozhodování spoustu energie; psychologové v této souvislosti hovoří o „rozhodovací únavě“. A tak si postupně vytvoříme jakousi rutinu a tyto navyklé činnosti provádíme automaticky. Problém je, když toho od sebe v rámci ranního rituálu žádáme příliš mnoho, takže do nového dne pak nevyrážíme nabití energií, ale vyždímaní až na dřeň.
Častou chybou bývá také předpoklad, že jsme schopni jednotlivé činnosti vykonávat jednu za druhou, ráz na ráz, jako stroj, a nepočítáme s pauzami na rozespalé mžourání „do blba“, které je po ránu naprosto přirozené. V době covidového lockdownu, když jsem ze dne na den začala pracovat na home office, jsem se rozhodla, že budu každé ráno běhat. Běhala jsem čtyři a půl kilometru, což mi trvalo zhruba pětatřicet minut. Jenže minimálně dalších pětatřicet minut mi trvalo, než jsem se přinutila obléknout si tepláky a tričko, obout si běžecké boty, nasadit si sluchátka a skutečně vyběhnout. Ideální situace, kdy jsem se na ranní běh těšila a vybíhala s radostí, nastala za celé to dlouhé období zhruba tak dvakrát. Nemluvě o tom, že po doběhnutí byly veškeré moje rezervoáry pevné vůle na dně.
Těšilo mě pouze vědomí, že mám pro ten den „splněno“ a můžu se odměnit třeba půlhodinou brouzdání na sociálních sítích. Můj ranní rituál se začal proměňovat spíš v rituál dopolední, protože ono přemlouvání sebe samé ho nekonečně prodlužovalo. Vzala jsem si z toho ponaučení: Nemá smysl zařazovat do svého ranního rituálu nic, k čemu bych se musela každý den nutit. Každá činnost vyžadující nepřiměřený výdej pevné vůle se nakonec promění v úmornou povinnost vykonávanou se zaťatými zuby. Pokud platí, že ranní rituál vám nastaví náladu pro celý den, tak tomuto nastavení mysli je opravdu nejlepší se vyhnout.
Oliver Burkeman, britský publicista píšící o produktivitě a seberozvoji, upozorňuje na to, že ranní rituály nemusejí být pro každého: „Pokud jste se stokrát snažili přinutit dodržovat nějaký ranní rituál, a nefungovalo to, možná byste se mohli zamyslet nad tím, jaké psychologické potřebě to pro vás vlastně slouží. Možná se až příliš snažíte kontrolovat svůj čas, ale ve skutečnosti by vám prospělo dopřát si víc svobody a spontánnosti.“
Namísto snahy rigidně dodržovat nějakou ranní rutinu by vám pomohlo více naslouchat sami sobě a intuitivně následovat své momentální potřeby. Namísto „povinného“ dvacetiminutového cvičení jógy nebo meditování, ve kterém už dávno nenacházíte žádnou radost, se třeba po cestě do práce jen tak neplánovaně posaďte na lavičku v parku a chvíli jenom civte do korun stromů. Příliš usilovné dodržování ranních rituálů je známkou perfekcionismu, který nás v profesním i osobním životě spíše spoutává, než aby nám pomáhal dosahovat vysněných cílů.
Oliver Burkeman navrhuje vytvořit si místo striktního ranního rituálu jakési ranní menu, několik různých činností, ze který si podle aktuální nálady vyberete, na co máte chuť. Může to být cvičení, meditování, četba nebo běhání, důležité je, že žádná z těchto činností není „povinná“, takže když ji „nesplníte“, netrpíte žádnými výčitkami svědomí. Nemusíme samozřejmě zdůrazňovat, že jednou z položek na vašem osobním ranním menu klidně může být i o něco delší povalování v posteli.
Sám Oliver Burkeman si ze svého ranního menu nejraději vybírá takzvané Morning Pages, kreativní cvičení, které popsala Julia Cameron v knize Umělcova cesta. Úkol je zcela jednoduchý: Jde o to popsat rukou tři stránky v sešitu, bez velkého přemýšlení a bez záměru napsat něco chytrého či zajímavého. „Je až zneklidňující, jak je to jednoduché. Žádný složitý návod, žádný očekávaný výsledek, žádné standardy, jak rozeznat úspěch od neúspěchu,“ popisuje Oliver Burkeman.
Toto cvičení mu však pomáhá uvolnit mysl a v průběhu psaní se podle jeho slov vynořují i některé kreativní nápady, které by od sebe vůbec neočekával. Bývalý admirál amerického námořnictva William McRaven má ještě jednodušší návod na nastartování úspěšného dne: Ustelte si postel. Napsal na toto téma dokonce celou knihu, ve které rozvíjí svou teorii, že tato jednoduchá činnost vám hned po ránu dodá pocit malého úspěchu a povzbudí vás k produktivnímu nastavení během celého dne.
Velkou fanynkou stlaní postelí je i Gretchen Rubin, autorka knihy Projekt štěstí: „Je to drobnost, ale dokáže hodně změnit. Zejména když prožíváte obtížné období, tak cokoli, čím můžete svou situaci zlepšit teď hned, vám dodá pocit kontroly nad situací. Stlaní postele je dobrý začátek a malé vítězství, které vám dodá energii.“
Existuje ještě jeden způsob, jak prožívat šťastnější rána. Všichni ho známe, ale málokdo z nás ho dokáže v každodenním životě uplatnit. Je to rada, kterou většinou nechceme slyšet, protože to znamená vzdát se dalšího dílu seriálu na Netflixu, dalšího kola videohry nebo čehokoli, od čeho se nemůžeme večer odtrhnout. Jinými slovy: Chcete-li prožívat šťastnější rána, choďte spát dřív.
Článek vyšel v časopisu Moje psychologie. Aktuální číslo najdete na stáncích nebo jej můžete zakoupit online na iKiosek.cz.
