Nemá smysl plánovat vše do puntíku, protože více času tím stejně nezískáte. A stejně pomýlené je snít o tom, že jednou dokážete mít zorganizovaný život. To tvrdí Oliver Burkeman, autor knihy 4000 týdnů s podtitulem Time management pro smrtelníky. Vychází z toho, že náš čas na tomto světě je omezený, a právě z toho důvodu nemá smysl snažit se ho řídit. V čem to může být osvobozující?
K psaní tohoto článku jsem usedla v půl desáté večer. Původní plán přitom byl, že v tu dobu bude dávno hotový. Začít jsem chtěla dopoledne, ale místo toho jsem dodělávala jiný text. Odpoledne jsem se chvíli věnovala dceři, která mi vyprávěla, co bylo ve škole, zavolala otci, se kterým jsem nemluvila týden, něco málo poklidila a chystala se na večerní vernisáž. Tam jsem se mohla zdržet jen dvacet minut, protože… článek přece. Ještě předtím jsem ale chtěla připravit večeři pro rodinu a podívat se s dcerou na nejnovější díl MasterChefa. Můj původní plán se rozdrolil podobně jako v metafoře s kameny a zavařovací sklenicí, kterou v knize 4000 týdnů (nakl. Jan Melvil, 2022) zmiňuje její autor Oliver Burkeman – jeden větší jsem vyndala, ale na jeho místo se prosypalo mnoho menších. Přitom kdybych si tento den mohla naplánovat znovu, dopadlo by to stejně – těžce bych to podcenila.
TIP NA VIDEO: Co dělat, když na vás padne úzkost?
Říká se tomu Hofstadterův zákon, který říká, že „každý úkol vždycky zabere delší dobu, než očekáváte, a to i tehdy, když vezmete v úvahu Hofstadterův zákon. Jinými slovy, i když víte, že se určitý projekt pravděpodobně protáhne, a přizpůsobíte tomu své plány, projekt překročí i nový odhadovaný čas dokončení,“ vysvětluje Burkeman. Tento britský novinář a spisovatel se původně živil psaním sloupků o seberozvoji a time managementu pro The Guardian, než mu došlo, že žádná z populárních strategií plánování a získávání času vlastně nefunguje. A že klíč k dobře prožitému a naplněnému životu, který neproklouzává mezi prsty, je možná ukrytý v opačném přístupu, než o který se všichni snažíme – to jest nebýt pány svého času.
Co když žádný čas nevlastníme a už vůbec si ho nemůžeme nárokovat v budoucnu? Aby Burkeman svým myšlenkám dodal patřičnou naléhavost, zarámoval je do časového horizontu 4000 týdnů, který nebývá lidem příliš povědomý. Ve skutečnosti odpovídá zhruba osmdesáti letům, kterých se lidé mohou (ale nemusí) dožít. Tento údaj na člověka dolehne ještě palčivěji, když se blíží do jeho poloviny – jako třeba já. Knihu Olivera Burkemana jsem si nicméně stáhla do čtečky nikoli proto, aby by mi připomněla, že jednou zemřu. Moje motivace byla mnohem přízemnější – trochu se v podzimních dnech nakopnout k aktivitě. Vůbec mi to totiž poslední týdny nešlo. Cvičení, vstávání, péče o sebe i okolí… to vše se slévalo do chaosu, který zpravidla ústil odkládáním na zítra. Ne, teď ne, až jindy. Ale kdy?
Když se mi tohle děje, zpravidla reaguju tím, že si zkouším přesně rozvrhnout, co kdy budu dělat. Od ranních rituálů přes práci po odpočinek, vaření či víkendové aktivity. Vedu si k tomu v mobilu několik seznamů, které příležitostně upravuju. Když ráno nestíhám, zamýšlím se, jestli bych nemohla vstávat ještě trochu dřív – aktuálně jsem na čase 5:45. Oliver Burkeman však i na základě svých zkušeností dospěl k závěru, že tyto snahy jsou naprosto pošetilé – nad časem nikdy nevyhrajeme. I kdybych vstávala v pět, stejně nestihnu vše, co jsem si naplánovala – zkrátka bych si toho do diáře narvala víc a znovu čelila stresu, úzkostem a pocitu frustrace ze selhávání. Jak ostatně sama vím, jeden den se třeba i podaří stíhat vše, ale ty následující? Zdržím se s ranním oblékáním, ujede mi tramvaj, někdo posune schůzku…
„Vědomí vlastních limitů ve vztahu k času se po praktické stránce projeví v tom, že ve svém denním rozvrhu rozhodně nebudete mít čas na všechno, co chcete dělat nebo co od vás očekávají ostatní. Přinejmenším tedy můžete přestat se selhávacím sebemrskačstvím. Těžkým rozhodnutím se nedá vyhnout. Proto je důležité naučit se je dělat vědomě: rozhodovat se, na co se zaměřit a co zanedbat, a nenechávat je probíhat samovolně,“ navrhuje místo toho Burkeman. Jinými slovy, něco zmeškat je podle něj nevyhnutelné. V tomto uvažování však nemá být obsažena rezignace, naopak – tím, že nějakou činnost upřednostníme, jí dodáme větší smysl. A nechat ostatní věci plynout nebo je vynechat úplně je zkrátka osvobozující. Musíte se ale naučit s tím počítat dopředu.
Otázkou je, na čem lpět a co obětovat. Burkeman si vypomáhá radou, kterou přisuzuje miliardáři Warrenu Buffettovi: sepsat si pětadvacet věcí, na kterých vám v životě záleží a chcete jim věnovat čas – od těch nejdůležitějších po ty méně podstatné. A pak spodních dvacet škrtnout. Nemusíte to dělat doslovně, jen pro názornost a uvědomění, že mezi škrtnutými položkami bude nejspíš i řada těch, které ve skutečnosti dělat chcete – ale nezbývá vám čas. Já jsem si pro začátek vymyslela banální mantru: bohatě stačí stíhat na 80 %. Svých plánů nebo ranních rituálů se vzdát nedokážu, ale to ani Burkeman nenavrhuje. Hlavní myšlenkou jeho knihy je „co nejmoudřeji se rozhodnout, co nedělat, a netrápit se tím“.
Samozřejmě to není tak jednoduché. Proto se autor v jednotlivých kapitolách podrobněji věnuje i problematice prokrastinace, rozptylování, workoholismu, mindfulness nebo odpočinku. To vše může vést k uvolnění úzkosti, současně ji ale může kumulovat – třeba když se necháme unést nekonečným scrollováním nebo když víkendový relax pojímáme jako další to-do list. Mě osobně nejvíc oslovily myšlenky věnované tomu, proč se vůbec tak rádi oddáváme plánování a snění o budoucnosti, kde všechno běží jako na drátkách. „Ošíváme se nad představou, že toto je ono – že tento život, se všemi nedostatky a slabými místy, jimž se nedá uniknout, se svou mimořádnou krátkostí a našimi omezenými možnostmi ho ovlivnit, je jediný, který okusíme.“
