Loňský Ježíšek se plácl přes kapsu a koupil hned 6 letenek do Paříže. Po deseti letech a potřetí v životě jsem tak znovu vyrazila do města světel a baget, abych si připomněla svůj úplně první výlet mimo Čechy a Chorvatsko, a hlavně abych provedla partnerovu rodinu pařížskými ulicemi. Zadání výletu bylo jasné – vidět všechno ve třech dnech. Tak jdeme na to.
Do Paříže jsme vyrazili společně v šesti lidech – tchánovci, švagrová se snoubencem a já s klukem. Rodinná dovolená jako vyšitá. Věřím, že spoustu aspektů, které rodinné dovolené mají, nemusím nikomu, kdo někdy na nějaké byl, přibližovat. Jen taktně zmíním, že jsem zjistila, že pít se dá už od mnohem dřívějších hodin, než jsem si myslela, a že ještě čtrnáct dní po návratu se mi dělá blivno jen z myšlenky na červené víno. Suma sumárum to ale vůbec nebylo špatné!
TIP NA VIDEO: Z Francie to není do Španělska daleko. Co vidět v Katalánsku?
Na cestování po turistických atrakcích, obcházení frekventovaných míst a bydlení v komfortním ubytování nás s klukem moc neužije. Většinou se ztratíme ve čtvrtích, kam turistům není radno chodit, a spíme po hostelech nebo venku. Ač tohle tchánovci vědí, naplánování výletu svěřili do mých rukou. S mírnou obavou, že si tím vyplýtvali veškeré zásoby odvahy a nepohodlí, jsem se vrhla do plánování té nejturističtější z turistických dovolených bez dobrodružných a nekomfortních prvků, ale za to s hodně pauzami na čurání.
Do pařížského bytu jsme dorazili v pátek pozdě večer s plánem druhý den brzy ráno vyrazit na celodenní pouť po památkách. Hned po příletu jsem odpadla, takže netuším, co se v noci dělo, ale zbytek skupiny brzy ráno vyrazit rozhodně nezvládl. Moje excelová tabulka se seznamem míst k navštívení mi v hlavě začala svítit. To nemůžeme stihnout, obávala jsem se, a nutno říct, že naprosto zbytečně – když v půlce dne začalo pršet, nikdo už nic stíhat nechtěl.
Bydleli jsme v centru, což je věc, na kterou si potrpím – radši si připlatím za dobrou lokaci, odkud se všude dostanu pěšky, než aby bylo ubytování hezčí/levnější/instagramovější a já pak plýtvala časem a penězi na dojíždění městskou dopravou. Jak jsem zmínila, morálka už od prvního rána nebyla vysoko, ale můj plán měl díky krátkým dochozím vzdálenostem náskok. Před tím, než jsme dorazili k Notre Dame, hlavnímu důvodu, proč Ježíšek přinesl letenky, se stihli opít jen dva účastníci – švagr a já. Všichni jsme jen lidé a místo kvalitního výkladu historických souvislostí, který se ode mě jakožto od někoho, kdo studoval cestovní ruch, očekával, jsem se vypařila nafotit si s katedrálou sérii smutných selfie, tzv. na Emmu Smetanu.
Zbytek dne šel hopem. Zima, déšť a příslib plné ledničky nás popoháněl, a kde nezabralo jako motivace ani tohle, vždycky se dalo nenápadně strašit srocováním davu a demonstrací hned za rohem. Od Notre Dame jsme zamířili k Pantheonu, kde jsme usoudili, že je čas navštívit první francouzské pohostinství. Naší volbu vyhrál americký diner Coffee club na Rue d'Assas – já vím, já vím, francouzské na něm nebylo nic (naštěstí), ale lepší kafe už jsem nikde jinde neměla. Doporučuju.
S plnými bříšky jsme přes Lucemburské zahrady došli k Invalidovněa pak parkem přímo k Eiffelovce. Byl to jeden z nejpříjemnějších parků, kde jsem kdy byla, až mě to překvapilo. Spousta lidí se věnovala spoustě aktivit, všichni byli v pohodě, ohleduplní a milí. Staříci, maminky s dětmi, pejskaři i puberťáci byli na jednom místě v symbióze, a to je něco, co z Prahy skoro neznám.
Kolem Eiffelovky jsme došli do zahrad Trocadéro – tady odsud vznikají ty nejznámější fotky Eiffelovy věže, co si z výletu do Paříže prostě musíte odvézt. A že jich tam v ten moment vznikalo požehnaně! Jedna originálnější než druhá. Co se ale z Instagramu nedozvíte, je, že se na tomhle místě taky nacházejí muzea (muzeum člověka, architektury a plánování a námořní muzeum) a obří akvárium Aquarium de Paris Cinéaqua s největším umělým bazénem v zemi a se třiceti žraloky. Kdybych se ještě někdy do Paříže podívala, tak sem bych rozhodně chtěla zamířit. My už jsme v ten moment ale měli jen zbytky sil, a tak jsme docourali k Vítěznému oblouku, schytali nevím kolikátou sprchu toho dne a zničení odjeli metrem do bytu. Třicet tisíc kroků na dobrou noc.
Pařížské metro je svět sám pro sebe
Můj dopravní tip je chodit pěšky nebo jezdit na kole. Paříž má zajímavá místa všude a navíc blízko u sebe. Stačí, když si připravíte navazující trasy – mrkněte buď do mapy, nebo se nechte v duchu proč vymýšlet už vymyšlené inspirovat nabídkou nějaké cestovky anebo (touhle cestou jsem šla já) zaúkolujte umělou inteligenci. Viva la ChatGPT! Čas v pařížském metru chcete minimalizovat i proto, že strašně moc smrdí. Značení je zmatečné, výstupy nedávají smysl a ještě to stojí peníze, za které můžete mít makronky! Navíc je Paříž dost rovinatá, takže chůze je tu vážně v pohodě.
Když jsem na konci prvního dne viděla skupinové nadšení (naprosto žádné) a touhu po dalších památkách (té bylo ještě míň), spojila jsem následující dva dny do jednoho. Když jsem druhé ráno skupině nadšeně hlásila, že nás sice čeká stejně náročný den, jako ten minulý, ale odměnou nám bude další den plný lelkování a podle předpovědi počasí i sluníčka, místo očekávaných ovací jsem sklidila odevzdané tváře a přísahám, že někdo zašeptal slovo gilotina.
Druhý den jsme po snídani zamířili k Louvru. Podél řeky jsme pak Tuilerijskými zahradami došli k Elysejskému paláci. Odsud už jsme se metrem vydali na Montmartre, moji nejoblíbenější čtvrť. Montmartre dlouho nebyl součástí Paříže, a tak unikl strukturované stavbě širokých bulvárů a monumentálních parků. Místo toho tam žili ti, co si nemohli dovolit platit vysoké nájmy – umělci, prostitutky, bohémové. Tady vznikalo umění, za kterým jsem minule letěla přes oceán. Teď je to jedna z nejdražších pařížských částí a jediné, co by mohlo nějakou vzdálenou formou připomínat umění, jsou pouliční malíři nevalné kvality. My jsme si tam prošli uličky, poobědvali nejlepší palačinky na světě, vyfotili se u zdi Miluji tě, zapomněli se v monumentální Bazilice Sacré-Cœur zrovna během mše a když z Moulin Rouge nevykoukla Nicole Kidman, odjeli jsme do tepla postelí.
Čekal nás poslední den, a protože vysvitlo slunce a zaznělo přání navštívit Versailles, program byl jasný. Po hodině příjemné cesty příměstským vlakem jsme dorazili do úplně vylidněného městečka. Versailles jsem nám schválně naplánovala na pondělí, kdy jsou podobné objekty zavřené, s plánem si projít jen zahrady a na zámek nakukovat přes plot. Možnost půjčit si za pár eur loďky a předhánět se na zdejším jezírku, byla super neplánovaným překvapením. Spálili jsme si nosy a z uctivé vzdálenosti jsme pozorovali labuť, která si zrovna stavěla hnízdo. Oproti přecpanému zámku a nekonečným frontám na záchody bylo tohle fakt příjemné a vlastně lepší, doporučuji.
Po návratu do centra jsem skupinu vyslala na vyhlídku na mrakodrap Montparnasse. Francouzské služby jsou obecně zhruba na úrovni francouzských aut, tentokrát se to ale hodilo, protože hodinu a půl dlouhá fronta, kterou si moji svěřenci museli vystát, i když měli lístky na určitý čas, posunula výhled přesně na zlatou hodinku, kdy se celá Paříž utápěla v paprscích. Já jsem místo na mrakodrap vyrazila do galerie moderního umění Centre Georges Pompidou. Moje zdejší nejoblíbenější budova se vyznačuje tím, že je naruby. Veškerá podpora, pilíře, potrubí, ale i schodiště jsou vně budovy, a je to hrozně cool. Taky je nahoře restaurace a na nádherný výhled můžete vyjet i bez vstupenky do galerie. Výlet jsme zakončili jedním z nejlepších steaků, co jsem kdy jedla. Jídlo Francouzi fakt umí. Pak už nás čekala jen poslední noc, dopolední nákupy a cesta domů. Au revoir!
Na fotky z jarního pařížského cestopisu se podívejte do galerie.
