...

... Zdroj: istock.com

...
...
...
4
Fotogalerie

Bolest jako dar: Jak s ní naložit, aby posílila mysl i tělo?

Je možné obrátit vnímání bolesti a podívat se na ni jako na něco pozitivního? Fyzioterapeut Tomáš Rychnovský společně s psychoterapeutem Milanem Studničkou tvrdí, že ano. Nesmíte mít ale strach pohlédnout, co se může skrývat za ní.

Lidé u vás nacházejí rychlou úlevu od bolesti, nejen té fyzické, ale i psychické. V čem vězí to kouzlo?

T. R.: Už na škole jsem se díky skvělým učitelům naučil, že s tělem se dá dělat leccos. Poté jsem znalosti léta obohacoval o další zkušenosti. Nemáme u nás problém řešit velmi rychle a účinně bolest v pohybovém aparátu. Záleží na stavu pacienta, jak dlouho ho bolest zlobí a zda je schopný změnit některé své stereotypy, změnit svůj software. Jsme velmi cílení v léčbě. Někdy se ta lehkost nápravy našim pacientům zdá tak lehká, že tomu z počátku nevěří, i když jsme např. už pomohli jejich známým, rodině.

...
... | Zdroj: Robert Tichý

Moje zkušenost mi sděluje velmi přesně rozdíly, kdy se na vzniku bolesti podepisují „jen“ svalově-kloubně-kostěné důvody a kdy za jejím vznikem stojí vyčerpání a psychická zátěž. Ne všechny bolesti jsou samozřejmě spojené s psychikou. Na druhou stranu vliv psychiky na stažení a přetížení těla je skutečně velmi mocný, a pokud toto dokážeme vnímat, jsme schopní daleko cíleněji zasáhnout a odstranit bolest nebo jiné obtíže dříve, než je toho schopen konvenční přístup. Představte si, že stažený sval uvolníte ne cvičením, ale tím, že ovlivníte myšlenku nebo nějaký pocit.

Stejně tak jako se tělo snaží kompenzovat tělesná přetížení (ze sportu, sezení apod.), o totéž se snaží i naše mysl. A na naše tělesné funkce působí fyzická i psychická zátěž, kterou během života vnímáme a žijeme v ní. Někdy ji ani nevnímáme, prostě žijeme a pak nás – jakoby z ničeho nic – něco rozbolí. Když jsem tomuto porozuměl v sobě, začal jsem také víc rozumět svým klientům. Mluvím s nimi, poslouchám, co mi říkají o sobě a svém životě, a díky tomu, že rozumím svým vlastním myšlenkám, jsem schopen vcítit se i do jejich prožívání, tělesné bolesti a jejího řešení.

Lidé k vám chodí s nejrůznějšími fyzickými bolestmi. Můžeme se v tomto ohledu dívat na bolest jako na určitý pozitivní signál, který může stát za změnou v přístupu k sobě a k životu?

T. R.: Je dobré vnímat to, co je skryté. Nelze vždy přesně léčit bolest jen podle toho, jak se pacient ohne, zakloní a ukloní. Je potřeba např. detailně vnímat a vyšetřovat svalové spazmy, rozumět jejich organizaci. Rovněž poslouchám lidi, kteří sem chodí, a ptám se jich cíleně a do hloubky. Myslím si, že i díky tomu postupujeme v jejich uzdravování velmi rychle. Je důležité uvědomit si, že např. to, v jakém stavu mám záda, souvisí s tím, v jakém stavu jsem já sám a můj život. A já jako terapeut tomu musím rozumět. Skrze tělesnou bolest tak můžeme pracovat na tom, aby si člověk postupně začal uvědomovat, že život, který žije, se dá žít úplně jinak. A samozřejmě i nějak dobře a cíleně cvičit své tělo.

M. S.: Já svým klientům někdy říkám, že bolest je dar! Konečně například díky své bolavé páteři mají možnost změnit své životní nastavení. Lidé si mohou uvědomit, že život mají ve svých rukách a že bolest a nemoc nepřišly odněkud z neznáma. Bolestivé stavy velmi často ukazují na nefunkční prožívání vlastního života. Klienty se snažíme také přivést k tomu, aby byli schopni na svých problémech pracovat sami. S Tomášem pořádáme semináře a workshopy, na kterých je učíme základní přístupy k vlastnímu tělu i mysli, kde mají šanci uvědomit si souvislosti, které jim celou dobu proklouzávaly mezi prsty.

Toužíte objevit harmonii těla a duše? Inspirujte se radami koučů a terapeutů na semináři Back to Spirit, který proběhne 14. května od 17 hodin.

.
. | Zdroj: archiv

Jaké jsou ty společné principy, na kterých pracuje mysl a tělo?

T. R.: Mysl i tělo mají společné obranné mechanismy proti zátěži. Brání se proti vědomému vnímání diskomfortu. Jejich cílem je nastolit v organismu rovnováhu. V první fázi je to pro nás pomoc. Je to dobré, protože „nic necítíme“. Jenže to je potom následně kontraproduktivní, protože tak vlastně nevnímáme signály, které nám říkají, že se nějak přetěžujeme. A nakonec zaregistrujeme až finále těchto pochodů, kterým je bolest. A lidi zastihne nepřipravené. Nejsou si vědomi toho, že by dělali něco nestandardního. Mají pravdu – celý život nějak přetěžují páteř, neuvědomují si to, resp. nikdo jim to neřekl, a tak nechápou, proč je bolest najednou přepadla.

M. S.: Mysl od raného dětství vytváří a postupně zdokonaluje obranné mechanismy, jejichž cílem je udržet se v pohodě a netrápit se tím, co se kolem nás děje. Když jsme se jako malí dostávali do situací, které nám byly nepříjemné, náš vlastní automatický systém se nás snažil udržovat v relativní rovnováze. Skrze vztek, pláč, odpor atd. Jenže všechny tyto automatické stereotypy se nakonec vždycky obrátí proti nám, ať už je to prostřednictvím stresu, únavy nebo fyzické bolesti. Jedinou cestou, jak z toho ven, je porozumět sám sobě, svým emocím, uvědomit si základní životní principy a naučit se je v životě používat.

Můžete uvést příklad, jak dokáže takovým způsobem psychika „zacvičit“ na těle?

M. S.: Měl jsem klienta, který byl neuvěřitelně stažený. Poslal jej ke mně Tomáš s tím, že to není samo sebou. Na otázku, na čem by chtěl společně pracovat, odpověděl, že je úplně v pohodě, že neví, proč ho ke mně jako k psychoterapeutovi Tomáš poslal. Postupně jsme ale zjistili, že u něj došlo k naprostému zablokování veškerých emocí, které se pojí se slabostí. Nedokázal si přiznat strach, smutek anebo si přiznat, že je z něčeho nešťastný. Na otázku, aby si vzpomněl, kdy naposledy plakal, třeba jen u filmu, vůbec nebyl schopen odpovědět. A protože jeho mysl neustále potlačovala pocity slabosti, vytvářela v jeho těle takové napětí, se kterým Tomáš vůbec nemohl hnout. Po několika sezeních a psychoterapeutické práci se nám podařilo tenhle blok zlomit a náš klient se dokázal uvolnit a své emoce přijmout. Najednou si začal uvědomovat, že dokud nepřijme a nepřizná si svůj vlastní strach a slabost, nemůže s tím zdravě pracovat. Takže díky tělesné bolesti můžeme pracovat na tom, aby si klient postupně začal uvědomovat, že život, který žije, se dá žít úplně jinak.

T. R.: Měl jsem pacienta, který se dostal do bolesti zad a jejich přetížení jen proto, že nebyl srovnán s úmrtím svého otce. Je to neuvěřitelné, takové věci, které se nám zdají jako běžné, standardní, nás takto mohou směřovat životem. Nesoudím zdravotnický systém, i když by mohl fungovat podle mého názoru jinak. Standardní léčba však tento příběh řešila lékem nebo obstřikem. Ten člověk mohl skončit tak, že se označí za v podstatě neléčitelného. A je to z toho důvodu, že se lékař či jiný specialista nepokouší nebo na to nemá ani kapacitu porozumět člověku v jeho celistvosti. Konvenční medicína tohle ani neumožňuje, protože lékaři nemají čas a jsou také pod tlakem pojišťovny. Nemají ani prostor, jak rozvinout vnímání pro svého pacienta. A je to škoda, protože mysl má ohromný podíl na tvorbě bolestivých stavů a různých nemocí a pro účinnou léčbu je důležité porozumět tomuto propojení mezi tělesnými obtížemi a vlastní myslí. Tam, kde tedy většinou sval povolujete strečinkem nebo cvičením, dá se naším přístupem povolit s dlouhodobějším účinkem tím, že uvolníte mysl.

Mluvíte o přístupu lékařů. A jak na váš celostní přístup reagují sami klienti? Někomu třeba nemusí být příjemné, že se v něm začnete vrtat, když přišel přece jen kvůli zádům…

M. S.: Ze své zkušenosti vím, že jsou klienti naopak rádi, že si to mohli uvědomit. Umožňujeme jim, aby sami sobě začali rozumět a vnímat svá myšlenková schémata. Díky našim terapiím anebo kurzům si mohou uvědomit souvislost mezi bolestí a mezi tím, co žijí. Dokážou si pak mnohem jednodušeji přiznat, co skutečně žijí, čeho se bojí apod. Každý z nás si díky nepříjemným životním zkušenostem a zážitkům vytvořil za život spousty strachů a sebezničujících stereotypů, což není úplně jednoduché si přiznat, a proto má naše mysl neustálou tendenci tato bolestivá témata potlačovat. A smyslem naší práce je vytvářet pro klienty bezpečné a laskavé prostředí, ve kterém nebudou mít strach toto všechno otevřít.

T. R. Síla slova je opravdu neskutečně velká, vnímám ji jako podstatnou část našeho léčebného přístupu. Když člověk získá vhled do člověka, dá se to skvěle využít v terapii. Lidé to cítí, a jak říká Milan, spousta lidí tady naopak kvituje to, jak se dokážeme vcítit do jejich starostí. Např. z našich seminářů se jim mnohdy ani nechce jít domů, kvůli atmosféře, která se za ten den vytvoří.

Tohle nové nastavení či přístup k životu si musím už udržet napořád, aby se bolest či nemoc nevrátila? Dokážou to vaši klienti?

T. R.: Lidé nám důvěřují. Ano, je to pro ně mnohdy nová cesta, nové učení se, řekněme. A my jdeme s nimi, jsme laskaví, známe to od sebe, jaké to je. A snažíme se být pacientům oporou v tom, že je nesoudíme, ale povzbuzujeme je, aby se nebáli jít dál a do hloubky. Pro řadu lidí je bohužel tenhle zážitek porozumění neznámý a u nás se s ním setkávají leckdy poprvé. Člověk u nás získá důležitou zkušenost, že se může uvolnit a být sám sebou. A když se lidé nebojí svoji masku odhodit, tak si najednou uvědomí, že je jim líp. Pak se jim bolest vyhýbá napořád.

Proč se bojíme nahlédnout do sebe sama?

M. S.: Protože jsme od malička pod náporem hodnocení a srovnávání. Máme vsugerováno, že když někde uděláme chybu, přiznáme nějakou slabost, tak to hned schytáme. Je to daň za nefunkční rodičovskou a školní výchovu. Navíc se děti neúprosně srovnávají i samy mezi sebou. Výsledkem je brutální tlak na osobnost člověka. Začneme mít strach přiznat, že se něčeho bojíme, protože máme obavy, že se nám druzí vysmějí. A toto je jen zlomek z toho všeho, co nám brání, abychom si v dospělosti byli schopni přiznat, co nás trápí.

Co tedy dělat, aby byly a zůstaly naše těla a duše zdravé?

T. R.: Bylo by fajn, abychom rozuměli naší mysli i tělu a vnímali smysl v tom, co děláme. Byli vnitřně spokojení a nehnali se neustále za výkony, jejichž stimulací je nejen povinnost a nějaký řád, ale i nespokojenost, strach, obavy nebo frustrace z dřívějška. To je destruktivní jak pro tělo, tak pro psychiku.

M. S.: Ano, musíme porozumět principům fungování naší mysli i našemu tělu. Jinak řečeno, každý musí vědět, co to znamená být mužem a co ženou, stejně jako musí rodiče pochopit, že je zásadní rozdíl ve výchovném přístupu k chlapečkům a k holčičkám. Současná doba je ve znamení šíleného zmatení rolí. Vyrůstáme v tom už od dětství a mnohdy si vůbec nedovedeme představit, jak by se měl chovat muž a jak žena. A čím více jsme vzdáleni své bytostné podstatě, tím víc problémů máme. Kdyby lidé pochopili, jak moc si ubližují tím, čím žijí, byli by rázem mnohem radostnější a nepotřebovali by žádnou terapii ani různorodé kurzy v komunikaci, motivaci apod.

Tomáš Rychnovský

Fyzioterapeut, specialista na léčbu a prevenci bolesti v pohybovém systému, vystudoval 2. LF UK. Vedle fyzioterapeutické praxe pro dospělé se věnuje také diagnostice a terapii hybných poruch novorozenců. Přednáší fyzioterapii na Pražské psychoterapeutické fakultě. Pořádá semináře ve firmách i pro všechny, kteří se chtějí naučit, co všechno je důležité, aby jejich pohybový systém fungoval spolehlivě.

Milan Studnička

Psychoterapeut, kouč, lektor vzdělávání dospělých a také olympijský reprezentant na ČR na Zimních Olympijských hrách v Salt Lake City 2002 v jízdě na bobech. Absolvent pětiletého daseinsanalytického sebezkušenostního psychoterapeutického výcviku a řady vzdělávacích kurzů zaměřených na komunikaci, koučink a osobní rozvoj. Věnuje se poradenské a psychoterapeutické praxi pro dospělé, děti, páry i rodiny, zároveň pořádá kurzy pro rodiče, aby se naučili rozlišovat rozdílný přístup k chlapečkům a holčičkám.

Tomáš s Milanem společně pořádají speciální semináře Mysl a Tělo, na kterých předávají zkušenosti, jak účinně předcházet a jak se zbavit bolesti v těle i jak najít rovnováhu a stabilitu mysli, naučit se zacházet se stresem a být v životní pohodě.