Randící masakr: Každý den jiný muž

11. února 2017
Randící masakr: Každý den jiný muž
Rande s Emou. • Foto: Ema Krásová
Jsem holka v nejlepším věku, která si zapomněla stoupnout do fronty, když se před pár lety rozdávali lidi do páru.Tak jsem se rozhodla vzít osud do vlastních rukou a začala jsem svoji randící vlnu. A teď randím každý týden.
 
 
 

Po dvou týdnech spolubydlení s Kateřinou bylo všechno krásný a sluníčkový. Přesně tak, jak to má mezi nejlepšíma kamarádkama být. Jediná drobnost, která nám trochu komplikovala spolubydlení, byly naše rozdílné návyky a přístupy ke klukům.

Já jsem takový řešící typ. Když vidím, že si s někým nerozumím, tak ho pošlu domů, a nedělám na něm další experimenty.

Kateřina je takový soucitný typ. Když vidí, že si s někým nerozumí, tak čeká, jestli on si toho třeba časem nevšimne taky… Já vím, že to nemá cenu, a myslím, že i Kateřina tak trochu ví, že to nemá cenu. Takže jediný, kdo nakonec nic netuší, je ten “její” kluk.

Kateřina je fakt moc krásná a v mnoha směrech úžasná holka, a tak mě ani nepřekvapilo, že ten “její” kluk nebyl jenom jeden. A protože ona neumí říct ne, a já to těm klukům říkat nebudu, tak jsme to měly poslední dobou trochu nabitý. Moje nejlepší totiž nechtěla s nikým z nich trávit čas o samotě, “aby si třeba nedělali naděje.” A tak jsem si po dlouhé době zase trochu zakřenila. Na druhou stranu to pro mě bylo v něčem i výhodné.

Petr každé ráno přivezl snídani a potom nás rozvezl do našich prací. Z práce nás vyzvedával Honza. Při rozloučení nám pravidelně dal láhev vína, doufaje, že ho jednou s tou lahví Kateřina pozve nahoru. Jenže to by nešlo, protože asi půl hodiny po Honzově odjezdu přišel Jirka, který nám teď vařil večeře…

Každý večer, když jsme s Jirkou a s Kateřinou dopili Honzovu láhev vína, jsem se musela rychle sbalit a vyrazit, protože jsem si na všechny večery tohoto týdne naplánovala rande. Se všema klukama jsem si domluvila procházku na Petřín, protože po Vánocích nutně potřebuju vyběhat těch 150 kilo, co jsem přibrala. Navíc sedět u prvního rande za stolem je asi tak pohodlný, jako dělat dřepy ve svěrací kazajce.

V pondělí jsem se potkala s Patrikem, studentem dopravního letectví, vášnivým horolezcem a běžcem vytrvalostních tratí. Patrik mi na Tindru psal, že mě “zdolá jako skálu”. Naivně jsem doufala, že svým šarmem. Při našem setkání jsem pochopila, jak to myslel.

Byl asi o tři hlavy menší než já, takže by zřejmě opravdu potřeboval lano a mačky, kdyby se chtěl vydrápat do mých výšin. Vysvětlila jsem mu, že na vztah typu “já, ty a stolička” nejsem stavěná, a aspoň jsem nepřepálila začátek týdne a šla brzo spát.

Úterní večer patřil Danovi. Na tohodle sympatického motorkáře, s plnovousem a zálibou ve vážné hudbě, jsem se obzvlášť těšila. Když jsem na něj ale čekala asi půl hodiny pod ocasem, přišla mi smska, že mu nestartuje motorka. Navíc to bral jako “jasné znamení,” že bychom se neměli “už nikdy” (hů..) potkat. Beztak byl na mě moc ezo…

Středa byla učiněnej očistec. Můj společník Roman dřív točil porno, ale už je pět let čistej. Na Petřín chtěl jet za každou cenu lanovkou, ale neměl lítačku, ani na lístek. Ex-pornokariéra ani chudoba by mi tak nevadily, jako ty jeho neustálé klišoidní fráze.

“Středa, je ho tam třeba.”

“Ke mě nebo k tobě, bejby?”

Brrr… Na jeho našpulené rty na zastávce tramvaje jsem přiložila prst a s jasným sdělením “pššt… nikomu neříkej, že to rande bylo tak hrozný,” jsem se vydala domů. A pěšky, abych vykompenzovala tu lanovku.

Ve čtvrtek jsem od toho už moc nečekala, a tak se mi podařilo konečně potkat někoho, kdo mi byl sympatickej. Filip nevypadal jako úchyl, dostatečně vyrost, měl práci, a mluvil v celých větách. Co víc si člověk může přát!

Celý večer jsme se procházeli po Praze, pili jsme čaj a vymýšleli jsme infantilní básničky. Nakonec mě doprovodil před dům a políbil mi ruku. Potom se mi podíval do očí, pomalu se ke mě naklonil, a do ucha mi svým podmanivým hlasem pošeptal, že se příští týden stěhuje do Stuttgartu. Do toho až v Německu?! Prý kdybych měla cestu, mám se stavit. Autsch.

Další den to Martin naštěstí vzdal předem, a tak jsem díky němu večer v pátek třináctého strávila ve vaně s bublinkama. Tam jsem přemýšlela hlavně nad tím, jak přežiju zítřek. Na sobotu jsem si totiž domluvila zbylých sedm nápadníků, a to po dvouhodinových intervalech.

Nebyla jsem si úplně jistá, jestli jsem schopná 7x za sebou vyjít a sejít Petřín, ale byla jsem si jistá, že jestli to zvládnu, bude ze mě úplně nová Ema…

Když jsem v sobotu před sedmou vstávala, říkala jsem si, jestli náhodou nejsem padlá na hlavu, že o víkendu vstávám takhle brzo, navíc kvůli rande. Na osmou jsem se potkala s Pavlem, který měl hroznou kocovinu a šel rovnou z kalby. Ale aspoň s ním byla sranda. Jenže už v devět byl tak ospalej, že musel sednout na tramvaj a jet domů.

Pak jsem hodinu čekala na Újezdě na Mirka, který mi v 10:10 napsal smsku, že zaspal, a že má hroznou kocovinu, tak radši dneska zůstane doma. Debil.

Luděk, který byl objednaný na dvanáctou, přišel o čtvrt hodiny později. Zato měl velmi originální omluvu, “páč to včera trochu přehnal”. Byla s ním trochu nuda, protože pořád usínal a pak předstíral, že ví, o čem jsem před chvílí mluvila. V půl druhé jsem začínala usínat taky, a tak jsem ho poslala domů dospat. Je někdo, kdo nemá v sobotu dopoledne kocovinu? 

Je! Karel. Přišel přesně ve dvě. Čerstvej. Voňavej. Usměvavej. Po kocovině ani památky, a tak jsem doufala, že mi svítá na lepší časy. Vyšli jsme nahoru na kopec, a na rozhlednu, já už potřetí…

Ta paní, co tam vybírala vstupný, si musela myslet, že se živím jako profesionální průvodkyně, nebo společnice. S Karlem to bylo fajn a možná se ještě uvidíme. Možná ne, protože jsem najednou narychlo rande ukončila a zmizela.

Volal mi totiž Dušan, že jsou čtyři a on už stojí dole u Zoubka, kde jsme měli sraz. Doběhla jsem tam a rovnou jsme se vydali zpátky nahoru na kopec. Nohy mě začínaly bolet a přestávala jsem mít jakoukoliv radost z chůze. Dušan byl plný energie. Pořád mě motivoval ať přidám, že to přece není až takový kopec, abych se musela takhle courat.

Asi po půl hodině těch motivačních keců jsem se naštvala, poslala jsem Dušana do háje, otočila jsem se a šla na tramvaj. V tu chvíli jsem zahlédla před sebou Karla, který vycházel z boční cestičky. Usmála jsem se nejmileji, jak jsem uměla, ale Karel dělal, že neexistuju.

Ach jo. Tak s Karlem už se asi neuvidíme…

Zbyněk s Otou, kteří měli přijít na poslední dva termíny, měli smůlu. Byla jsem příliš unavená na to, abych mohla ještě ten den vidět ještě nějakého potenciálního muže svých snů. Zrušila jsem poslední dvě rande a jela domů. Smutná. Hladová. Ale rozhodně hubenější.

Když jsem došla domů, čekala na mě pohanková sekaná s bramborem a Kateřina s Jirkou. Nikdy v životě jsem nebyla vděčnější za Kateřinin soucitný přístup ke klukům, jako když jsem ten den večeřela Jirkovu sekanou a pila Honzovo víno.

Jelikož i Bůh sedmý den odpočíval, tak jsem se celou neděli nezvedla z postele. Hrozně mě bolely nohy. Jestli mě něco nezajímalo, tak to byl celej svět. Takový masakr, jaký jsem si připravila na tento týden, už rozhodně zažít nechci. A jak říká ezo-Dan, je to znamení, že si už nikdy nemám plánovat 12 rande na jeden týden.

Howgh.

Další zajímavé postřehy Emy si můžete přečíst na jejím blogu Styky s Emou.

Styky s EmouStyky s EmouAutor: Ema Krásová

Jdi na homepageZpět na začátek
Další příběhy