Nový způsob rozchodu. Zmizet jako duch

Třeba tak, že přestanete komunikovat. Netýká se to dlouhodobých vztahů, kdy už spolu žijete v jedné domácnosti, tam ghosting praktikovat moc nejde. Většinou je to záležitost spjatá se seznamováním, kdy po prvním nebo několika prvních rande už najednou bez vysvětlení nenásleduje další. Jenže pak takhle jednou odpoledne odešlete esemesku a nedostanete odpověď, ačkoli na displeji chytrého telefonu vidíte, že si dotyčný vaši zprávu samozřejmě okamžitě přečetl. Nejprve čekáte hodinu. Pak dvě. Pak půlden. Pak ho nebo ji omlouváte, že má asi moc práce, nato ve vás začnou hlodat myšlenky, jestli se mu (jí) náhodou něco nestalo. Ovšem když se podíváte na Instagram, kde vesele komentuje fotky svých kamarádů, je zřejmé, že stíhá a určitě neleží na JIP. Neignoruje všechny. Jenom vás. Podle vážnosti vztahu, nebo co to vlastně bylo, zkusíte buď napsat ještě jednou, nebo začnete ignorovat i vy jeho (ji).

Je to zvláštní paradox. Kdykoli zpovídám lidi na téma seznamování a vztahy, všichni si – nebo to aspoň říkají – cení upřímnosti a také ji očekávají. „To jí to aspoň nemůžeš říct upřímně, že už se s ní nechceš dál vídat? Aby si třeba nemyslela, že se ti něco stalo?“ zeptala jsem se proto nedávno kamaráda, který se takhle proměnil v nekomunikativního ducha asi po třetím rande. „Vždyť jsem jí to tímhle dal upřímně najevo,“ odpověděl a pokračoval: „Vysvětlovat nic nechci, protože tím to neskončí. Řeknu jí, že už se nechci vídat, a přijde: A proč, co jsem udělala, můžu něco udělat, abych to napravila? Ne, nemůžeš, prostě nějak vím, že nám to nebude klapat, a nechci to řešit, protože z toho vždycky vyjdu jako mizera.“ Když jsem se na totéž ptala Jindry, dostala jsem následující odpověď: „Mrtvého brouka většinou hraju proto, že s člověkem, kterého jsem viděla dvakrát šedesát minut, nemám chuť rozebírat důvody, proč si myslím, že nám to nebude klapat. Zabralo by to víc času, než kolik jsme toho spolu prožili. Už jsem si ověřila, že vysvětlování ,proč ne´ stojí vždycky víc energie i emocí než ignorance. Akce plodí akci. Ignorance ignoranci.“

Koučka Maya Borgueta publikovala v polovině loňského roku v internetovém deníku Huffington Post názor, ve kterém uvádí, že ghosting značí hlavně nedostatek odvahy sdělovat nepříjemnosti a taky jim čelit. Hodně lidí to vnímá tak, že rozchod metodou mrtvého brouka je šetrnější. Když se druhý neozývá, můžeme se utěšovat, že má třeba hodně práce, odjel do zahraničí nebo cokoli jiného, každopádně člověku to neubírá sebevědomí a sebedůvěru. Maya Borgueta ale tvrdí, že ghosting má nakonec mnohem horší dopad na psychiku člověka než rozchod z očí do očí. Čím častěji se totiž vyhýbáte konfliktu, nechcete ho iniciovat ani na něj reagovat, tím výživnější podhoubí tvoříte všem svým úzkostem a strachům. Navíc u ghostera každá taková akce posiluje nepříjemné vnitřní svrbění, že je bezcharakterní zbabělec.

Americký komik Aziz Ansari a sociolog Eric Klinenberg loni vydali knihu Modern Romance, ve které tvrdí, že možná největší problém naší sociálně asociální doby vězí v množství vztahů. Zatímco naši rodiče měli stěží tři partnery za život (často ze stejné vesnice nebo města), absolvovali možná dva rozchody a k tomu pár ne tak vážných odmítnutí, my tenhle počet stíháme klidně za týden a náš seznamovací rádius je podstatně větší než ulice, ve které jsme vyrostli. Člověk se pak nemůže divit, že odmítnutí nebo rozchody zpovrchněly, když možností je tolik, že k nim přistupujeme jako k výběru obědového sendviče: chci tohle, tohle, tamto, nemáte, fajn, díky, nechutná mi, jdu jinam. „Proto bych to ani nenazýval odmítnutím,“ říká ke ghostingu psychoterapeut Michal Mynář. „Při odmítnutí totiž musí mít člověk k odmítanému v nějakém ohledu negativní vztah. V současné době, kdy se na první nebo druhé schůzce bavíme s potenciálním partnerem o věcech, které si můžeme přečíst na profilu seznamky nebo Facebooku a které jsou v podstatě veřejné, nevzniká často žádný osobní vztah. Jsme stále cizinci. S takovým člověkem je pak velice jednoduché přestat komunikovat, nebo ho dokonce pustit z hlavy.“ A od takového cizince nás kolikrát nezajímá ani zpětná vazba. Jak říká Jindra: „Upřímně mě zajímá pouze názor někoho, s kým jsem prožila několik měsíců nebo let. Hodnocení mojí osoby od muže, který mě poznal během hodiny nebo dvou, je mi fuk. Nejsem stoeurovka, abych se líbila každému.“ Ghosting vnímá jako privilegium moderní doby, že nemusí řešit, co se stejně vyřešit nedá. „Vlastně ho mám ráda,“ dodává. Jenom s výjimkou případů, kdy ho praktikují potenciální zaměstnavatelé, kteří vám ani nedají vědět, že dostali váš životopis.

Ghosting nezní hezky, ale to žádné odmítnutí nebo rozchod. Je kvůli poměrně necitlivému způsobu, jakým probíhá, odsouzeníhodný jako asociální a způsobující úpadek vztahů, nebo dokonce celé společnosti? Michal Mynář si myslí, že není důvod ho hodnotit. Není dobrý ani špatný. Je to prostě fenomén, na který si budeme muset zvyknout. Ostatně mohl by nás naučit i něco pozitivního: přijmout, že některé naše otázky nemají a třeba nutně ani nemusejí mít odpovědi. „Na rozchodech mě vždycky nejvíc fascinovala ta podivná touha lidí dozvědět se, proč to nevyšlo, co udělali špatně. Jako by taková odpověď existovala,“ říká psychoterapeut. Spousta z nás sice žehrá na nedostatek upřímnosti, ale představte si třeba situaci, kdy jste na třetím rande a druhý vám řekne, že už se s vámi nechce vidět, protože ho vlastně nepřitahujete. K čemu vám taková odpověď bude?

Michal Mynář připodobňuje hledání partnera ke hledání klíčové dírky, do které zapadne náš klíč. To, že si s někým po prvních dvou schůzkách nesedneme, není ničí vina. Prostě klíč a zámek k sobě nepasují. „Když mi někdo řekne, že se mu nelíbím, neřekne tím nic, co by jakkoli vypovídalo o mně, ale jen o něm – o jeho potřebách a představách. Dozvědět se takový důvod je mi vlastně k ničemu. Po tak krátké době známosti to není ani žádná užitečná zpětná vazba. Naopak spíš kolikrát vede k tomu, že se lidé začnou zbytečně přizpůsobovat a pak k sobě přitahují protějšky, které nechtěli a které je nedocení,“ vysvětluje odborník, v čem je možná ignorance lepší než tradiční rozchod s výčitkami, slzami a vysvětlováním. Ano, to je sice hezká myšlenka, ale zkuste se jí utěšit ve chvíli, kdy už jste dva dny neudělali žádnou práci, protože každou minutu zíráte na telefon a hlavou vám běží: „Proč proboha aspoň neodepíše, vždyť to zabere vteřinu?“ Protože se právě rozhodl (rozhodla) stát se duchem.

Článek připravil časopis Moje psychologie.