Jak najít partnera? Zrušte svůj seznamovací stereotyp

9. prosince 2016
  • „Ty máš takové štěstí, že jsi našla toho pravého,“ říkají mi v poslední době lidé kolem. Mohou ale smůla a štěstí za cosi tak vrtkavého, jako je láska? Jana LeBlanc se vydala to prozkoumat. 

    Nebylo by fér, kdybych v tomto článku existenci vztahového štěstí a smůly úplně popřela, neboť jistě mohou fungovat. První otázka, která vás teď nejspíš napadne, je: tak proč to štěstí sedá jen na vyvolené, a ne na mě? Vyrazila jsem s tímhle těžkým filozofickým tématem za psychoterapeutem Michalem Mynářem. „Nikdo se nerodí jako vyložený vztahový klikař nebo naopak úplný smolař,“ řekl mi a dodal: „Mnohem víc si tyhle role předurčujeme tím, jak myslíme a jak se chováme.“

    Ukažme si to konkrétně: dvě nezadané třicátnice sedí v baru a doufají, že by se dnes večer mohla objevit jejich životní láska. Neobjeví. Ale zatímco první si řekne, že takové večery jsou k ničemu, a znechuceně odejde už v půl jedenácté, druhá se dá do řeči s člověkem, který ji o týden později pozve na párty, na níž svoji životní lásku potká. Bylo to štěstí? Je ta druhá vyvolená?

    V našem životě je velká spousta věcí, o kterých si myslíme, že je neovlivňujeme, ale ve skutečnosti je do určité míry máme pod kontrolou. Vztahové štěstí je jedna z nich. Buď mu můžeme docela slušně nadbíhat, nebo ho naopak sabotovat. Pokud se vám dlouhodobě nedaří v lásce uspět, třeba nevědomky děláte to druhé. Obvykle to začíná způsobem myšlení, který by se dal zařadit do jedné z následujících kategorií. 

  • KATEGORIE 1: Nemůžu se seznámit. Všichni, o které bych stál/a jsou zadaní a nikdo jiný nezbývá.

    Tohle je nejčastější povzdech z ordinací vztahových odborníků, včetně té, kterou provozuje Michal Mynář. „Nedávno jsem mluvil se studentem techniky, který si stěžoval přesně na totéž: ženy došly, nikde nejsou a on nemá s kým randit,“ vypráví.

    Studentova slova nijak nekomentoval, a když kluk domluvil, požádal ho, aby mu pečlivě popsal náplň běžného týdne svého života. Ukázalo se přesně to, co čekal: ženy samozřejmě nedošly, jenom pro ně ve studentově životě mezi školou, programováním a fotbálkem s kamarády jaksi nezbyl prostor.

    „Tohle je sice extrém, ale dobře ilustruje to, co si vůbec neuvědomujeme, totiž jak je náš běžný sociální okruh omezený a uzavřený,“ říká odborník. Všichni máme tendenci mluvit jen s těmi, kteří jsou nám buď podobní, nebo které aspoň trochu známe. Navíc Češi obecně jsou spíš introverti a raději by si nechali vytrhnout zuby moudrosti bez umrtvení, než by promluvili s někým cizím (tahle bariéra padá až po určitém počtu vypitých piv nebo vína). Tím se počet příležitostí k seznámení pochopitelně rapidně snižuje.

    „Nejde ani tak o to, pozvat do svého života konkrétní nové lidi jako spíš pozvat do nich celé nové skupiny lidí, kteří udělají náš sociální okruh propustnější a dovolí nám zabývat se i něčím a někým jiným než tím, co už známe,“ doporučuje Michal Mynář.

    Zkusíte-li udělat něco, o čem si myslíte, že byste to „nikdy“ neudělali – podle osobního rozpoložení to může být třeba kurz vaření italských pochoutek nebo odpoledne na lezecké stěně – je to způsob, jak se takové příležitosti otevřít a taky jak si uvědomit, že ženy ani muži opravdu nedošli.

     

  • KATEGORIE 2: Všechno se pokazí na prvním či druhém rande

    Tohle je z kategorie příběhů, kde po prvním rande skoro svítíme nadšením. Jenže pak přijde druhé nebo třetí a ouha, „něco“ se zadrhne: nepíše, méně volá, na další rande má čas až příští týden. Načež nastává pitvání, co se asi stalo a kdo za to může.

    Tenhle model má podle Michala Mynáře společného jmenovatele, který by se dal nazvat přílišný tlak na výsledek. V první řadě, všimněte si, že zatímco svým blízkým odpustíte, když třeba nepošlou slíbený e-mail, u cizích to netolerujete a okamžitě to zavdává příčinu k dohadům, co za tím asi je, případně dokonce k rychlým odsouzením. Také roztomilé libůstky se vám u známých jeví, no, jako roztomilé libůstky, zatímco u potenciálních partnerů jako naprosté šílenosti.

    Zkuste dělat věci jinak.Zkuste dělat věci jinak.Autor: Profimedia

    Například: „On mě chce vzít na další rande na střelnici! Na střelnici? Chápeš to?“ A dále často už na druhém rande býváme tak zatěžkaní otázkami typu, co tím pozváním na střelnici druhý myslel, jestli se k nám tedy tenhle člověk hodí nebo ne, že si úplně vypneme vnímání toho, co se vlastně děje teď a tady.

    Jenže pokud skutečně hledáte vztah, je právě tohle důležité, protože jedině tak mu dáváte šanci, aby k vám vůbec přišel a rozvinul se. Budeteli tolerantní a hraví ve smyslu, že nebudete brát smrtelně vážně každou poznámku, je to první dobrý předpoklad. Druhá lekce by se pak mohla jmenovat: vypněte hlavu a užívejte si půvabu okamžiku.

     

  • KATEGORIE 3: Nemůžu si vybudovat vážný vztah

    Mám kamarádku, jejíž rande končívají buď průšvihem, nebo sexuálním kamarádstvím, nikdy ale ne vážným závazným partnerským vztahem. Nedávno se mě zeptala, jak jsem to „udělala“, že randění s mým mužem přešlo v dlouhodobé partnerství. Odpověděla jsem, že nevím.

    „Nijak jsem to nezařizovala, prostě se to stalo, tak nějak – mimoděk.“ Když jsem se

    Michala Mynáře ptala na správnou odpověď, řekl mi, že žádná správnější neexistuje a já jsem svou odpovědí přesně vystihla, oč jde: vážný vztah se nedělá ani nebuduje, nýbrž vyplývá. Z velké části hlavně z hravosti a objevování, které jsem popsala už v předchozím bodě. Bez nutnosti řešit od prvního rande otázku, jak na tom tedy jsme.

    Jistě, do každého vztahu vstupujeme s jakous takous vizí, co by měl zhruba splňovat a že by nemělo jít jen o flirt. Ale to neznamená už od začátku odškrtávat, které body dotyčný splňuje a které ne.

    Ano, od prvních chvílí hrají velkou roli pocity a sympatie, ale nemůžete čekat, že lidé budou přesně podle vašich představ. „Pokud je vám obecně prostě dobře, užívejte si, že je vám dobře. To přináší lehkost a ta zase příležitosti. Samozřejmě že nikdy nebudete vědět, jestli z toho bude něco vážného, ale můžete dát šanci, aby aspoň to NĚCO vůbec vzniklo.“

    Pak je tady samozřejmě ještě palčivá otázka času. Jste-li žena kolem čtyřicítky, může takové čekání na ono NĚCO dost bolet. Michal Mynář v takovém případě doporučuje stanovit si vlastní vnitřní limit.

    Pokud zjistíte, že se vztah třeba za půl roku po seznámení nikam neposouvá nebo se vyvíjí jinak, než byste chtěli, pak si o tom s druhým promluvte. „Rozdíl je v tom, že jakékoli rozhodnutí nebudete dělat po prvních pár schůzkách a telefonátu s kamarádkou, ale s partnerskou zkušeností posledních pár měsíců a po diskusi s někým, koho teď už aspoň trochu znáte,“ dodává.

     

  • KATEGORIE 4: Opakovaně si vybírám špatné lidi

    Na tohle jsem nedávno našla v jednom diskusním fóru krásnou metaforu. Jedna žena se tam ptala: Proč když vím, že rozpálená plotýnka pálí, sahám na ni znovu a znovu?

    Sigmund Freud by řekl, že za to může přirozený pud. Dokonce toto chování pojmenoval „nutkání k opakování traumatu“ a tvrdil, že do určité doby je nevyhnutelné.

    Tenhle stereotyp se totiž nerodí až ve vztazích, ale už dávno před nimi, a to z nejrůznějších pohnutek mezi něž patří nedostatek odvahy, strach nebo snaha zachraňovat. Tak například vás protějšek může uspokojit jen tehdy, když si vedle něj ukojíte potřebu ošetřovatele nebo vládce – vládkyně. Tak možná zjistíte, že druzí lidé vás dokážou zaujmout, jen když mají nějaký problém.

    Možná si vybíráte stále dokola podobný typ mužů ...Možná si vybíráte stále dokola podobný typ mužů ...Autor: Profimedia

    Za vaše zpackané vztahy pak nemůže ten druhý, ale spíše problém uhnízděný hluboko ve vaší hlavě. Proto je tak strašně těžké se s někým mizerným rozejít a říct si: tak, a odteď už si budu vybírat jinak. Protože dokud nezměníte sami sebe, nebude to příliš pravděpodobné.

    „Naše seznamování a vztahy s druhými neurčuje primárně to, jací jsou oni, ale jací jsme my,“ říká Michal Mynář. Pokud tedy máte problémová partnerství, budete muset změnit nejdřív sami sebe. Jistě, můžete se o to pokusit sami. Třeba tak, že si jednou týdně zajdete sami se sebou na kafe a budete rozebírat, kde je problém. Nebo můžete na psychoterapii. Vyjde sice dráž než trocha kofeinu, ale má lepší výsledky.

    Článek připravil časopis Moje psychologie.

Jdi na homepage Zpět na začátek
Další příběhy
tady joyes