Psycholožka Kamila Dvořáková: Umíme být laskaví. Ale málokdy si to dovolíme sami k sobě | Ženy.cz
 


Psycholožka Kamila Dvořáková: Umíme být laskaví. Ale málokdy si to dovolíme sami k sobě

25. dubna 2021 • 06:00
Sebelaskavost není ani narcistní, ani sebestředná, říká psycholožka
Sebelaskavost není ani narcistní, ani sebestředná, říká psycholožka • Foto: Jiří Brada

S psycholožkou Kamilou Dvořákovou jsme se sešly jedno odpoledne, kdy za okny krásně chumelilo. Dopřály jsme si trochu času pozorovat, jak se vločky tiše snášejí na zem. Dovolily jsme si mít čas. I ten si totiž potřebujeme vyhradit k tomu, abychom se k sobě naučily přistupovat s laskavostí.

Co si mám pod sebelaskavostí vlastně představit?

Víme, jaké vztahy máme s partnerem, dětmi, sousedem, ale kolik z nás se zamyslelo nad tím, jaký vztah máme sami k sobě? Jak se vytváří? Když se dva lidé berou, tak si před oltářem říkají, že spolu budou v dobrém i ve zlém, a tak to je i se zdravým vztahem k sobě – v tom dobrém i v tom špatném. Umět se podpořit, když se ocitnu v náročných situacích, když se mi něco nepovede, vždy vím, že tam pro sebe budu. Jedna věc je podpora sebe sama v náročných situacích, ale druhou stránkou je i vědomé prožívání radostí a všeho dobrého, co v našich životech je. Nezaměřovat se pouze na to, co je špatně, a na problémy, které ho provázejí, stejně tak je důležité vědomě prožívat i drobné radosti. Třetí složkou je propojenost našich životů. Jsme součástí většího celku a naše pohoda souvisí s pohodou rodiny, partnera, blízkých. Tak se vyrovnává otázka toho, jestli toho není někdy příliš, jestli sebelaskavost není příliš narcistní či sebestředná. Když si uvědomuji, že jsme v tom všichni dohromady, tak se učíme, jak myslet na sebe, ale i na druhé. Že to není ani jedno, ani druhé, ale je to vždy propojené. Souvisí to také s tím naučit se ptát se na své opravdické potřeby a umět si je naplňovat.

Tip na video: Jak být hned od začátku vztahu sama sebou?

 

Souvisí to také s důvěrou v sebe? V tom smyslu, že člověk má věřit v to, co mu jeho nitro říká?

Ano, a to bývá ošemetný proces. Lidé se v kurzech sebelaskavosti na tuto otázku často ptají. Jak mám sama sobě důvěřovat, kdybych například chtěla každý den sníst tři tabulky čokolády? Mám tomu hlasu důvěřovat? Kde je ta hranice? Ale sebelaskavost neříká, že existuje jediná správná cesta. Někdy si ten kousek čokolády opravdu potřebuji dát. Ale někdy si zase potřebuji jít zaběhat. Máme pocit – a domnívám se, že to souvisí se systémem vzdělávání a celospolečenským nastavením, že existuje pouze jedna pravda. Ideálně, pokud nám někdo dal jeden recept na štěstí a radost, který, když budeme následovat, budeme konečně šťastní.

Jenže nic takového neexistuje...

Ano, život je komplexnější a komplikovanější. Často říkám, že sebelaskavost je takový tanec. Někdy si čokoládu dám, někdy si jdu zaběhat, někdy potřebuji jednu věc, jindy druhou… Abych mezi tím dokázala tančit, potřebuji všímavost. S lehkostí a zvídavostí si zvědomit, co se ve mně děje, aniž bych do toho spadla – do všech emocí, myšlenek… Všímat si, co se ve mně děje, s vlídnou pozorností – a to vše vyžaduje odvahu. S odvahou se podívat na to, jak se opravdu cítím, i na všechny bolesti a trápení, kdy bych si nejraději zalezla a přetáhla peřinu přes hlavu. A i v takových okamžicích umět k sobě přistupovat s vlídností, jako bychom sami sebe objali a opečovávali se.

Sebelaskavost je tedy jen pečující?

Nenechte se zmýlit. Sebelaskavost má i akční stránku. Ano, můžu se opečovávat, ale zároveň – protože mi na mně záleží, nezůstanu pod peřinou dva týdny, ale dám si pak studenou sprchu, abych se probrala, nebo si konečně popovídám s partnerem o tom, co mě trápí. Nastavování hranic je důležitým aspektem sebelaskavosti. Ve výsledku to není kosmická věda, vždyť všichni z nás chceme, aby nám bylo dobře. To znamená, že nám na nás alespoň trochu záleží. A toto můžeme zdravě rozvíjet. Umíme být laskaví k druhým, když nám na nich záleží, k našim blízkým a milovaným osobám. Není to tedy tak, že bychom se museli naučit nové dovednosti – jako třeba hrát na housle. Ne, umíme být laskaví. Ale zapomínáme, že si to můžeme dovolit sami pro sebe.

Může to být také tím, že mnoho z nás má v sobě zakořeněného silného vnitřního kritika? Člověk dokáže pochválit druhé, ale nikoliv sám sebe, i když se mu něco povede?

Sebelaskavost nebo nesebelaskavost, například vnitřní kritik, je zvyk. Je to prachsprostý zvyk, protože nikdy nikdo z nás se to neučil dělat jinak. Vezměte si školní prostředí – jedna chyba v diktátu a hned máme sníženou známku, nastoupí červená propiska a vše je špatně. Máme to v sobě hluboce zakořeněné. Každá chyba se trestá. Z toho plyne, že se hodně bojíme, nevíme, jak pracovat s bolestí a s trápením, které jsou ale přirozenou součástí života. Vypěstovali jsme si silného vnitřního kritika a naučili jsme se, že jen když zatneme zuby, něčeho dosáhneme. A když se něco nepovede, nastupuje vnitřní kritik a ten nám to spočítá. Jiná cesta než na sílu a na výkon nevede.

A pak ten způsob motivování sebe sama považujeme za normální...

Jenže vede i k množství psychických potíží, poruch a vyhoření, což ukazuje, že něco nefunguje a není dlouhodobě udržitelné. Jedna z věcí, která se děje na začátku sebelaskavostních kurzů, je, že lidé k sobě začnou být kritičtí za to, že k sobě nejsou víc laskaví. To je nekonečný začarovaný kruh.

Co tedy děláte?

Tento kruh odhalíme – s vlídným pochopením – a dovolíme si postupovat pomalu. Jedním z principů kurzu je dovolit si být pomalým studentem. To, že jsme v sobě léta rozvíjeli vnitřního kritika, znamená, že to prostě bude chvíli trvat. Potřebujeme trpělivost a čas na to, abychom se mohli pomaličku začít sebe ptát, co laskavého pro sebe můžeme udělat, abychom si mohli začít pěstovat vnitřní laskavý hlas namísto přehnaně kritického. Jak bych například podpořila kamarádku, kdyby byla v podobné situaci. Připomínat si situace, v nichž se nám to už povedlo, a z nich se učit dál. V kurzu se neučíme, jak se zbavit vnitřního kritika, ale jak ho pochopit a jeho mluvu překládat, abychom se s ním mohli spřátelit. Může to znít neuvěřitelně, ale jde to.

Psycholožka Kamila Dvořáková Psycholožka Kamila Dvořáková Autor: Jiří Brada

Mluvíte o zvědomění si, o všímavosti k sobě a k tomu, co se vevnitř nás děje. Proč toto lidé nedělají? Vždyť to zní jednoduše.

První věcí, která mě napadá, je hodnotový systém, ve kterém žijeme. Tím se vracíme k výkonu, k síle a tomu, že čas je něco, co se musí bezezbytku využít. Jen si tak sednout a koukat se z okna, jak sněží… To si člověk připadá lehce nepřístojně, pořád má pocit, že by měl něco dělat. Tento pocit je ale také přirozený. V kurzech děláme i to, že si zvědomujeme, jaké jsou opravdu naše hodnoty. Je to skutečně to, že se chci stát prezidentkou ČR? Jestli ano, tak super a potřebuji udělat určité kroky. Anebo jestli je to to, abych se cítila opravdu v pohodě. V kurzech děláme i to, že si zkoušíme představit svůj život zpětně. Co jsou věci, ze kterých bych měla radost? Ukazuje se, že jsou to dobré vztahy. To je základ spokojenosti, ale i na vztahy potřebujeme čas. Další věc je, že když se podíváme dovnitř, často najdeme všechny bolístky a nevyřešené smutky. Se sebelaskavostí se postupně naučíme, že ani to není problém, a že můžeme i s bolístkami být s pochopením a trpělivostí.

Další skvělé články najdete v novém vydání časopisu Moje psychologie. Kupte si ho v naší on-line trafice iKiosek.cz! Doprava je zdarma.

Moje psychologie 04/21 Moje psychologie 04/21 Autor: Archiv Mojí psychologie

Autor: Monika Otmarová
Jdi na homepage Zpět na začátek

Horoskopy