Jiří Špičák a Kateřina Špičáková v pravidelném Deníku prvorodičů reflektují zkušenosti s očekáváním a výchovou potomka. / Ilustrace: Lenka Samešová

Jiří Špičák a Kateřina Špičáková v pravidelném Deníku prvorodičů reflektují zkušenosti s očekáváním a výchovou potomka. / Ilustrace: Lenka Samešová

Pracující máma? Iluze osobní svobody odvádí naši pozornost od systémových problémů

„A jak se vám daří kloubit kariéru s péčí o rodinu?“ je otázka, kterou se železnou pravidelností dostávají všechny úspěšné ženy, jež vedle práce mají také děti. Nemůžu ji vystát. Ani ne tak proto, že mužům-otcům ji nikdo nepokládá – mě to prostě nezajímá. Jak se to asi kloubí? Jasně že těžko. Mě zajímá, co může společnost a systém udělat pro to, aby se to kloubilo o něco snadněji.

Po skončení mateřské dovolené nenastoupím na rodičovskou a vrátím se na poloviční úvazek do práce. Protože mám svoji práci ráda. Protože v ní mám ambice. Protože mi doma občas hrabe a potřebuju i jinou stimulaci než péči o dítě. Protože pracuju v oboru, kde jsou ideální podmínky pro home office a maximálně flexibilní pracovní doba. Protože mám chápavou nadřízenou, která má sama malé dítě a ví, jak to matky mají s návraty do zaměstnání těžké. Protože můj manžel dělá takovou práci a ve výchově syna je natolik zapojen, že se o něj jeden den v týdnu může plně postarat, aniž bych se musela čehokoliv obávat, radit mu nebo ho kontrolovat. Protože nekojím. Protože mám hlídací babičku ve stejném městě a zodpovědné kamarády. Protože mám usměvavé, spokojené, easy going dítě, které má rádo společnost lidí, hezky spí a na dece si nejraději hraje samo. Protože mi nevadí od něj na chvíli odejít. Protože deset tisíc z rodičovského příspěvku měsíčně je málo.

TIP NA VIDEO: Kdo má nárok na rodičovský příspěvek v roce 2023?

Video placeholde

O tom, že ženy se po porodu dávno nemusí na několik let zcela ztratit ze společenského ani profesního života, pokud si to samy nepřejí, se minimálně v rámci mojí sociální skupiny mluví tak běžně a tak dlouho, že mám sklony vnímat to jako hotovou věc, vyřešený problém. Drtivá většina matek kolem mě při rodičovské dovolené něco dělá. Píše články, knihy nebo scénáře, pomáhá s organizací koncertů, věnuje se dramaturgii festivalů, spravuje někomu sociální sítě, ilustruje, vyrábí šperky. Může se zdát, že jsme to dokázaly – nikdo už nečeká, že budeme připoutané u sporáků. Můžeme si dělat, co chceme, dítě nedítě. Jsme svobodné.

Bohužel, ne. Pokud chceme dřívější návrat ženy-matky do pracovního provozu vnímat jako cestu k její emancipaci, musí to fungovat tak, že žena buď pracuje, nebo se stará o dítě; nikoliv tak, že dělá obojí zároveň. Pro to jsou ale potřeba v podstatě ideální, výjimečné podmínky. Mnohem častější je model, ve kterém ženy pracovní věci smolí po večerech, když po celodenní péči ratolesti konečně uspí. Přicházejí tak o vzácné chvilky osobního volna a ukrajují si z vlastního odpočinku. Pokud tak fungují dlouhodobě, znamená to balancování na pokraji vyčerpání. Mechanismy současného systému se nás snaží přesvědčit, že je to v pořádku. Že když něco chceš, musíš se snažit. Chceš mít rodinu i kariéru zároveň? Tak to prostě musíš vydržet. Já říkám, že to v pořádku rozhodně není. Jet absolutně na doraz svých mentálních i fyzických možností je dost vysoká cena za to cítit se jako člověk. A to se navíc zatím bavíme jen o nás, finančně relativně zajištěných matkách, pro něž je otázka dřívějšího návratu do práce po porodu především otázka osobní volby a touhy po seberealizaci. Co ta – mnohem větší – skupina matek, jež nemá na výběr? Co ty, které do domácího rozpočtu přispívat prostě musí, protože jinak by rodina strádala? Co ty, jejichž obory neumožňují práci z domova a pružná pracovní doba v nich nefunguje?

Solidaritu a firemní školky pro všechny

Jedním z typicky českých rysů je nelibost vůči malým dětem a jejich matkám, jaká se u jiných národů nevidí. Ukázala to nedávná kauza bistra Marty's Kitchen: že si někdo ve vlastním podniku nepřeje pobíhající mimina, je v pořádku. Že to místo stručného oznámení prezentuje formou bohorovného manifestu, je na pováženou. Že to ze strany veřejnosti vyvolá obrovské množství agresivních reakcí typu „Konečně místo, kde nemusím snášet ty debilní cizí fakany“, je symptomatické. Jsme společnost, která po ženách chce, aby rodily a vychovávaly děti, ale zároveň aby s těžkostmi s tím spojenými nikoho neobtěžovaly. Prostě jim šoupneme tři sta tisíc a dál si, holky, poraďte samy.

Co s tím? Ideálně kompletní proměnu mentality, samozřejmě, ale to je – a ještě dlouho bude – utopie. Přibývá otců, kteří zůstávají s dětmi doma místo matek, přibývá rodin, kde se rodiče navzájem plnohodnotně zastupují ve svých úlohách, ale pořád jich není dost, pořád to není norma. A nebude, dokud muži a ženy nebudou mít v rámci stejných oborů a pracovních pozic rovné platové podmínky. Dokud budou chod společnosti určovat ti, kdo mají pocit, že muž vydělává, protože je muž, a žena pečuje o domácnost, protože je žena. Dokud neodroste generace otců, kteří budou umět vzdorovat vlivům toxické maskulinity, a matek, které v sobě nebudou mít internalizováno, že jsou manažerky domácnosti a že se to bez nich doma zhroutí. 

Takže konkrétně: stát může matkám pomáhat ani ne tak navýšením rodičovského příspěvku, které aktuálně řeší poslanecká sněmovna, ale dobře uchopenou podporou státních školek, aby měly kapacitu přijímat i mladší než těsně předškolní děti, aniž by jejich rodiče museli na přihláškách falšovat adresu trvalého bydliště. Když budou vědět, že se mají o koho opřít, že v tom nejsou samy, že se s nimi a jejich dětmi ve společnosti počítá, budou ženy zas o něco motivovanější k plození daňových poplatníků. Z čeho se to zaplatí? Bude potřeba zvýšit příjmovou stránku státního rozpočtu – třeba zdaněním korporací.

A když je řeč o soukromém sektoru, do podpory matek by se ideálně měly zapojit i samy firmy, aby byla skutečně komplexní: v konečném důsledku z dřívějších návratů žen po porodu do práce těží nejvíc. Zkrácené úvazky za slušné peníze a ochota opustit přežitý model pevné pracovní doby od – do, pokud to povaha práce umožňuje, by měly být základem. Dalším řešením jsou pak firemní školky a dětské skupiny. Ty sice pro zaměstnavatele představují investici navíc, mnohonásobně se jim ale vrátí v podobě vděčných, loajálních a fungujících zaměstnankyň, za něž není třeba hledat a školit náhrady.