Nekojím, ačkoliv je aktuálně v kurzu pravý opak. Zatímco v zahraničí, na základě mé zběžné osobní rešerše zejména v USA, míří popichovačné komentáře především směrem k ženám, které kojí déle než několik prvních měsíců života dítěte, v Česku je situace opačná. Trend velí živit (a počít a rodit) miminka tou nejpřirozenější cestou – logicky, samozřejmě. Jenže ono to často tak samozřejmé není.
Hned na úvod tentokrát velmi osobního sloupku věnujícího se citlivému tématu bych ráda řekla, že smyslem tohoto článku není znevažovat úsilí a osobní oběť matek, které kojí (či kojily) své děti třeba i několik let. Stejně tak absolutně nezpochybňuji zdravotní benefity kojení pro matku i dítě, a už vůbec od kojení nechci nikoho odrazovat. Ne, ne. Tento text má být úlevným solidárním koutkem pro matky, které si ještě živě pamatují – anebo si tím právě procházejí – slzy, stres a psychickou i fyzickou bolest, jež jim právě kvůli ne úplně pohodovému rozjezdu kojení zkalily první týdny života potomka. A kterým se třeba i přes to všechno rozkojit nakonec nepodařilo. Stejně tak je ale určen matkám, které se vědomě rozhodly nekojit, protože prostě z nějakého důvodu nechtěly (a pravděpodobně to musely vykoupit snášením odsuzovačných pohledů a poznámek okolí). Je to článek pro matky, jako jsem já.
TIP NA VIDEO: Kdo má letos nárok na rodičovský příspěvek?
V průběhu těhotenství jsem si byla naprosto jistá, že budu kojit, a že budu kojit dlouho. Když jsem pak v porodnici po císařském řezu se slzami bolesti v očích přikládala více než čtyřkilového syna k rozedraným bradavkám s vědomím, že z nich vytáhne pár mililitrů, nepřestane plakat a já ho budu muset odnést sestrám na dokrmení, se tahle moje představa zcela zbortila. Ačkoliv jsem se snažila rozkojit další dva měsíce, můj aktuálně čtyřměsíční chlapec je plně na sunaru. Obrečela jsem to. Měla jsem z toho výčitky. Pak jsem učinila rozhodnutí. Teď nelituju a neměnila bych.
Kdo netrpí s námi, trpí proti nám
Diskuze o tom, zda kojit, nebo nekojit, je mezi matkami velmi živá. Přesto si řada těchto diskutujících neuvědomuje, jak křehké téma to je. Pocity selhání, které zažívá žena, obzvlášť prvorodička, spolu s tím, že není schopna nakrmit vlastní dítě, jsou všeobjímající a zdrcující. Ani tak ale jiné matky neváhají dotyčné ještě přiložit. Kojení je nejlepší, bez něj tvoje dítě nebude mít žádnou imunitu. Prostě to musíš vydržet, to je tvůj úkol! Vydržely to všechny před tebou, tak nebreč!
Ne. Já nemusím nic vydržet jen proto, že se někdo jiný smířil s internalizovanými mechanismy, jimiž patriarchát drží ženy v šachu a sám sebe při životě (nebo ani není ochotný je v sobě rozklíčovat). Představa, že ženy musí trpět, obzvlášť v mateřství, jinak jejich život nemá hodnotu, do emancipovaného světa nepatří. Zoufalý nedostatek solidarity mezi ženami, citelně znatelný zejména mezigeneračně, je smutnou ukázkou toho, co na nás napáchaly stovky let útlaku. Snaha oslabit nás udržováním iluze nutnosti vzájemné rivality (ať už jde o lov chlapa, pracovního místa nebo o nesmyslnou soutěž, kdo je lepší matka) sice pomalu ztrácí svou sílu, ale v mileniálkách zakořenila hluboko. My, co jsme už zažily dospívání se sociálními sítěmi, máme pořád dost intenzivní tendence srovnávat se s ostatními. Naše nedokonalosti jsou naším zranitelným místem, a když se to protne s něčím tak intimním, jako je kojení, bolí to.
Jedině přirozeně?
V knize Feministkou snadno a rychle autorky poukazují na zajímavou věc: o důrazu na přirozenost mateřské péče se u nás začalo mluvit zrovna v době, kdy ženy jako absolventky univerzit převážily nad muži. Starat se o dítě přirozeně, tedy plně jej kojit, vyžaduje spoustu úsilí a času – je to v podstatě práce na plný úvazek, v níž za vás navíc nikdo nemůže zaskočit. Tělesné i mentální vyčerpání, s nímž jde kojení ruku v ruce, znemožňuje, aby taková žena mohla konkurovat na trhu práce – mužům, samozřejmě.
I o tom jsem přemýšlela v momentech, kdy jsem se ve tři v noci snažila přijít na nejlepší kojící polohu a počítala, kolik hodin spánku mi zbyde, když posléze půjdu ještě odsávat, protoženějaká zasloužilá starší matka, kterou sice vůbec neznám, ale dokázala ve mně vzbudit pocit, že se nesnažím dost, na internetu psala, že odsávání podporuje laktaci a že při potížích s kojením je nezbytné. S každým dalším dnem se ve mně prohlubovala nechuť, přímo odpor. Když se syn rozplakal hlady, já začala plakat s ním. Věděla jsem, že by asi pomohlo, kdybych několik týdnů strávila opravdu jen v posteli a prso mu nabízela každou hodinu. Stejně tak jsem ale věděla, že to prostě nezvládnu. Svírala mě úzkost a poporodní deprese klepala na rameno.
Když jsem to rozebírala s manželem, řekl mi celkem jasně: nezlob se, ale ty prostě nechceš kojit. Nemáš k tomu vztah. Drásá tě to. Tak se na to vykašli. V první chvíli se mě to dotklo, ale věděla jsem, že má pravdu a že jediné, co mě motivuje zkoušet to dál, je pocit, že bych měla, a obava z toho, co řeknou ostatní matky, až zjistí, že nekojím. Plácala jsem se v tom dlouho, až jsem se v jeden moment rozhodla vzít si zpět své ženské sebevědomí a zcela vědomě se rozhodnout, že do dvou měsíců kojím, a pak konec. Přesně tak to taky proběhlo a mám spokojené usměvavé dítě, protože i já jsem spokojená a usměvavá.
Kdybych v budoucnu stála před stejnými obtížemi, vím, že bych to zapíchla mnohem dřív. Díky umělému mléku se můžeme s manželem střídat v krmení, takže mám prostor si v noci pořádně odpočinout, a on si zase může budovat blízký vztah se synem už odmalička. Rozhodnutí nekojit bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat pro naši rodinu, ale i pro sebe. Na mně a mojí pohodě totiž taky záleží. Možná dokonce víc než kdy dřív.
