Dělat věcí méně je osvědčený způsob, jak si zjednodušit život. Co z něj ale vyškrtnout, když každá věc se zdá být tak nesmírně důležitá?
Zeptali jsme se několika českých osobností, jak se s tímhle dilematem popraly ony. Co vyřadily ze svých rozvrhů a co jim to dalo? Tady jsou jejich odpovědi.
Jan Benešovský, moderátor
Poslední čtyři měsíce zakouším intenzivní pocit, že opravdu NEMUSÍM KOUŘIT, ačkoli jsem byl 25 let přesvědčen o opaku.
Opravdu NEMUSÍM denně do trafi ky, NEMUSÍM si zapálit ke každé z deseti každodenně vypitých káv a NEMUSÍM ani nutně třímat cígo na rituálním pokecu s kolegy kuřáky.
Dá se mezi ně zajít i bez tabáku. Dozvím se všechno důležité a vida, zatím mě nevykopli.
Pokračování 2 / 6
Rudolf Havlík, režisér
Postupem času se zbavuju věcí, které ve svém životě nepotřebuji k tomu, abych byl šťastný. Nejprve to byla televize a už patnáct let mi nechybí. Přestal jsem kupovat většinu novin, protože už neinformují objektivně, prodal jsem auto, protože v Praze ho nevyužiji a zbytek času trávím v zahraničí.
Přestal jsem chodit na většinu schůzek. Kývnu jen na ty, které jsou nezbytné pro mou práci.
Přestal jsem vůbec dělat věci, které dělat nechci, ale o kterých jsem si myslel, že je dělat musím, abych se na světě neztratil. Díky tomu všemu jsem získal čas pro lidi, které mám rád, čas na svou tvorbu a čas na věci, které dělají život lepším.
Pokračování 3 / 6
Patrik Hartl, spisovatel, autor bestselleru Okamžiky štěstí
Mám hrozně rád svého desetiletého syna. Odjakživa jsem si s ním často hrál, skoro veškerý doma strávený čas jsem mu podřizoval a každý den jsem s ním blbnul, ale zhruba v jeho sedmi letech mi začala docházet energie. Nemohl jsem si pomoct.
Jeho dětské hry mi už připadaly dementní a děsně mě začaly nudit a vyčerpávat.
Bylo to období, kdy jsem měl práce až nad hlavu a docházely mi síly. A pak jsem pochopil, že můžu zásadně ovlivnit, jak si spolu budeme hrát. A začali jsme hrát podle mých pravidel.
Hlavní pravidlo je, že při každé společné hře ležím a nemusím vstávat.
Většinou to vypadá tak, že ležím v jeho posteli a střílím po něm z nějaké dětské pistole nebo po něm házím tenisákem a on se snaží uhýbat. A je nadšený!
Střílí nebo hází po mně taky a vůbec mu nevadí, že všechno, co spadne na zem a nedosáhnu na to, mi podává. Někdy ho taky zalehávám a drtím, to ho baví opravdu hodně. A vůbec nejoblíbenější současná hra spočívá v tom, že ležím na zemi a on mě co nejrychleji tahá za nohy po bytě.
Stopujeme čas, po parketách to nádherně klouže, on nadšeně posiluje svaly a já se akorát snažím nepraštit do hlavy o nějaký roh nábytku. Prostě všechno jde, když se chce.
Pokračování 4 / 6
Štěpánka Štrougalová, podnikatelka, majitelka plaveckého klubu Juklík.cz, matka 4 dětí
Skončila jsem s dobou, kdy jsem se zbytečně trápila věcmi, které mi nešly od ruky nebo mě nebavily. Elegantně se držím pravidla „20 minut a dost“.
To je dostatečně dlouhá doba na to, abych zjistila, jestli se mi líbí určitý film, jestli kniha opravdu stojí za přečtení nebo zdali je večírek dostatečně zábavný.
Taky je to časový prostor dlouhý tak akorát, aby mi bylo jasné, zda mi práce jde pěkně od ruky a někam se pohnu.
Pokud vše odsýpá, pohoda, pokračuju dál. Když ale cítím, že je to nějaké kostrbaté, postup k cíli pomalý a nejde mi to, po dvaceti minutách končím. Příště bude líp. A když nebude, nestydím se požádat o pomoc.
Pokračování 5 / 6
Michaela Dombrovská, spisovatelka a editorka
Když vidím v některých časopisech, kolik bych měla používat stylingových prostředků na vlasy, už se tomu jen směju. Objevila jsem šampon s mořskou solí a citronem bez chemie, používám multifunkční oleje.
Občas mi někdo pochválí barvu vlasů, těší mě to o to více, že jsem se po letech experimentování od čísel na krabičkách vrátila k tomu, co mi nadělili rodiče a příroda. Nikdy sice neříkej nikdy, ale šediny se mi zatím vyhýbají a v jednoduchosti je prostě krása.
Pokračování 6 / 6
Jana Plodková, herečka
Přestala jsem se snažit vyhovět všem. Stačilo se rozhodnout, co je zrovna v tu chvíli pro mne důležité, a ostatní odsunout na později či na úplně vedlejší kolej, kde vlak nejezdí.
Také jsem si pořídila nákupní tašku na kolečkách – a ne, nemyslím tím auto –, aby mě nebolela záda, a zrušila jsem aplikace sociálních sítí v telefonu. Najednou je den dlouhý a na všechno mám čas.
