Kdy je lepší dát si pauzu?
Když nemáte výsledky (nebo vám trvá příliš dlouho jich dosáhnout)
Pracujete bez ustání, ale ne a ne se dostavit výsledek? Je úplně jedno, jestli jím je napsaný článek, dokončená prezentace nebo finanční obrat.
Když se nám nedaří, populární heslo dneška je nevzdávat se, zakousnout se a dát tomu ještě víc. Sedět v práci ne deset, ale dvanáct hodin denně. Mít schůzek ne pět do týdne, ale osm. Zavání to skoro posedlostí.
V knize Lois P. Frankel Hodný holky nikdy nedostanou přidáno je uvedeno 101 chyb, kterými ženy (ale spousta z nich pochopitelně platí i pro muže) sabotují svoji kariéru. Jedna z největších je podle autorky ta, že pracují moc intenzivně ve chvíli, kdy to nemá smysl.
Někdy zkrátka nejde donutit se, aby nám to šlo, a my se přesto pořád snažíme. Problém je, že marné snažení člověka otráví. Má potom sklony dělat chyby a připravuje se tak o šanci dobrat se výsledku.
Když vidíte, že okolnosti drhnou, neklaďte na sebe nesmyslné požadavky typu, že budete u počítače tak dlouho, dokud to nedoděláte. Natočte si budíka na devadesát minut, intenzivně pracujte a pak si dejte pohov. Když to takhle budete dělat pravidelně, dřív nebo později bude úkol dokončený. Vy nebudete přetížení, a mnohem dřív přijde chvíle, kdy zjistíte, že věci zase fungují.
Když vás netěší ani oblíbené momenty
V každém zaměstnání máme nějaké oblíbené chvíle pracovního dne. Můžou souviset přímo s prací, může jít třeba o pravidelné obědy s kolegy. Díky nim nás může těšit i práce, která není přímo vysněným povoláním, ale vlastně nás docela baví.
Když nás ovšem přestanou těšit i tyhle oblíbené chvilky, je to celkem spolehlivá známka vyčerpanosti.
Naše myšlenky se pak podle psycholožky Zdeňky Židkové většinou zúží na jedinou: nenávidím to tady, chce se mi brečet (ráno) a jít domů, lehnout si k televizi nebo spát a na všechno se vykašlat (večer). „Problém je, že všechny konstruktivní rady typu změnit v takovou chvíli prostředí, vzít si den volna a podobně se týkají jen určitých profesí – manažerů, umělců nebo lidí na volné noze, kteří si mohou spíše dovolit organizovat svůj čas. Pro ty ostatní je v takovém případě nejlepším řešením dovolená."
Když nemáte motivaci
Když jsme byli dětmi, dělávali jsme věci, protože jsme na ně měli náladu a chuť. Začali jsme třeba stavět věž z kostek, a když nálada přešla, byli jsme schopní opustit stavbu v půlce.
Čím jsme ale starší, tím víc se dostává ke slovu rozhodování: nechám to tak, nebo to dokončím? Nebo spíš: je v mém zájmu tu věž dokončit? „Je to sice slovíčkaření, ale skrývá se v něm celá podstata motivace, která zní: mám zájem?“ říká psycholožka Zdeňka Židková a dává další příklad.
Honí vás násilník. Máte motivaci utéct? Jednoznačně. A nepřemýšlíte přitom o nějakých nuancích, jak a kdy zabrat. Prostě – běžíte. „V činnostech, kde nám nejde o život, máme tendenci pořád hledat nějaké berličky,“ říká psycholožka. Přitom právě ty mohou být dobrým ukazatelem, že něco není v pořádku.
Čím víc musíte hledat cestiček, návodů, rad, kurzů, jak konečně začít, jak pokračovat, jak se soustředit, jak věci dokončovat, tím je jasnější, že váš zájem – a tedy motivace - je minimální. Může pomoci zamyslet se, zda je vaše práce to pravé, ale často to bývá nedostatkem energie. V tom případě je potřeba si odpočinout.
Kdy je lepší vydržet?
Když jsou obětované náklady příliš vysoké
Řekněme, že jste právě teď ve škole a po čtyřech letech máte na dohled magisterský titul. Nezbývá k němu ale úplně málo: dvě zkoušky a dokončení diplomové práce, jenže vy už máte jistý džob a kvůli kombinaci zaměstnání a školy padáte na pusu. Nebylo by rozumnější ušetřit si nervy a na školu se vykašlat? Ne.
Tady je vysvětlení. V ekonomii existuje jeden zajímavý pojem – oportunitní náklady. V zásadě popisuje to, že s každou minutou, hodinou, mozkovou buňkou nebo korunou, které věnujete jedné věci, se zároveň vzdáváte příležitosti využít ji pro věc druhou. Pokud jste tři a půl roku věnovali škole většinu volného času, znamená to třeba, že jste se nenaučili hrát na kytaru, jak jste vždycky chtěli (oportunitní náklad).
Zní to lákavě, ale je tenhle oportunitní náklad větší, než to, co už jste obětovali (tzv. utopené náklady)? Asi uznáte, že není. U práce je to stejné: jestli je na dohled vysněný projekt, povýšení, velká odměna, na jejichž dosažení jste se nadřeli jako koně, bylo by pošetilé nezatnout zuby a ještě chvilku nevydržet.
Když víte, kdy šílenství skončí (a není to v řádu let)
Upřímně, neznám moc lidí, kteří toho v dnešní době nemají moc. Ve chvíli, kdy máme pocit úplného zavalení, je pro rozhodování, zda si dát pauzu nebo se „zabejčit“ důležité, jestli vidíte cílovou rovinku. Ono to vlastně trochu souvisí s předchozím.
Vyhlídka na konec něčeho nepříjemného, nám může pomoci se na danou činnost soustředit, odvrátit únavu a klidně v nás může vzbudit i trochu motivace: když například víte, že patnáctého budete mít navždy pokoj od pravidelných reportů, je jejich psaní najednou mnohem jednodušší a můžete se dokonce přistihnout, že se více snažíte.
Termíny zkrátka mohou fungovat jako stimul. Jenom si dávejte pozor, ať je nezaměníte s oblíbeným: vydržím ještě pět let, vydělám a pak si budu užívat. Tenhle přístup už totiž většinou končí vyhořením.
Když cítíte, že vám to jde
Když cítíte, že vám jde práce od ruky, baví vás a máte výsledky, vyrovnáte se s náloží úkolů mnohem snadněji. Využijte toho a pusťte se do ní. Nedávno jsem dělala rozhovor s úspěšnou foodbloggerkou a autorkou kuchařek Ellou Woodward, které se za čtyři roky otočil život úplně vzhůru nohama.
Až jsem si říkala, jak to všechno může stihnout. „Myslím, že vtip je v tom nesnažit se zvládnout všechno hned dnes,“ řekla mi. „Každý den ráno se ptám sama sebe: co je ten jeden další správný krok? Na ten se soustředím a pak jdu dál. To mě drží při zemi, dovoluje užít si tuhle fantastickou cestu s radostí a nevyhořet.“
