Úspěch není o dosažení cíle. Rozhodují překážky, říká Petr Casanova

26. ledna 2017
  • Úspěch není o dosažení cíle. Rozhodují překážky, říká Petr Casanova

    Na sociálních sítích je Petr Casanova pojem. Jeho rady denně pomáhají lidem v krizi i ve chvílích, kdy se daří. Proč se rozhodl motivovat druhé a založil projekt, který je odrazovým můstkem na cestě vzhůru?

    Působil jste dlouhá léta jako novinář. Proč ta náhlá změna?

    Dvacet let jsem slýchal: "Jágr je jenom klikař." Nebo: "Nemám na to, abych se přiblížil Zuckerberovi." Ne. Mají na to všichni, ale musí chtít. A musí kolem sebe mít lidi, co je podpoří. A to je FirstClass.

    Média přibližují zajímavé lidi těm, kteří se o ně zajímají. Těm prvním se ti druzí chtějí přiblížit. Kdyby to dokázali, vybočili by z průměru. Okolí jim to většinou nedovolí.

    Buď by si vedle nich připadalo neschopně, anebo by muselo podstoupit stejnou námahu, aby se jim vyrovnalo. To je nepohodlné.

    Proto jsem založil komunitu, kde si okolí tvoříme sami. Chceme se rozvíjet a pomáháme v tom lidem okolo nás. Protože každý člověk je průměrem osob, kterými se obklopuje.

    Úspěšní lidé obvykle nezapadají mezi ostatní, ale vybočují z davu. V čem jste jiný vy?

    Paradoxně, to není otázka pro mne. Pokud mě někdo s někým poměřuje, musí odpovědět on. Já se s nikým nesrovnávám.

    Mám svoje přednosti tak jako kdokoli jiný. Každý máme jinou DNA, tedy i odlišný způsob myšlení a z toho vyplývající specifickou cestu. Nechci být jako nikdo. Možná v tom jsem jiný :)

    K životu patří nejen vrcholy, ale i pády a selhání. Jak vypadalo vaše dno?

    6. června 1996. Satanské datum, kombinace šestek a devítek. Do 23.50 hodin jsem byl jednadvacetiletý kariérista, jehož jedinou hodnotou byly peníze.

    Ve 23.51 jsem zjistil, že jsem do jednadvaceti let žil v hlubokém omylu. V ten čas jsem totiž přišel na JIP vinohradské nemocnice, kde ležela moje máma po náhlé mozkové příhodě v komatu.

    Ošetřujícímu lékaři povídám: "V čem je problém? Na penězích nezáleží, postavte ji na nohy."

    Položil mi ruku na rameno a trpce se usmál: "Chlapče, všechny Tvé peníze jsou Ti k ničemu. Tvoje máma umře."

    Tehdy mi došlo, co je nejdůležitější. Není to zdraví, protože i na Titaniku byli všichni zdraví. Ale čas. Dokud máte čas, můžete mít cokoli. Jakmile čas vyprší, game over.

    To bylo dno a zároveň odraz. Od té chvíle vím, že peníze nesmějí být cíl, ale prostředek. A mnohem výš jsou lidé, prožitky, maličkosti, které jsou často úplně zadarmo, a přitom znamenají lidské štěstí.

    Kolik peněz člověk opravdu potřebuje k životu?

    Včera jsem mluvil se třicetiletou slečnou, která vyhořela v zaměstnání. Sbalila si kufry a odletěla do Řecka. S českou šikovností a kreativitou se uchytila tak, že dnes tráví léto v Řecku, podzim na Mauriciu, zimu na Seychelách a jen 14 dní na jaře v Česku. Stačí jí to.

    Říká, že nikde než v Česku neviděla lidi tak zaměřené na materiální hodnoty. Kdykoli je v zahraničí, má pocit, že nic nepotřebuje.

    Žije na pláži, griluje s přáteli, šnorchluje. Kdykoli přijede do Česka, má pocit, že jí chybí všechno. Drtí jí reklamy, které nutí člověka pořád dřít na věci, které ve skutečnosti nejsou potřeba. Co je životně potřeba, je život.

    Rakev nemá kapsy. Z tohoto světa si neodneseme nic kromě poznání a duše, která postoupila do vyššího levelu. Anebo taky ne.

  • Jde úspěch ruku v ruce se štěstím? Nebo je třeba něco navíc?

    Úspěch nespočívá v dosažení cíle, ale v cestě. Ta vytváří člověka šťastným, protože jde za tím, co ho těší, co je mu vlastní, co ho naplňuje a pro co má předpoklady.

    Úspěch se neměří tím, čeho dosáhneme. Každý z nás má jinou startovní pozici. Jde o to, co cestou překonáme. Úspěšní lidé nejsou ti, kteří nemají žádné problémy, ale ti, kteří se s nimi dokážou vypořádat. To je dělá šťastnými.

    Ovšem pouze tehdy, pokud si taky udělají čas na sebe, na druhé a vychutnají si svůj úspěch z nadhledu, odstupu, ve společnosti lidí, kteří s nimi sdílejí jejich radost. To klíč ke štěstí. Sdílená radost je dvojnásobná radost. Kdo překonává problémy a je sám, ten je málokdy plně šťastný.

    Vedle rad pro úspěch v kariéře se zaměřujete také na problematiku vztahů. Často uvádíte příklady. Jsou reálné? Nakolik do nich zapojujete vlastní život?

    Spoluautorem mých textů je život. Ano, často uvádím své příklady, protože mám to štěstí, že jsem ve vztazích nasekal spoustu chyb. Díky tomu vím, jak chyby vznikají, jak se překonávají, napravují i to jak bolí - a to obě strany.

    Protože své příběhy sdílím a lidé fungují jako zrcadla, sdílí také oni. Já k nim chovám důvěru, oni ke mně také.

    Denně mi napíše v průměru každý tisící fanoušek na Facebooku, to je 200 komunikací denně a přes 70 tisíc ročně. Abych pochopil jejich situaci a jejich způsob rozhodování, snažím se do nich maximálně vcítit. Pak mám pocit, jako kdybych v průběhu roku žil ne jeden život, ale 70 tisíc.

    Příběhy jsou skutečné. A nejen to. Já zmiňuji ty příběhy, které se opakují u co největšího počtu čtenářů. Šetřím tím i svůj čas. Než bych odpovídal všem individuálně, je pro mě snazší odpovědět článkem.

    Co máte rád na lidech?

    Rozmanitost. Představte si kopec, pod kterým se sejde 220 tisíc lidí. Všichni vidí kopec, ale každý z trochu jiného úhlu. Ale dohromady, když společně sdílejí své pohledy, ti lidé vidí kopec ze všech stran. Komplexně.

    Když ráno publikuji nový článek, ukazuji svůj pohled. Okamžitě se rozvine debata a lidé přidávají ten svůj. Pro mě je to zdroj nesmírné moudrosti, protože jakýkoli problém najednou vidím z mnoha úhlů.

    A stejně tak je to s lidmi, kteří na FirstClass denně chodí. Mnozí jen čtou, "naslouchají". Protože jedině nasloucháním se člověk může něco dozvědět.

  • Začal jste v životě dělat něco jinak, a vyplatilo se?

    V každém okamžiku dělám to, co považuji za nejlepší. Někdy to vede do slepé uličky, za což jsem vděčný, protože vím, že se mám vrátit a jít jinudy. Takže lze říct, že permanentně dělám něco jinak, nově.

    Dnes už je to ale trochu jiné v tom, že mám kolem sebe spoustu lidí. Než udělám krok, vyslechnu si jejich názory. Koneckonců, už to je v mém životě jiné než v "době tvrdohlavé" třeba před 20 lety.

    Máte za sebou mnoho zkušeností. Co vás posunulo dál?

    Lidé. Já nefunguji tak, že bych psal časopisy nebo knihy podle toho, co mě napadne. Píšu to, na co se ptají lidé. To oni drží kormidlo. Vím, že žádným článkem, časopisem nebo knihou neudělám chybu. 

    Co děláte, když jste v krizi? Co vás spolehlivě nakopne?

    Pohyb. Ze 3 důvodů. Za prvé, člověk je dynamo. Pohybem si vytváří pozitivní energii. A tou všechno začíná. Pozitivní energii vytváří pozitivní pocit a ten vede k pozitivní myšlence – a hned v krizi přestanu být.

    Za druhé, v krizi se člověk cítí obvykle proto, že je křečovitě utkvělý na jednu nebo více negativních myšlenek. Nemůže se jich pustit. Já to řeším opravdu náročným během.

    Jedu třeba do Kunratic a vybíhám smrtelný krpál k Hrádečku, po trase Velké kunratické. V té chvíli mám jedinou myšlenku: Přežít. Vím, že to musím dát, a také to dám.

    Všechny ostatní starosti mi v té chvíli připadají fakt malé a směšné. Dokonce se začnu těšit, až budu nahoře a modlím se, abych mohl řešit své problémy.

    A za třetí, sport je klasický příklad cesty k úspěchu. Je to námaha. Překonávání se. Když to dáte, na konci víte, proč to má smysl dělat příště. Protože máte skvělý pocit. Víte, že za něco stojíte. Jste silnější, sebejistější, odhodlanější. Ách jo, hned bych si nějakou krizi dal...

  • Na co jste ve svém životě hrdý?

    Na to, co dělám. Nemarním opravdu jedinou vteřinku. TEĎ je pro mě klíčové slovo. Každý okamžik je pro mě jako pokladnice, ve které najdu bohatství. Miluji brzké vstávání, tiché ráno.

    Miluji šálek kávy. Miluji čtení pod lampou. Miluji dětský smích. Miluji pocit nad starým albem. Miluji okamžik pochválení, když jsem něco uvařil. Miluji déšť, vítr, slunce, moře, zbožňuji podzim a to, jak stromy oslavují konec léta tím nádherným zbarvením, zbožňuji to těšení se na Vánoce, kamarády, rodinu, nabíjí mě objetí, úsměvy, prostě posity.

    A jedním z nich je, když mi někdo napíše, že mu to, co si přečetl, pomohlo, nebo i zachránilo vztah.

    Máte týden volna. Jak by vypadal?

    Letiště, 15.45 odlet přes Dubaj, a dál kamkoli. Já týden volna nikdy nemám, protože bych umřel nudou, ale se společníkem pěstujeme víkendy. Buď já, nebo on, nebo společně tam pořešíme nějaké pracovní věci a jinak si opravdu užíváme.

    V prosinci jsme byli v Barceloně, sice jen 30 hodin, ale stihli jsme všechno podstatné včetně El Clasika, tedy největšího fotbalového zápasu v celém roce – Barcelona proti Realu Madrid.

    Hodně létáme po světě. Moje partnerka má ale nejraději Asii, respektive Indonésii a Indický oceán. Nejraději máme asi Srí Lanku, Thajsko a Seychely.

    Co vás naučily ženy?

    Že neexistuje limit, za nímž by něco bylo nezvládnutelné.

    Byl jsem už u dvou porodů a teď jsem si prostě vymínil, že Janu pošlu na 14 dní k moři a budu sám s tříměsíčním synem (nekojíme).

    Jen 14 dní, podotýkám. Byly to nejnáročnější a nejnádhernější dva týdny, co jsem zažil. Tolik legrace, takovou houpačku náporu i uvolnění a hlavně takovou životní školu jsem potřeboval.

    Jana si báječně odpočinula, já jsem byl s malým denně na výletech, sice jsem toho moc nenaspal, ale bylo to nejúžasnější nevyspání.

    Dnes má Dany mámu i tátu, protože já už bez něj neumím spát – musím ho v noci krmit, ráno si s ním povídat, večer ho koupat a na dobrou noc mu vyprávět pohádky. To mě ženy naučily, lásce, vděčnosti a pochopení, co všechno ony zvládají a chlap to totálně přehlíží.

    Jste úspěšný. Jak to máte s partnerkou? Nežárlí na vás?

    Jana je člověk, kterého si mimořádně vážím, a nikdy o ni nechci přijít. Oba to máme se žárlivostí stejně. Respektive s nežárlivostí. Ve dvaceti letech mě podvedla moje první partnerka, a to nesmyslně hloupě – skrývala přede mnou, že už se mnou nechce být.

     Zdržovala tak sebe i mě. Moje hlavní pravidlo, když vstupuji do vztahu, tedy je: "Jestliže se mnou nechceš být, řekni mi to. Pokud Ti něco vadí, řekni mi to. Mohu-li něco udělat proto, abych si Tě udržel, udělám to. Nemohu-li pro to nic udělat, děkuji Ti za společně strávený čas a přeji Ti, ať jsi šťastná vedle někoho jiného."

    Jana i já můžeme ze vztahu kdykoli odejít. Je to stejné, jako kdyby náš dům měl neustále otevřené dveře. My ty své nezamykáme. Jana nežije v žádné zlaté kleci, je soběstačná, a já to vím. A ona ví, že kdybych už nechtěl přijít domů, tak si prostě najde lepšího partnera.

    Ona by neztratila, já ano. Ona by přišla jen o někoho, kdo neviděl její hodnotu. Zatímco já bych přišel o někoho, kdo mě byl schopen milovat, protože viděl mou hodnotu. A takoví lidé, kteří si Vás dlouhodobě váží a budují s Vámi celoživotní vztah, ačkoli možná žádný další život není, jsou poklad.

  • Nejzajímavější člověk, kterého jste v životě potkal?

    Dalajlama. Eduard Tomáš. Richard Branson. Nevím. Nicméně, každý člověk je zajímavý a výjimečný, každý má něco, co já nemám. A co jsem až časem schopen docenit.

    Třeba Daniel Křetínský. Nebylo mu ani třicet, když mě poprvé zval na míchaná vajíčka do kavárny u Pařížské ulice. Tehdy jenom talentovaný právník a vidíte, letos se stane podle mě třetím nejbohatším Čechem. Nepřestává na sobě pracovat.

    Ale takových je spousta. A já doufám, že bude stále víc. Proto tu odpověď nechám otevřenou.

    Zeptejte se mě, prosím, Lenko, v poslední den života, ano?

    Mini dotazník:


    Město:
    Paříž
    Filmy: Nedotknutelní, Pelíšky, Amores Perros
    Hudba: Damien Rice, Karel Plíhal, Richard Wagner
    Restaurace: CzecHouse
    Knihy: Malý Princ, Čtyři dohody, Jonathan Livingston Racek
    Sport: létání, lezení, potápění
    Módní značka: Michael Bastian/Gant
    Můj malý hřích: tiramisu 

    Petr Casanova (*1974) Původní profesí je novinář a moderátor. Krátce podnikal v realitách, nyní se věnuje osobnímu rozvoji a motivaci. V roce 20011 založil First Class Publishing a.s. a o 3 roky později First Class Academy. Je tvůrcem stránek Firstclass.cz, vydává magazín FC a napsal bestsellery 250 zákonů lásky a Dvanáct srdcí.

Jdi na homepageZpět na začátek
Další příběhy

Horoskopy