To, že něco nevyjde podle plánu, není nutně nevýhoda.

To, že něco nevyjde podle plánu, není nutně nevýhoda. Zdroj: Shutterstock

To, že něco nevyjde podle plánu, není nutně nevýhoda.
I neúspěch nás může posunout dál.
3
Fotogalerie

Díky bohu, že to nevyšlo!

Makáte, blížíte se k cíli, a najednou… NIC. To, na čem jste dřeli, nevyjde. Proč není namístě se hroutit a proč může být naopak skvělé, že se některé věci nakonec nepovedou?

Strach v rouše odhodlání

Ta obava, že bychom mohli zklamat (sebe i ostatní), je tu po celou dobu snažení se. Zčásti nás motivuje, zčásti nás nicméně naplňuje úzkostmi, spoutává.

A to na nás z dlouhodobého hlediska zanechává jasně čitelné stopy: „Takový strach nás vede k ještě většímu ulpívání na naplnění našeho přání či cíle. Vede k víře, že bez kýženého výsledku se stane něco strašného nebo že nejsme dost dobří, že jsme selhali. A to zase zvyšuje tlak na to, aby se naše přání splnilo,“ pojmenovává negativa klinická psycholožka Lucie Kolaříková, podle které se dá tenhle začarovaný kruh, v němž je v sázce mnohem víc než daný cíl, opustit jen jedinou cestou.

Tehdy, když připustíte, že ať situace dopadne jakkoli, bude výsledek důležitý a obohacující. K takovému nastavení ovšem vede dlouhá cesta. A není jednoduchá.

Pokračování 2 / 6

Zásadně negativní dno

Když totiž něco nevyjde, zvlášť to, co nás stálo hodně energie, nepřijde jako první úleva ve smyslu: „Super, to vyjít nemělo, protože na mě čeká něco lepšího!“

Nedostaví se ani přesvědčení, že vše má svůj důvod, že je přínosné i to, když se dějí věci proti našim plánům. To je totiž teorie hodně vzdálená těm, které nás učily cílevědomosti. Místo přijetí a úlevy přichází ve chvíli nenaplnění cíle šok, pocit, že jsme nuly a tak nás také budou vnímat ostatní.

Proto jen těžko popřejeme kolegovi, že dostal „naše“ místo, které nás stálo stovky hodin přesčasů, jen stěží poblahopřejeme kamarádce k zasnoubení, když se do ní zakoukal náš ex.

To MY jsme uvažovali o vzkříšení vztahu. Byl to náš cíl, ale nevyšel, jakkoli jsme se na něj soustředili. Zachvátí nás negativní emoce. Ve chvíli „nerealizace“ si totiž většinou vůbec neumíme představit, že by tam, těsně před branami dosažení, mohly být i jiné, navíc ještě lepší možnosti (zajímavější nabídka na práci, se kterou se někdo ozve už den po zklamání, nový muž, do něhož narazíme, když v slzách poběžíme od šťastné kamarádky…). Přitom přesně to se stává! Jenže přes své zklamání nic jako jiné možnosti nevidíme.

Pokračování 3 / 6

… já ti to říkal!

„Na nesplněném přání pak bolí také fakt, že se tím potvrdily negativní prognózy okolí - takové to ,Já jsem ti to říkal!‘ Pak máme ještě víc pocit, že jsme k ničemu, podvědomě zpochybňujeme svou hodnotu,“ pokračuje ve výčtu reakcí na vlastní neúspěch psycholožka.

„Já na seminářích nicméně učím, že možné je srovnat se se vším a že nejlepší způsob je praxe setkávání se s realitou takovou, jaká je. Když se totiž naučíme přijímat, že nedosažení cíle, nenaplnění přání nemá nic společného s naší hodnotou, naučíme se méně odsuzovat a především přijímat to celé jako jeden z mnoha projevů života. A pak už nás další nenaplněná přání tolik nebolí. Zamrzí to, to ano, ale po chvíli se jde dál, aniž bychom si od sebe nebo jiných nechali namluvit, že je to katastrofa.“

S přibývajícím věkem mívá tahle schopnost stále větší šanci být nám vlastní, ale dokud jsme příliš pobláznění ze svých cílů, o nichž se domníváme, že s nimi všechno stojí i padá, moc velkou příležitost nemá.

Pokračování 4 / 6

Vše pod kontrolou

Jsem si jistá, že ono pobláznění způsobuje i naše zoufalá potřeba mít život pod kontrolou. Tu si totiž často pleteme s pocitem jistoty a bezpečí. Nejenže tedy neumíme přijímat fakt, že někdy věci vyjdou a jindy ne, neumíme si ani připustit, že jsou záležitosti, které neovlivníme. Prostě se stanou.

Že bychom neměli v rukou svůj osud? To se nám přijímá těžko. Dokonce i tehdy, když jsou věci, které nevyšly, nahrazeny něčím lepším. „Je to pocit vycházející z ega,“ podotýká k tomu psycholožka.

Pokračování 5 / 6

To je prostě osud!

Zajímavý je i zmíněný osud. Sice už jsem mnohokrát řekla: „Nevyšlo to? Asi to tak mělo být!“ Ale přesto nevím, jestli v něj věřím. Zato věřím, že vždycky bude platit, že když nevyšlo A, vyjde B nebo jiná varianta. Logicky. Z principu příčiny a následku.

Život půjde dál a vy jím budete kráčet poučenější, moudřejší, silnější. Nové možnosti přijímáme, pravda, zpočátku z donucení, ale už jejich přijetím se stáváme zralejšími. Už na nich ani tolik nelpíme a cítíme se s nimi naopak svobodnější.

Máme s nimi na výběr, z čehož pramení velká úleva. Umíme si pak vychutnat i to překvapení, které přijde místo očekávaného cíle. A to není až tak osud, to je vývoj.

„I pro mě je funkční buddhistický model o příčině a následku. Může pomoci pochopit, že ke každému výsledku, jehož jsme dosáhli (následek), jsme předtím přispěli svým jednáním a rozhodováním (příčina),“ říká Lucie Kolaříková na závěr s tím, že jen potřebujeme zjistit, že některé naše kroky nakonec končí jinak, než jsme vědomě předpokládali, a dovedou nás k trochu jinému cíli.

Pokračování 6 / 6

Nedosažení cíle nemá nic společného s naší hodnotou.

Přílišná cílevědomost jako nezralost osobnosti? Berete svou cílevědomost jako důkaz, že jste dospělí, disciplinovaní? Nenechte se mýlit. Ono to totiž může být (bez urážky) vlastně naopak.

Jak totiž podotýká Lucie Kolaříková: „Myslím, že v životním období, kdy (stále) věříme, že si vše tvoříme sami, a snažíme se svůj život držet snad až příliš ve svých rukách, nejsme ještě ani dost zralí na to, abychom rozeznali, které naše přání je opravdu smysluplné, tzv. přání naší duše, a které je jen chtíčem, tzv. přání z ega. Až v dalším životním období, kdy na splnění svých přání nelpíme, a přesto věříme, že dostaneme to nejlepší, jsme i dost vyzrálí a uměli bychom si i ,správně přát‘. Ale už je nám to jedno, protože chápeme, že život žije sám sebe skrze nás…“

Článek připravil časopis Moje psychologie.