Stojím před skříní, v níž na každém ramínku visí nejméně tři věci. Oblečení mám tolik, že už pokrylo celou podlahu prostorného obýváku, ale stejně se nejméně ještě jednou tolik tísní v šatníku. Problém je, že se mi nic nelíbí a mám zoufalý, frustrující pocit.
Sedám si na zem a pozoruju své myšlenky. Za půl hodiny musím být na velmi důležité schůzce. Nevím, co si obléct, abych se cítila dobře, nevím, jak zvládnu nabitý den i večerní program s rodinou. Je mi jasné, že svůj život nemám pod kontrolou. Mám všeho moc: oblečení, povinností, známých, nevyřízených e-mailů i plánů. Cítím se jako papiňák, který by nejradši utekl z plotny.
Víc neznamená víc
Se rčením „méně je více“ jsem se poprvé setkala u své babičky, která ke spokojenému životu potřebovala jenom dobrou knihu a to, abych si pochutnala na jejím obědě. Moje generace ale chtěla víc, já jsem chtěla víc: začínalo to množstvím oblečení a kosmetiky během dospívání a končilo počtem pracovních zkušeností a tisícovkou přátel na Facebooku v dospělosti.
Vysmívala jsem se tomu, že méně je více – jak by mohlo? Utrácela jsem na kreditku ve výprodejích, chodila na bezpočet večírků, kde jsem se často nudila, kývala na většinu požadavků svého okolí a čas mezitím nepozorovaně letěl.
Najednou jsem oslavila 30. narozeniny a kdosi mi popřál celkem banální záležitost: „Ať se ti splní to, po čem doopravdy toužíš.“ Omílala jsem si tu větu dokola, načež jsem zjistila, že prahnu po jednoduchém životě, který nebude perfektní, ale bude harmonický.
Odjela jsem na dovolenou do Stockholmu, kde mi připadalo, že se všichni s citem pro minimalismus už narodili. Pozorovala jsem to samozřejmě pohledem turisty, ale přišlo mi, že domorodci nespěchají, usmívají se a sedí v parku ve svých stylových outfitech. V pronajatém švédském bytě, který byl velmi světlý a všeho tam bylo právě tak akorát, jsem si sepsala seznam pro svůj nový život.
Minimalismus se vyplatí zavést nejen do šatníku
Budu nosit nadčasové oblečení, kterého bude oproti dosavadní kvantitě jen zlomek, ale zato doopravdy vystihne mou osobnost, styl života a zájmy. Zbavím se doma všeho, co nepoužívám a k čemu nemám žádný citový vztah. Budu chodit jen na ty schůzky, na které doopravdy chci. Naučím se říkat ne.
Než dočtu jednu knihu, nezačnu si nic s druhou. Nezapíšu se na kurzy francouzštiny v pondělí, na balet v úterý a na jízdu na koni o víkendu. Vyberu si jeden koníček, o který nejvíc stojím. Samostatnou kategorií jsou moje „hříchy“: spontánní utrácení, příliš času stráveného na sociálních sítích a bezbřehé pití kávy. Intuitivně je vnímám jako překážky snazšího života.
Možná si říkáte, že jsem se rozhodla jít z jednoho extrému do druhého, ale nebojte se. Askeze není nic pro mě ani to není podstatou životního přístupu, kdy méně je více.
Cíle jsem měla stanovené, ale čekalo mě spousta práce. Umím se rychle nadchnout a pustit se do nových úkolů s obrovským zápalem, ale po čase se energie vyčerpá a já se vrátím do starých kolejí. Nechtěla jsem, aby to dopadlo stejně i s tímto plánem, protože jsem vnímala, že tentokrát to opravdu musím dotáhnout do konce.
Mít jen 100 věcí?
Potřebovala jsem proto mentora, inspirátora. Když si zadáte termín „minimalism“ do Googlu, vyjde vám zhruba 15 milionů odkazů. Většina z nich jsou webové stránky, blogy i odkazy na videopřednášky. Minimalismus je teď zkrátka v kurzu.
Příjemné je, že se v tomhle případě nemusíte napasovat do žádné škatulky, ale stačí si vybrat, jaký přístup budete následovat. Někomu se zalíbí filozofie stovky věcí, kdy nevlastníte víc než tenhle předepsaný počet. Nejvyhledávanějším je ale pořád americký spisovatel Leo Babauta a jeho bestseller The Power of Less. Podrobně tu vysvětluje koncept života, kdy se soustředíte jen na to, co je opravdu důležité.
Leo Babauta tvrdí, že minimalismus je způsob, jak uniknout z prostředí, které nás obklopuje a je příliš hektické, spotřební, hlasité, rozptylující. Neznamená to ale, že pak budete žít jako mnich v jeskyni.
Radí jen, abychom se vzdali toho, co nepotřebujeme, a přestali být tak posedlí hmotnými záležitostmi. Za odměnu pak budete mít méně stresu i dluhů a zároveň také nestrávíte tolik času uklízením nebo děláním činností, jež nemáte rádi.
Víte kolik máte oblečení ve skříni?
Četla jsem si tyto principy se zatajeným dechem, protože jestli jsem doopravdy o něco stála, nebyl to 150. pár bot ani další dovolená v krásném hotelu u moře, kde polovinu času stejně odpovídám na pracovní e-maily.
Uklidnilo mě také, že abych začala žít minimalistickým životem, nemusím se stát veganem, nosit organické oblečení, vyhodit svůj iPhone. Stačí jen, abych si sama určila, čeho se chci zbavit.
Je také zajímavé pozorovat náš vztah k materiálním věcem, často je totiž zbytečně naddimenzovaný. Například, miluju svůj počítač a telefon, ale mnohdy cítím, že trávíme příliš času pohromadě. Co by se stalo, kdybych je už k dispozici neměla? Byla bych skutečně nešťastná?
30 dní jednoduchosti
Abych to alespoň částečně poznala na vlastní kůži, rozhodla jsem se přistoupit na 30denní výzvu blogu Into Mind, který se zabývá minimalistickým přístupem k módě a návodem, jak si sestavit co nejfunkčnější šatník. Berlíňanka Anuschka je studentkou psychologie a dokáže svými články skvěle poradit těm, kteří s jednodušším životem i stylingem začínají.
Její 30denní výzva sestávala z toho, že každý den jsem měla splnit úkol. Některé byly snazší (vytvořit si ranní rituál, sledovat méně lidí na Instagramu, nedívat se den na televizi, vytřídit si kosmetiku), jiné mi daly zabrat (strávit celý den bez make-upu, do oběda se nedotknout e-mailu, udělat krok k tomu, abych se naučila něco nového).
Na rovinu, úkoly jsem během předepsaného počtu dní nesplnila, jednoduše proto, že do některých se mi nechtělo. Stále se ale k výzvě vracím a zkouším ji absolvovat znovu. Už proto, že mi ukázala, že jsem opravdu závislá na líčení i on-line komunikaci.
Pokud čekáte, že v závěru článku bude pointa o tom, jak se mi přece jen podařilo od základů změnit své návyky, musím vás zklamat.
Vytřídila jsem sice celý šatník i byt, hodně věcí rozdala, začala si regulovat čas, kdy kontroluju e-maily, a nad každým nákupem se ptám, zda to opravdu potřebuju. Nic víc se ale nestalo, pořád se musím učit, jak říkat ne, odmítat pozvání na oslavy a večírky a přestat sledovat všechny ty „extrémně důležité zprávy“.
Cítím ale, že jsem víc v klidu, blíž tomu, co doopravdy chci. Sedět jen tak v parku, mít na sobě bílou košili, kterou budu moct nosit klidně i další sezony, pozorovat na ulici psy a pobíhající děti. Už nechci všechno mít, zvládnout a udělat, protože mi konečně došlo, že se to stejně nikdy nestane. Většinu času se už cítím příjemně. Proč? Protože se toho v mém životě děje méně, ale děje se to, na čem mi opravdu záleží.
