Vymezování hranic. Nutná obrana, nebo moderní výmluva pro sobectví?
Mám pocit, že kam se podívám, tam na mě vyskočí rady o „vymezování hranic“. Je toho všude plno, jako by to byl univerzální lék na všechno. Jsi unavená? Nastav si hranice. Štve tě kolega? Hranice. Nechce se ti na rodinnou oslavu? Vymez si hranice. Kámo – sebeláska na prvním místě!
Chápu to. Jsou lidé, a znám jich dost, kteří by se pro ostatní rozkrájeli. Lidé, kteří neumí říct ne, a pak sami padají vyčerpáním, zatímco ostatní si pískají. Pro tyhle „ochotníky“ je současná vlna sebepéče dobrým odrazovým můstkem k tomu, říct taky někdy ne.
Ale čím déle to poslouchám, tím víc mám neodbytný pocit, že se z „hranic“ současně stala nejpohodlnější výmluva na světě. Že je to často jen alibi, abychom pro nikoho nemuseli hnout prstem.
Paradox seberozvojové literatury
Všimli jste si toho taky? Články o duševní hygieně a hranicích se téměř vždy tváří, že je čtou jen ti hodní, uštvaní lidé. Autoři automaticky předpokládají, že čtenář je Matka Tereza, kterou svět vláčí blátem, a potřebuje se naučit bránit. Ale upřímně – v každé skupině lidí je statisticky vzato i pár sobců, vyčůránků a… no, řekněme rovnou parchantů a mrch. A ti tyhle články čtou taky.
A tak si představuju toho člověka, co zásadně pro nikoho nic nedělá, jak si ráno u kafe přečte: „Nemusíte dělat všechno, naučte se říkat ne.“ Vyloží si to po svéma s klidným svědomím na vás hodí další svůj úkol. V rukou těchto lidí se z moderní psychologie stává luxusní balení pro jejich bezohlednost.
„Měla sis nastavit hranice“ jako nové „Můžeš si za to sama“
Je tu ještě jedna věc, která mě na tom celém irituje. Dřív, když člověk někomu pomohl tak, že šel za hranu svého pohodlí a pak byl vyčerpaný, většinou tím v očích ostatních stoupl. Dnes když se svěříte, že toho máte plné kecky, protože jste celý víkend někomu pomáhali, nejen že tím v očích ostatních nestoupnete. Ale dokonce jste místo hrdiny najednou za blbce, co se nechal využít, protože si nenastavil hranice. Společnost se posunula do bodu, kdy neoceňujeme obětavost, ale kritizujeme ji jako neschopnost se uhájit. A mě tenhle posun nebaví.
Svět podle Erika Eriksona (a podle mě)
Existuje psychologická teorie (Eriksonova), že do tří let věku se dítě učí základní věc – jestli je svět bezpečné a přátelské místo, nebo místo nepřátelské. Já si ale nemyslím, že by potom už bylo definitivně rozhodnuto. To nastavení v sobě dál formujeme celý život – právě podle toho, jak se k nám chová okolí.
Když někomu pomůžete (i když se vám třeba nechce), dáváte mu tím dílek do skládačky, že svět je dobré místo. A je mnohem pravděpodobnější, že i on pak pomůže někomu dalšímu. Možná rozjedete řetězovou reakci. Když se ale všichni začneme striktně ohánět hranicemi a bude pro nás běžné odmítat pomoc, protože si zrovna chceme dát vanu a chill, vznikne svět, kde si každý hrabe na svém písečku. Svět transakční, studený.
Apel na soudnost místo hranic
Děsí mě představa světa, kde se spoléháme jen na hranice druhých. Vzniká tím totiž prostředí, kde je normální druhého ždímat, dokud on sám neřekne STOP. Odpovědnost se přesouvá z toho, kdo žádá, na toho, kdo dává. Místo „nauč se říkat ne“ bychom možná měli začít učit lidi: „Měj soudnost a zamysli se, co po ostatních žádáš.“
Nenechme si pár blbci zkazit svět
Reálně existuje jen hrstka lidí, kteří dobrotu ostatních cíleně a dlouhodobě zneužívají. Jsou to ti, kteří berou vaši pomoc jako samozřejmost, zřídka kdy řeknou „díky“ (spíš naopak, ještě si dupnou) a používají na vás takovou tu nepříjemnou silovou metodu. Jsou to černé díry na energii.
A byla by fakt škoda, kdybychom se kvůli těmhle pár sobeckým vypruzovačům všichni obrnili a kašlali i na ty ostatní. Kdybychom přestali dělat svět lepším jen ze strachu, že nás někdo využije.
Naučme se rozeznat, komu laskavost děláme. Je to člověk, který pošle dobro dál? Nebo naopak ten, u kterého všechna ochota končí? U druhého typu si ty hranice vybudujte. A klidně z betonu.
Nebuďme sluhové pro sobce, ale nebuďme ani sobci pro zbytek světa.
