Možná jsme tak naučení nebo máme objektivní důvod, proč se neustále stresovat, obětovávat a zacházet za hranice toho, co je nám příjemné. V obou případech však neděláme dobře. Souvislost mezi stresem a nemocí je totiž vědou doložená jistota. Proč si to stále nejsme schopni přiznat, natož s tím začít konečně něco dělat?
Pětačtyřicetiletá Anna si na „blbé dětství“ nestěžuje, ačkoli je ideálním adeptem dostat se do učebnic psychologie jako příklad rodinného systému, který vážně nechcete. Tatínek měl odjakživa tendenci své blízké manipulovat, hodnotit a kibicovat. Maminka, na kterou Anna vzpomíná jako na „zlatou ženu“, zemřela před patnácti lety na rakovinu. A otec? Ten si našel náhradní cíl ve svých třech dcerách, které jeho návštěvy zuby nehty trpí, tátu ale nezmění. Ani jedna zatím nemá rodinu, po níž touží, ačkoli už všechny překročily čtyřicítku.
TIP NA VIDEO: Jak předcházet stresu a co dělat, když přijde?
Příčinu téhle „domácí kletby“ Anna v hloubi duše tuší. Přes všechny seberozvojové techniky, které léta praktikuje, však k žádnému obratu nedošlo. Obava z toho, co by potenciální vztah mohl otevřít a zopakovat z rodinné historie, je prostě příliš silná. Ukazuje se, že mentální pohoda a fyzické zdraví k sobě mají blíž, než bychom čekali.
„Linka ‚pozice oběti – imunita – vznik onkologického nebo jiného civilizačního onemocnění‘ skutečně existuje, ale není to o tom, že laskavá paní, která by se pro druhé rozkrájela, dostane rakovinu, zatímco sobecká mrcha zůstane zdravá,“ říká lékařka Helena Máslová, která se zabývá psychosomatikou. Stejně tak jsou podle ní nepochopením tématu kavárenské rady nabádající k určitému sobectví typu „měj se víc ráda, mysli na sebe“, které si zvláště ženy rády uštědřují.
Imunita, zjednodušeně řečeno, funguje na základě zpětnovazebných mechanismů, ať už smyslových, intelektuálních nebo citových, přičemž tato zpětná vazba posílá do mozku informace o tom, jak je na tom organismus ve vztahu k okolí. Pokud platí „podmínky jsou dobré a mám dost sil“, funguje dobře i imunita a nervový a hormonální systém je ideálně vyladěn. Pokud se stav změní na „podmínky se zhoršují, ale pořád mám dost sil“, nervový a hormonální systém se zaktivuje s cílem problém vyřešit, ale počítá se s tím, že tato akce bude krátkodobá a organismus se pak vrátí do předchozího stavu.
„Teprve když se nám do klidu ‚hodit‘ nedaří, podmínky budou stále horší a nám začnou docházet síly, bude si organismus sahat do energetických rezerv a zvyšovat hladinu kortizolu i krevní tlak. Pokud to bude trvat dostatečně dlouho, přestanou fungovat regenerační mechanismy stejně jako imunita a začne něco, čemu se říká sebezánik. Třeba ve formě rakoviny nebo cukrovky,“ říká Helena Máslová.
Její slova ostatně dokládá řada výzkumů, které spojitosti mezi stresem a imunitou rozplétají od počátku 80. let minulého století. Podle jedné studie se například zkoumaným studentům medicíny každý rok tři dny před zkouškou významně snížila imunita. V krvi jim kolovalo méně bílých krvinek a jejich tělo vykazovalo i další znaky snížené obranyschopnosti. Na základě pozdějších výzkumů se přišlo na to, že ke změnám imunity pod vlivem stresu bývají náchylnější starší lidé a ti, kteří jsou již nemocní.
Zákeřnou v jejich případě přitom může být i mírná, leč chronická deprese. Důvod je prostý – klíčovým faktorem pro imunitu totiž není kritičnost negativního stavu, ale délka jeho trvání. Jenže ve hře jsou kromě času i další okolnosti. Například pocit nedobrovolnosti z role, v níž se člověk ocitnul. Pokud máte to štěstí, že by se tchyně pro blaho vaší rodiny rozkrájela, až je vám to občas trapné, nemusíte mít o ni strach. Její rozhodnutí o vás pečovat bylo dobrovolné a takovou zátěž zvládne organismus většinou výborně. Horší je, pokud dochází ke zneužívání, obvykle vlivem manipulace.
„Nejhorší je parazitující vztah, kdy máme s někým, s nímž žijeme, dlouhodobě nevýhodné energetické transakce. Dotyčný nás pomalinku, aniž bychom si toho všimli, vysává jako upír,“ popisuje lékařka z praxe. Což se dá dokonce vizuálně poznat. „Svých pacientů se ptám, kolik je jejich rodičům a na kolik vypadají. Pokud vypadají na tolik, kolik jim je, vím, že tam byl energeticky fér vztah. Pokud mi ale řeknou, že matka je úplně sešlá a vypadá o deset let starší, ale tatínek v sedmdesáti je junák, je jasné, že jejich vztah je parazitující.“
Jak na tom bude jejich potomek, přitom závisí na tom, se kterým z rodičů se identifikoval. Pokud s predátorem, bude mít tendence se ve vztazích chovat podobně. Pokud s prohrávajícím, bude se chovat jako oběť. Podobná „šířina“ se nemusí odehrávat jen v rodinách. Stačí, když jsme závislí na něčem, co si sami nedokážeme poskytnout. Ať jde o pochvalu, sebepřijetí nebo naplnění ve vztazích. Projevuje se to třeba tím, že stárnoucí ženy vydají všechny peníze za estetické zákroky a nedoceněné třicátnice se pro změnu udřou v práci.
A přitom právě nedoceněné třicetileté ženy jsou typ pacientek, které k lékařce Máslové chodí často s problémem neplodnosti. „Jako malé nebyly chválené a potřebují za svůj výkon zpětnou vazbu. Jakmile jejich nadřízení pochopí, že pochvala pro ně znamená víc než výplata, krmí je tím tak dlouho, až vyčerpání negativně ovlivní produkci progesteronu, nutného k početí,“ popisuje. Příkladů, kdy se ocitneme v „energetické pasti“, mohou být tisíce, všechny ale mívají společné řešení. Začátkem je vůbec si to uvědomit. Prohlédnout přitom nemusí být snadné, zvlášť když nám nevyrovnaný vztah přináší „výhody“ typu zbavení se strachu ze samoty nebo finanční nouze.
„Pomocí pak může být probuzení naší vnitřní pozornosti vůči tomu, v jakém jsme energetickém stavu,“ upozorňuje Helena Máslová. „Mně pomáhá, co jsem se naučila a učím i své pacientky, aby tolik nepracovaly s termínem ‚slušnost a zodpovědnost‘. Takže třeba neodpovídám na maily, když se mi nechce,“ říká lékařka. Často stačí i maličkosti, aby se člověk znovu cítil dobře. Ostatně proces sebezániku bývá reverzibilní, jenom je třeba změnit včas návyky.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie. Aktuální listopadové číslo můžete zakoupit na iKiosek.cz.
