Psycholožka radí: Jak se vyhnout srovnávání a být spokojená s tím, co máte

Srovnávání přikládáme v éře sociálních sítí stále větší význam. Jenže místo aby nás motivovalo, dělá nás nešťastnými, brání nám v rozletu a v krajním případě může skončit i depresí. Psycholožka Katarína Szabados Filasová o něm napsala knihu, ve které radí, jak si jím nenechat zničit život. 

Srovnávací otázka hned na úvod. Sama jsem teď pár měsíců matkou, takže mi to nedá: Jak žena se třemi dětmi zvládne napsat knihu?

Psala jsem ji vlastně se dvěma, třetí bylo v břiše. Staršího syna jsem měla ve školce, jenže mladšího mi vzali v jiné školce v místě hodinu od domova. Nejprve jsem kvůli tomu byla rozmrzelá, ale nakonec jsem toho využila. Ráno jsme tam dojeli, syna jsem vyložila, šla si sednout do knihkupectví a tři hodiny psala. Pak jsem ho vyzvedla a jeli jsme domů. Celou knihu jsem zvládla za devět měsíců, než se narodil syn třetí. Na druhou stranu, abych uklidnila všechny, kdo zatím žádnou knihu nenapsali, myšlenky do médií formuluju už patnáct let. Mám trénink, takže to šlo relativně svižně.

Proč zrovna kniha o srovnávání?

Protože naše životy jsou ho plné. Než jsem začala psát, byla jsem přesvědčená, že třeba mně osobně se srovnávání nijak zvlášť netýká, že jsem si ho odžila v pubertě a v dospívání. Když jsem na něj ale zaměřila pozornost, zjistila jsem, že moje myšlení je ho plné a že i životy lidí v mém okolí včetně mých klientů jím doslova přetékají. Některé srovnávací myšlenky jsou rychlé jako blesk, nicméně stejně nám dokážou zkazit náladu a život. Od toho pak není daleko, aby člověk došel k pochybnostem sám o sobě, o vlastních hodnotách nebo o tom, zdali má vůbec v životě smysl se pouštět do nějaké činnosti.

Na druhou stranu, srovnávání je přece taky motor pokroku. Bez něj bychom dodnes možná lezli po stromech.

To je pravda. Je přirozené a bude se dít stále. Proto jsem taky nepsala o tom, jak ho ze života odstranit, ale o tom, jak s ním konstruktivně pracovat. Jak ho využít jako motivaci nebo inspiraci, ale nenechat se jím sejmout. Když mluvím o srovnávání, mám na mysli momenty, kdy vám hlavou bezděčně projede myšlenka, že někdo jiný dělá něco jinak než vy, a tento rozdíl automaticky zařadíte do kategorie „dělá to lépe – dělá to hůř“. Načež se vám do hlavy vkrade pocit, že byste měla být taky taková – tedy lepší. A protože to tak není, není vám z toho dobře. Mým cílem je, aby vás takové situace do budoucna rozhodily co nejméně.

Katarína Szabados Filasová
Mít sebevědomí neznamená myslet si, že jsem za každou cenu úžasná.

Jak poznám, že srovnávání už pro mě není motivační, ale spíš útrpné?

Nejlepším signálem je aktuální pocit. Řekněme, že kliknete na sociální síť a vidíte tam nějakou fotku, třeba sportovní. Dokáže vás vybudit k tomu, abyste se tak zvedla a šla taky ven, nebo na vás padne smutek a otevřete si tabulku čokolády? Vybudí vás k akci, nebo vaše první myšlenka bude „no jo, ale takhle běhat já nikdy nedokážu, takže jsem k ničemu?“

Kde se vlastně tohle neustále poměřování s druhými bere?

Podle mě vychází zejména ze špatně pojatého sebevědomí. Kdykoli se někde mluví o sebevědomí, většinou se tam říká, abychom se uměly pochválit. Vezměte si třeba ženské časopisy, co nám radí poplácat se po zádech, jak jsme dobré, šikovné, silné. Jenže podle mě je sebevědomí mnohem víc o tom, co vystihuje to samotné slovo – vědomí si sebe sama. Ve smyslu nikoli, že jsem za každou cenu úžasná a budu se tak prezentovat a chválit, ale že jsem si vědoma, že mám někde silné a jinde slabé stránky. A podle toho s nimi nakládám. Když vím, že někde mám stránky silné, využiju toho. A naopak, kde jsem slabší, nebudu si lhát a přetvařovat se, že můžu být stejná jako žena, která má zrovna tuhle oblast silnou.

Zní to logicky, ale vážně to jde?

Ono je potřeba uvědomit si ještě jednu věc. Spousta lidí si svoje silné stránky nikdy nepojmenuje. Mají pocit, že co jim jde automaticky, to se vlastně nepočítá. Anebo, s čím se taky často setkávám, že lidem se jejich silné stránky nelíbí. Chtěli by něco jiného, lepšího, něco, co je víc cool nebo trendy. Co má ten druhý, je přece lepší. A když to má on, mají pocit, že na to mají nárok taky. To je to klasické: jak to, že ona ano, a já ne? Jak to, že ona se klidně přejídá koblihami a je hubená a já si nemůžu dát ani krajíček chleba k snídani a tloustnu?

Tohle mě napadlo zrovna dneska ráno, když jsem projížděla fotky na Instagramu. Co s tím?

Zrovna u sociálních sítí je důležité si uvědomit, že z člověka, se kterým se srovnáváme, vidíme jen hrozně malou část. Když se sejdete s kamarádkou u vás doma v kuchyni, obvykle proberete život v souvislostech: tohle se mi povedlo, tohle ne, tady se teď úplně nedaří, ale tady zase jo. Ke konci diskuse zjistíte, že jste na tom zhruba podobně. Na sociální síti ale vidíte jenom její úspěchy, velká část zůstává skrytá. Třeba že kobliha k snídani je vykoupená třemi dny bez večeře.