Lilia Khousnoutdinová: Spoléhala jsem na to, že Karel ví, co dělá

21. ledna 2018
  • Někdy si zachráníte vztah s rodičem svého dítěte tak, že ho dokážete včas pustit, říká Lilia Khousnoutdinová, ředitelka nadace a ceremonialistka, která čeká dítě s podnikatelem Karlem Janečkem. Potkali se při přednášce o tom, jak vést šťastný život, a ač oba v manželství, vzplanuli vůči sobě tak, že se za rok nato vzali buddhistickým obřadem v Bhútánu. 

    Před dvěma lety jste jako šťastně vdaná, spokojená žena potkala Karla Janečka a od té doby ve vašem životě nezůstal kámen na kameni. Rozvádíte se, stěhujete do Prahy, vzali jste se v buddhistickém chrámu, čekáte spolu dítě. Co vás na něm tak dostalo?

    Jeho intenzita, jeho síla a víra, že spolu dokážeme velké věci. On po nějaké době přišel s tím, že bychom spolu měli mít dítě, já si to přála taky a souhlasila jsem. Vybrali jsme si den, který byl pro početí nejlepší, odjeli jsme do Bhútánu, kde jsme uspořádali buddhistickou svatbu a poté na první pokus počali dceru. 

    Brala jste nějak v potaz, že má doma čerstvou manželku a malé dítě? 

    Určitě. Spoléhala jsem se na to, že Karel ví, co dělá a co může slíbit. Což asi i věděl, jenže některé zvraty prostě předvídat nešlo.

    Které? 

    Třeba nechtěné těhotenství jeho manželky a jeho nepříznivý vývoj, což mezi nás všechny přineslo celkem neúnosná dramata. 

    Která z vás byla těhotná déle?

    Já. Ale víte, ta situace je teď velmi komplikovaná a já nechci způsobovat ještě víc bolesti tím, že se o ní budu vyjadřovat. Pravda je, že Karel otevřeně není monogamní člověk už mnoho let, a náš vztah byl od začátku tak intenzivní, že nikoho kolem nepřekvapilo, když vyústil v obřadní sezdání a společné dítě. 

    Zní to, jako byste toho litovala. 

    Nelituju toho, že čekám dítě a že to dítě bylo počaté z obrovské lásky. To vím, tomu věřím a to už nikdo nezmění. Že bych chtěla vychovávat dítě ve společném domově s jeho otcem, to je určitě pravda, a kdybych věděla, že se nebudu moct o něj tak opřít, jak bych potřebovala, asi bych do toho nešla. Veškerá iniciativa v těch velkých, rozhodujících věcech jako je svatba nebo dítě, vzešla z Karla, a zatímco jeho plány se měnit můžou, moje už ne a já se proto připravuju a těším na život s mojí dcerou a jejím starším bráškou.

    Rozešli jste se? 

    Vztah budeme mít vždycky, otázka je, jaký. Uvidíme. Teď nemám sílu to řešit. Čekám dítě a musím se starat o sebe a svůj klid, nemůžu žít v nestabilním prostředí, kde nevím, co bude zítra a jaké drama zase nastane. Než to, to raději klidné nic. 

    Takhle jste to asi neplánovala.

    Plánovali jsme to jinak, ale s realitou nemá cenu se hádat. Můžu přijmout to, co je, nebo můžu jít proti tomu, nesouhlasit s tím a bude to jen pro všechny kolem a hlavně pro mě horší. To nechci.

    Jen pár měsíců poté, co jste se v Bhútánu vzali buddhistickým obřadem? 

    Ano, ale od té doby se stalo hodně překvapení, která nikdo z nás nemohl čekat. Nemůžu o nich mluvit a ani vlastně nechci. Nebýt toho, že Karel náš vztah prozradil veřejnosti, mohli jsme si všichni tu mediální pozornost ušetřit a řešit si svoje tragédie v soukromí. 

    Kvůli Karlovi Janečkovi jste se z Londýna přestěhovala zpátky do Prahy, kde budete bydlet po narození dítěte? 

    Ještě se o tom bavíme, Karel by nás rád měl co nejblíž sobě, já to ale zvažuju. Část mě by se nejraději odstěhovala do Bhútánu a nechala tatínka, ať za námi jezdí, když mu to vyjde, ale vnitřně vím, že to není správné a že chci, aby ho moje dcera v životě měla co nejvíc plnohodnotně.

    Lilia KhousnoutdinováLilia KhousnoutdinováAutor: Robert Tichý (archiv Mojí psychologie)

    Už máte potvrzené, že čekáte dceru?

    Ne, já bych pohlaví dítěte ultrazvukem nezjišťovala. Chci, aby to bylo překvapení po porodu. Vnitřně ale cítím, že to bude dcera. 

    Máte vybrané jméno?

    Řeknu vám jen to první, to je Isabela. Pak bude mít ještě další se zvláštním významem a ta si necháme s Karlem pro sebe.

    Na to, jak dramaticky se vaše situace změnila, působíte velmi vyrovnaně a klidně. Jak to? 

    Jestli jsem v nějakém životním období pocítila, jak důležité jsou ženské podpůrné vztahy, tak je to přesně teď.

    Pomáhají vám kamarádky?

    Přesně tak. Myslím, že bych ty zvraty a napětí zdaleka nezvládala tak dobře, kdybych neměla podporu svých žen. Mám velké štěstí, že je kolem sebe mám a že si svoji síť sester dlouhodobě buduju. Díky tomuhle podpůrnému systému spoustu věcí umím líp přijmout, některé si naopak dovolit nepřijmout, jiné promyslet a prodýchat. I já mám svoji „manželku“ – kolegyni Petru, se kterou léta vedeme kurzy, cestujeme spolu a máme vůči sobě bezpodmínečnou důvěru. Pokud bych byla odkázaná na můj intimní vztah s mužem jako hlavní zdroj emoční opory, tak bych se už dávno zhroutila.

    Ten moment prozření, že muž není všechno, už asi zažilo hodně žen.

    Protože jsme tak naučené – učí nás, že jsme dvojice a že vztah nám má dávat úplně všechno. Že partner má být terapeut i kamarád. I já jsem tak dřív žila, že jsem od svého muže očekávala vše. Zdroje opory ale musíme mít rozložené a jsou kvality, jako je pochopení, empatie a sounáležitost, které je zpravidla schopná poskytnout jen žena. V naší společnosti jsou ženy učené mezi sebou soutěžit, aby si tím muži udržovali svoji dominanci. Ale soutěžení je nesmysl, to nikam nevede. Ženy jsou vždycky nejsilnější, když drží spolu.

    Kde ještě kromě ženských sítí berete nejvíc síly?

    Z práce. A i to mám s mnoha ženami společné. Pokud máte to štěstí jako já, že máte práci, ve které se zároveň realizujete, tak ta je velkým zdrojem uspokojení a energie.

    Děláte toho tolik, že vlastně nevím, co děláte.

    Mojí hlavní činností jsou přednášky a semináře týkající se ženské plodnosti a seberealizace, ale čím dál větší místo zabírá moje práce, která souvisí s Bhútánem. Tu zemi jsem si strašně oblíbila, je to můj druhý domov. Bhútán, jak známo, měří místo HDP hrubé domácí štěstí. Mám nadace Šťastné Česko a Friends of Bhutan, které naše dvě země propojují, a zároveň navrhuju šaty a šperky, které jsou Bhútánem inspirované. Vždycky, když narazím na něco, co mi chybí, tak to začnu dělat sama. 

    Co například? 

    Nemohla jsem najít šperky, které by se mi líbily, tak jsem je začala navrhovat. Všimla jsem si, že ženy hodně posiluje sdílení příběhů, tak jsem vydala dvě knihy, ve kterých ženy svoje příběhy vyprávějí. Nelíbily se mi žádné z příběhů, které jsem četla svému synovi, tak jsem začala psát dětskou knihu, kterou brzy vydám. Teď chci rodit doma, pokud to moje zdravotní kondice umožní, nebo v porodním domě, ale žádný tu není, tak s Karlem zvažujeme, že bychom se do nějakého projektu na podporu porodních domů v Česku pustili.

    Taky jste vystudovala dvě ze tří nejprestižnějších evropských univerzit, Oxford a London School of Economics, to se stalo jak?

    Od začátku jsem v Praze chodila do anglického systému vzdělávání a vždycky jsem se velmi dobře učila. Chtěla jsem to nejlepší, zkusila jsem to na obor politologie a historie a byla jsem myslím z našeho gymnázia první, kdo se na Oxford dostal. Na LSE jsem pak vystudovala obor gender a rozvoj a zaměřila jsem se na sexuální a reprodukční zdraví.

  • Odtud ten váš boj za potratovou pilulku, kterým jste se před čtyřmi lety stala známou? Přiznám se, že mi to k vám jako buddhistce nesedělo.

    Máte pravdu, že buddhismus je většinou proti potratům. Ale já nejsem buddhistka, jen praktikuju buddhistické meditace, jinak jsem pohanská kněžka. Plodnost má dvě stránky a každé těhotenství může skončit dvěma způsoby, Buď porodem, nebo se to dítě nenarodí, ať už z vůle matky, nebo z vůle toho dítěte – přirozeným potratem skončí překvapivě hodně těhotenství. K plodnosti zkrátka potraty patří a Česko je jednou ze zemí s nejvyšším počtem interrupcí. Jestli existuje šetrnější metoda než chirurgický potrat, tak by se rozhodně měla využívat. Nestane se, že by potraty nebyly. Jen se liší podle toho, jestli jsou bezpečné, nebo život matky ohrožující.

    Co přesně znamená, že jste kněžka?

    Přesnější název pro tu činnost je spíš ceremonialistka. To je někdo, kdo se zabývá rituály u důležitých životních momentů, například svatby, pohřbu, křtu a dalších. Ženy, které výcvik kněžky absolvují, umí udělat obřadní svatbu, rozvod nebo třeba porodní rituál.

    Takže v tom není nic sexuálního? 

    Není. Ten zmatek vznikl z pojmu kněžky lásky, které v době starého Říma údajně provozovaly prostituci. S ceremonialistkou to nemá nic společného. Mě zajímají rituály a jejich provedení, protože mají podle mě velký smysl a my jich v životě pořádáme jen velmi málo, v podstatě jen narození, svatbu a pohřeb a někdo ještě křest. Ale těch mezníků je daleko víc.

    Které třeba?

    Předporodní a poporodní rituály. Největší událost, která se v životě ženy stane, není svatba, ale mateřství. Proměna v matku je nejzásadnější změnou ze všech. A jak se to oslavuje? V lepším případě manžel přinese kytku a jde se po porodu opít s kamarády. Některé země mají takzvané baby showers, oslavy před narozením miminka. Jenže to je zase o miminku a ne o matce. My organizujeme předporodní rituál, kde budoucí matce spřízněné ženy požehnají, a poporodní oslavu, kdy se nosí dary mámě a děkuje se jí za to, že dala nový život.

    Vy sama ho budete mít?

    Mnohokrát jsem ho vedla a organizovala pro jiné ženy, takže pro sebe jsem si ho zorganizovala teď s o to větší radostí. Uspořádala jsem setkání svých žen v zámku Mcely a ten obřad byl jedna z nejkrásnějších a nejsilnějších věcí, které jsem kdy zažila. Konečně to taky jednou bylo jen pro mě. 

    Ve svých přednáškách říkáte, že lidi nejvíc omezují cizí šablony, do kterých se celý život vtěsnávají. Jak doporučujete se těchto šablon zbavit?

    Těch způsobů je víc, někomu vyhovuje koučink, jinému rodinné konstelace, dalšímu zase katarze přes intuitivní tanec a masáže. Jedna univerzální cesta, která platí skoro na všechny, je ocitnout se blízko smrti. To člověku rychle srovná priority a setřese ty nánosy šablon daných výchovou a společností. Viděla jsem to na vojácích kolem mého manžela. My máme často tendenci chtít začít žít, až splatím hypotéku, nebo odejít z nefunkčního vztahu, až děti dokončí školu. Ti vojáci věděli, že můžou kdykoli umřít ve válce, a tak žili. Hodně z nich se například brzy ženilo, protože proč by to odkládali, když tu ženu měli rádi. 

    Jinými slovy jít za srdcem a nehledět na následky, asi jako ve vašem posledním vztahu?

    Vždycky musíte být zodpovědní za rozhodnutí, která uděláte. Nikdy nic není definitivní. I pro mě v tom našem dobrodružství vždy byla možnost, že si jednou řeknu, že spolu máme dítě a nádherné vzpomínky, ale realitu jsme nedotáhli. V životě jsem nešla do žádného vztahu s tím, že jeho délkou se měří jeho kvalita. Mám za sebou dva sedmileté vztahy a upřímně, v obou případech jsem si nejdřív myslela, že nebudou trvat dlouho. Pro mě je vztah platný jen do té doby, dokud trvá v pravdě. Pak už je to zbytečná bolest.

    Umíte si představit, že byste nebyli partnery, ale už jen rodiči?

    S oběma svými exmanžely se vídám a jsou to mí nejbližší lidé v životě. Věřím, že některé vztahy můžou vydržet i těch pětapadesát let a považuju to za úžasné. Ale taky vím, že pro mnoho vztahů nastane bod, kdy už si nemají co dát a to nejvíc láskyplné, co můžou ti dva vůči sobě udělat, je jeden druhého pustit. To se třeba týká mého současného manžela. Jemu náš rozchod vyloženě prospěl, i když to zpočátku nebylo vůbec jednoduché. Za to ho obdivuju a je pro mě teď velkou oporou.

    Jakou roli v lehkosti puštění toho druhého hraje to, že spolu máte dítě?

    Naše rodičovské role s manželem se nijak nemění. Jsme a nadále i v jistém smyslu budeme rodinou.

    Lilia KhousnoutdinováLilia KhousnoutdinováAutor: Robert Tichý (archiv Mojí psychologie)

    Tak je přece rozdíl, jestli spolu máma a táta bydlí, nebo nebydlí, ne?

    Můj budoucí exmanžel je bývalý britský důstojník, který jezdil po misích, a my tedy spolu většinu našeho vztahu nesdíleli domácnost, takže pro našeho syna se zase tak moc nezměnilo. Pro dítě je podle mě nejdůležitější, aby vidělo, že se rodiče respektují a že se mají rádi. Pokud to tam je, je dítěti jedno, jestli spolu rodiče i spí. Naopak vztahy, které spolu zůstávají uměle, kvůli dětem, kde děti pak pozorují despekt a hádky, ty nejsou přínosné nijak a nikomu – a dítěti nejmíň. 

    To jste zažila?

    Ano. Takových příběhů znám hodně. Podle mě právě to, že ze vztahu dokážeme odejít včas, nám daleko líp umožní zachovat si zdravý rodičovský vztah dvou bývalých partnerů a vytvořit dítěti pevné zázemí. Když ten vztah ale necháme dojít do fáze, která už je toxická a začínáme si hodně ubližovat, je pak mnohem těžší si následně vytvořit funkční exmanželský vztah.

    Jste zastánkyní polyamorie, tedy více milostných vztahů najednou. Jak dokážete v klidu snést to, že váš muž je intimní s někým jiným a je do té ženy dokonce zamilovaný?

    Protože sama jsem byla v situaci, kdy jsem upřímně a naplno milovala dva muže, tak vím, že to je možné. Ale nepraktikuju polyamorii celý život ani ji nepreferuju, naopak, měla jsem čistě monogamní vztahy a byla v nich naprosto spokojená. Podmínky pro to, aby to fungovalo, musí pro mě být splněny dvě: musím tu druhou ženu mít ráda a musíme být vůči sobě všichni naprosto pravdiví. Pokud se tohle stane, je podle mě polyamorie daleko čistější uspořádání vztahů než milenecké bokovky někde stranou potají.

    A co když ta druhá žena na to nepřistoupí?

    Pokud kdokoli z toho trojúhelníku chce exkluzivitu, tak to nebude fungovat. Musí s tím hlavně souhlasit obě ženy, to dá rozum. V nejlepším případě obě chtějí, v tom nejzazším jsou ochotné toho muže sdílet.

    Neumím si představit, jak se taková konverzace vůbec začíná. „Hele, Maruš, nepůjčíš mi manžela?“

    Zkusím si vybavit, jak se to stalo mně... Vlastně jsem několikrát dostala e-mail. Jeden například zněl, že by mě ta žena ráda poznala a udělala to čistě hned od začátku. Tak to jsem velmi ocenila. Někdy jsem to byla zase já, kdo do vztahu pozval druhou ženu. Je v tom určitá zvědavost, ale nesmí v tom být tlak.

    Jak se přestanete bát toho, že se manželovi ta druhá žena zalíbí a bude chtít zůstat jen s ní?

    Ta možnost tam je pokaždé, ale já konkrétně s mým manželem tohle riziko nikdy nepocítila. Věděli jsme, že jsme jeden pro druhého tím hlavním vztahem a ty další jsou ty vedlejší.

    To vám ale vydrželo přesně do chvíle, než jste potkala Karla Janečka.

    Ne, vydrželo to do chvíle, než jsem s Karlem otěhotněla. Můj manžel se mnou logicky nechtěl zůstávat v manželství, když čekám dítě jiného muže, a ani já jsem nechtěla být provdaná za jiného muže než toho, jehož dítě porodím. V mém případě se zdá, že to i navzdory procesní složitosti rozvodu s britským státním občanem stihnu.

    A Karel Janeček bude taky rozvedený, než porodíte vaše společné dítě?

    Byla to naše původní domluva. Věřím, že měl i podanou žádost o rozvod, ale jak to nakonec doopravdy dopadne, to se teprve ukáže. Můj život jde dál. Většinu mého života tvoří práce, kterou miluju, a ženy, se kterými tvořím. A na tom žádný muž nic nezmění.

    Narodila 17. června 1988 v Magnitogorsku do tatarské rodiny, v Británii vystudovala politologii a historii na Oxfordské univerzitě a obor gender a development na London School of Economics. Pracuje jako ceremonialistka, pořádá semináře, přednáší, navrhuje šaty a šperky, vydala čtyři knihy, má dvě firmy, nadaci Šťastné Česko a spolek Přátel Bhútánu. Je vdaná za důstojníka britské armády, se kterým má šestiletého syna Lea. Je zastánkyní svobodné volby ve všem, včetně otevřených vztahů.

    Rozhovor vyšel v lednovém čísle časopisu Moje psychologie.
    Moje psychologie 1/2018

Jdi na homepageZpět na začátek
Další příběhy

Horoskopy