Dokumentaristka Jana Počtová: Ideální rodina je mýtus

20. prosince 2017
Jana Počtová • Foto: Robert Tichý (archiv Mojí psychologie)

Po filmu Generace Singles zkoumá dokumentaristka Jana Počtová ve svém nejnovějším celovečerním dokumentárním filmu Nerodič opět vztahy. Tentokrát se zabývá tím, jaké jsou nejrůznější podoby současné rodiny. „Ideální rodina tady nikdy neexistovala,“ tvrdí Jana Počtová. 

Ve filmu předkládáte mozaiku šesti příběhů o dnešních podobách rodiny – kromě té klasické, nukleární. Proč jste ji vynechala?

To je model, ke kterému se všichni upínáme a chceme ho žít, ale mě zajímalo, co se s lidmi děje, když tento ideál nejsou schopni naplnit, jak to ovlivňuje jejich děti a jejich životy. Za poslední relativně krátkou dobu, například posledních 40 let, prochází naše společnost obrovským vývojem a mě zajímají ty zásadní změny, které se v ní odehrávají.

Proč se nám ten vysněný ideál nedaří naplňovat?

Mám pocit, že ideál tady nebyl naplněný nikdy, ani před sto lety. Problém je, že když se dnes díváme na vztahy, tak jediným měřítkem jejich kvality či nekvality je míra rozvodovosti. Ale tohle číslo nic neříká o kvalitě nebo nekvalitě vztahů. Neexistují ani výzkumy, jak tomu bylo v minulosti. Už nikdy nezjistíme, jestli vztahy dříve byly opravdu kvalitní.

Jana PočtováJana PočtováAutor: Robert Tichý (archiv Mojí psychologie)

O co tedy pak máme usilovat?

Podstatné je, abychom žili kvalitní život. Aby děti vyrůstaly v harmonickém prostředí milujícího se páru. Je jedno, jestli je to muž-muž, žena-žena nebo žena-muž. To, že vidíme současnost a skutečnost, jak se vztahy čím dál více rozpadají, tak pravděpodobně ani partnerské páry v minulosti nebyly kvalitní. Existuje tady totiž přímá úměra, že jakmile vychováte jedince, který není schopný zodpovědné komunikace a dalších kvalit, které jsou důležité pro partnerský život, tak pravděpodobně ho to nikdy nikdo nenaučil. Tím pádem zřejmě ani ty mytizované předchozí generace nedávaly dobrý příklad. Skvělá rodina je romantický mýtus a my v současné době prožíváme frustraci z toho, že tento ideál nejsme schopni naplnit. Možná je načase úplně přeformulovat pojem, co to znamená rodina.

A vy máte nějakou svou vlastní definici?

Pro mě je rodina uskupení lidí, kteří mají mezi sebou velmi silné citové vazby a tvoří nějaké společenství. Prizmatem této definice to mohou být klidně i dvě lesbičky, které mají děti, nebo ani děti mít nemusí, stačí, když jsou registrované. Pro mne je rodina i pár, který nechce mít děti, ten také ve filmu ukazuji, protože i taková dvojice lidí tvoří nějaké společenství. Mají své sourozence, neteře, synovce, rodiče a v ten okamžik by bylo asi divné říkat jim, že nejsou rodina. Stejně tak to platí i o rozvedených lidech. To, že spolu už nesdílí společný byt či lože, jak se dříve říkalo, neznamená, že vazby, které mají, například děti, rodinu netvoří.

Je těžké mít nevlastní děti ráda jako své vlastní. O tom se nemluví.

Právě jste vyjmenovala tři příběhy, které ve filmu máte. Dále je příběh ženy, která sama adoptovala dvojčata, rodina, kde manželé vychovávají děti ze svých různých vztahů, a také matka, která vychovává dítě sama. Jak jste si je vybírala?

V rámci příprav na film jsem si pročítala různé sociologické statě a články, ale hlavně jsem pozorovala, co se děje kolem mě a kolem mých přátel. Vytipovala jsem si šest hlavních forem, které se vyskytují nejčastěji. Zároveň to byly i formy rodin, které se mohou přihodit mně samotné, když uvažuji o založení rodiny. A patří sem i příběh lesbického páru, kde chtějí mít další dítě, ale chybí tam partner, který je k početí nutný. Řeší to alternativní cestou přes injekční stříkačku. V podstatě přes umělé oplodnění, i to je tedy věc, která se týká širšího okolí, protože stále více žen nyní umělého oplodnění využívá. I tento lesbický pár tak zastupuje určitý fenomén.

Ve filmu se zabýváte i tím, co se děje v rodinách, kde děti vychovávají nikoli jejich biologičtí rodiče, ale noví partneři či partnerky jejich matek či otců.

V tomto případě moje postava Hanky otevírá velmi silné téma, které podle mě není v současnosti úplně do hloubky diskutované: Je totiž hrozně těžké mít nevlastní děti ráda stejně jako ty svoje vlastní. Hanka velmi otevřeně mluví o tom, že nevlastní děti, které společně se svým současným manželem vychovává, jí nejsou tolik blízké. Je to sice logické, ale je velmi nepopulární říct to takto na rovinu. Jde o trochu tabuizované téma. A přitom to prožívá spousta párů. Mám pocit - a Hanka razí stejnou cestu -, že jediná možnost, jak z toho vybruslit, je totální upřímnost. Komunikovat s dětmi tak, aby se neztrácely ve svých citech. Děti jsou jako houby, nasáknou úplně všechno. Jsou schopné vypozorovat nesoulad mezi rodiči dřív, než vyplyne napovrch, dřív než si to rodiče dokážou sami přiznat. Najednou vidí nevlastní matku, která je tolik nemiluje, ale přitom se strašně snaží a říká jim, že to tak není. Ony ale někde uvnitř pravdu cítí. A malé dítě, které potřebuje jasné informace a pocity, je v tom pak ztracené. Možná je načase otevřít toto téma a vysvětlovat dětem, jak to je, a komunikovat s nimi upřímně, protože teprve pak jsou schopné si utvořit názor a neztrácet se v tom.

Jana PočtováJana PočtováAutor: Robert Tichý (archiv Mojí psychologie)

Je ještě něco dalšího, co vás na některých příbězích překvapilo nebo co přineslo do vašeho života novou zkušenost?

Celé mi to přineslo obrovskou zkušenost, která nesouvisí pouze s jednou konkrétní postavou, ale souvisí se všemi, a hlavně s celým procesem, kterým jsem procházela. Bála jsem se všech podob rodin, které ve filmu ukazuji. Brala jsem je jako selhání, že takhle skončit nechci, že jsem si takovou budoucnost pro sebe nevysnila a neplánovala. Ale díky pětiletému závodu práce na filmu jsem si uvědomila, že to nechce nikdy nikdo z nás, ale ty věci se prostě stávají. A pak záleží na tom, jestli se člověk zachová slušně a poctivě a je schopný komunikovat. Výsledek je, že jsem se přestala bát.

Přestala jste se bát založit vlastní rodinu?

Přestala jsem se bát vydat se na tuhle cestu a zkusit to. Neříkám, že se o to zrovna aktuálně pokouším, ale rozhodně jsem na to přestala koukat jako býk na červený hadr. Přestala jsem se bát toho, že se život vždycky neodvíjí přesně tak, jak my chceme. Nežijeme v pohádkách, všichni se musíme vyrovnávat s nějakými věcmi a zážitky a mnohdy to ani není pevně v našich rukách. Přestože se hodně snažíme, někdy uhneme nebo selžeme nebo nás život hodí někam jinam. Přestala jsem se bát toho, že nenaplním ideál, který si všichni malujeme. V dnešní době je mnoho kritiků, kteří mluví o tom, jak se dnes rodina rozpadá, ale málokdo je opravdu upřímný sám k sobě. Mnoho lidí spolu zůstává jen proto, že mají děti, ale na dětech se tohle všechno velmi podepisuje. Pro mě je daleko upřímnější varianta, samozřejmě poté, co lidé zkouší situaci zlepšit a projdou si všemi možnostmi, se rozejít. Pro dítě mi to přijde jako mnohem lepší forma, když pak může vidět svou matku a otce v dalším vztahu, který je harmonický. Dítěti můžete říkat cokoli, ale učí se hlavně pozorováním, nápodobou a tím, v čem dennodenně žije. Jestliže nebude vidět, jak správně funguje vztah mezi mužem a ženou, pravděpodobně to pak nebude ani později samo umět.

Děti dokážou nesoulad mezi rodiči vypozorovat dřív, než si ho rodiče sami uvědomí.

Také se mi nepovedlo manželství a často jsem se obviňovala, že jsem špatná matka, když jsem původní vztah nevydržela. Uvědomila jsem si, že to tak není a že je dobře, že dětem nepředávám model nějakého falešného vztahu a rodiny, která vlastně neexistuje.

Mnohdy je velmi těžké všechny tyto věci přijmout. Vždycky to totiž bude vypadat jako selhání. To si člověk nikdy neodpáře. I další postava ve filmu, otec Joachim, který má dceru ve střídavé péči, říká, že smutek bude mít v sobě nadosmrti, ale to neznamená, že přestane žít. Neznamená to, že přes to, že se rodina rozpadne, děti stále nemají ještě šanci spokojeně vyrůst a být kvalitními lidmi. Když rodičovský pár bude rozumný a pochopí, že děti jsou pro ně svaté, a nebudou je zatahovat do svých problémů a skrze ně manipulovat s druhým, tak dítě má nadále šanci, že z něj vyroste nezničený člověk. Velmi záleží na rodičích, jestli budou schopni překonat svá ega, zklamání a pocity ublíženosti. Když už se něco podobného stane, primární je myslet na děti. Ne na sebe.

Současně ve mně film zarezonoval tak, že i já jsem schopná odpustit svým rodičům jejich chyby a vím, že v daný moment dělali, na co stačili. 

U mě došlo k tomu samému. Velkou motivací natočit tenhle film pro mě bylo také moje dětství a můj vztah k rodičům. A díky filmu jsem si to nějak rozklíčovala. Je to samozřejmě bolestná a těžká cesta, ale pochopila jsem, že jedinou možností je odpuštění. Říká se, že pravá dospělost je, když se člověk konečně vyrovná se svou rodinou a stane se na ní nezávislý.

Jana PočtováJana PočtováAutor: Robert Tichý (archiv Mojí psychologie)

Jak dokumentarista dělá, že ho lidé pustí do svých životů?

Nevím, jestli na to vůbec dokážu odpovědět, je to spíš otázka pro protagonisty filmu. Myslím si, že klíčem je dobře si vybrat hlavní hrdiny. Musejí mít příběh. Druhou věcí je, ale ta může být důležitá třeba jen pro mě a nemusí to být podstatné pro jiné dokumentaristy, si s hrdiny rozumět a souznít s nimi. Musím být na stejné vlně, proto si často vybírám hrdiny, kteří jsou mi nějak podobní. Asi bych to jinak nezvládla. Teď se můžeme ptát, jestli jsem tedy vlastně dobrý dokumentarista, nebo ne, ale pro mě je důležité mít ty lidi ráda. Když máte někoho rád, tak k němu přistupujete otevřeně. Funguje také to, že lidem nabízíte i něco ze svého života. Dáváte se jim všanc úplně stejně jako oni vám, i když to samozřejmě nikdy nebude rovnoměrné, protože já jsem pak ta, kdo sedí ve střižně a má právo veta. A roli hraje také zkušenost. Přece jen už dělám dokumenty asi patnáct let a za tu dobu se člověk, když na sobě pracuje, zlepšuje. Tenhle film mi přijde oproti předchozímu celovečernímu dokumentárnímu filmu Generace Singles opravdu o něco lepší. Nevím, jestli to nedělá i to téma. Vidím to i při práci, jsem si ve věcech jistější.

Ve filmech se hodně zabýváte vztahy. Jsou podle vás tím, co je v našem životě nejdůležitější?

Co je v životě důležitější než láska a přátelství? Jednou jsem si tak z legrace položila otázku, co bych vlastně dělala, kdybych byla poslední člověk na planetě? Co by pak v mém životě ještě mělo smysl? Najednou se přede mnou otevřela prázdnota. Uvědomila jsem si, jak důležité je sdílení. Mít někoho, s kým můžete věci sdílet, protože pak dávají smysl. Mezilidské vztahy jsou to nejpodstatnější, co tady máme. To dělá z lidí lidi.

Jaké máte reakce na film?

Neuvěřitelně pozitivní. Až jsem z toho překvapená. Dělá mi to radost. Samozřejmě se to může změnit, to vím. Diváci mi třeba píšou, že poté, co film viděli, na něj ještě několik dní mysleli. Že jim to otevřelo oči a někam je to posunulo. Co víc si přát?

Rozhovor vyšel v listopadovém čísle časopisu Moje psychologie.
Moje psychologie (listopad 2017)Moje psychologie (listopad 2017)Autor: Archiv Mojí psychologie

 

Jdi na homepageZpět na začátek
Další příběhy

Horoskopy