Radka Třeštíková: Čtenářka chtěla mojí knihou třísknout o zem

„Myslím, že dokážu lidi rozesmát, rozesmutnit, potěšit, znervóznit, uklidnit, rozčílit i příšerně naštvat,“ říká Radka Třeštíková. Je to ten důvod, proč se stala nejprodávanější českou spisovatelkou? A jaký vliv má její práce na její rodinný život? 

Ještě pořád vám říkají „Viewegh v sukních“?

Někde jsem to nedávno zaslechla. Ale mně ty nálepky nijak zásadně nevadí. Stejně tak už jsem si zvykla, že se vždycky objeví někdo, kdo bude tvrdit, že moje knihy se prodávají dobře jen proto, že jsem Třeštíková. Mě to neuráží, ale myslím, že to by mohlo urazit mé čtenáře. Čtenář přece není tak hloupý ani marnotratný, aby si kupoval knihu jen podle známého jména, přesto tahle představa v lidech stále přetrvává: když má někdo známé jméno, má to jednodušší. Mohly bychom si dlouze povídat o tom, jestli to je jednodušší, nebo složitější, ale k čemu by to bylo? Ať to každý vnímá, jak chce.

Vy jste ale začala psát ještě za svobodna, jako Radka Velikovská. Pamatuji si vaše fejetony a blogy z té doby. Jak jste se od nich dostala k psaní beletrie?

Postupně, ale vlastně vcelku rychle. Rozsah blogového článku mi přestal stačit a lákalo mě vyzkoušet si větší formát. Zároveň jsem se chtěla ve fikci trochu schovat, což ve fejetonech ze svého života nemůžu; představa toho, že bych nedejbože mohla někomu ublížit nebo prozradit něco, co má zůstat utajeno, je pokaždé hrozně svazující. Při psaní fikce tahle obava odpadá, své hrdiny můžu mít přesně takové, jaké je mít chci, můžu je stavět do situací, ve kterých je potřebuju, a především můžu jejich jménem říkat a dělat naprosto cokoli. Fikce mi dává naprostou svobodu a zároveň je jediným prostorem, kde dokážu uplatnit svoji fantazii. Kdybych nepsala, nejspíš bych se ze všech těch představ, co se mi honí hlavou, musela zbláznit.

Chodila jste do nějakých kurzů tvůrčího psaní?

Jeden rok jsem chodila na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Dýl jsem tam nevydržela, neměla jsem pocit, že to má nějaký smysl, a nerada ztrácím v životě čas.

Čtenářka mi napsala, že má chuť třísknout mojí knihou o zem.

A odnesla jste si ze studia přece jen něco?

Největší ponaučení, co jsem si odnesla, je to, že mi se psaním nikdo zvenčí nijak zásadně nepomůže a že to ani nepotřebuju. Jediné, co jsem potřebovala tenkrát a co potřebuju i dnes, je motivace a víra. Je fajn mít kolem sebe lidi, co vás podporují v tom, co děláte, co vám pomůžou, když máte chuť to vzdát, co vás popostrčí, když dlouho přešlapujete na místě, anebo vás navedou správným směrem, když bloudíte. Miluju srdcaře, lidi, co jdou do věcí naplno, ať už je to pečení chleba, nebo psaní. Bez lásky dobré věci nevznikají, láska je první předpoklad úspěchu, pak je talent, který si u sebe vůbec netroufám hodnotit, pak je dřina a pak je nějaká zvláštní souhra náhod.

Myslíte, že vaše knihy působí na tolik lidí souhrou náhod?

Těžko říct, já totiž na náhody vůbec nevěřím. (smích) Mám-li přistoupit na tuhle hru a hodnotit vlastní texty, což dělám hrozně nerada, pak myslím, že se mi daří v lidech vyvolávat nejrůznější emoce skrze příběhy, které jim vyprávím, a že vyprávím příběhy, ve kterých se ti lidé najdou, ať už se jim to líbí, anebo je to děsí. Nedávno mi jedna naštvaná čtenářka napsala, že měla chuť třísknout mojí knihou o zem. Bude to znít divně, ale mně to udělalo radost, to, že moje psaní nenechává čtenáře chladnými. Emoce mě strašně baví. Baví mě je sledovat, zkoumat, rozebírat, mluvit o nich, snažit se jim porozumět, a především o nich psát.

Pro mě osobně je fascinující, že dokážete pracovat s takovým množstvím postav najednou a že každá má svůj vlastní jazyk, svůj vlastní myšlenkový svět.

Mám ráda výrazovou stručnost a mám tendenci utínat věci v momentě, kdy jsou podle mě natolik vysvětlené, aby mohly zůstat záměrně nedořečené. To je ostatně jedním z důvodů, proč píšu o tolika postavách najednou, mít těch postav míň, mám po pár stránkách hotovo. (smích) Dalším důvodem, proč příběhy tak zamotávám, je fakt, že se mi píše líp, když můžu přeskakovat z postavy na postavu, v ději a čase, když si s tím příběhem můžu trochu hrát, pohazovat si s ním jako s míčem. No a třetím důvodem je ta moje zmíněná fantazie, která si dělá, co se jí zachce, občas mám pocit, že jde psaní úplně mimo moji kontrolu, že je to nějaká zvláštní síla ve mně, které propůjčím svoje ruce na klávesnici počítače a ten počítač, aby se měla kde vyblbnout. (smích)