Radka Třeštíková: Čtenářka chtěla mojí knihou třísknout o zem

28. ledna 2018
  • „Myslím, že dokážu lidi rozesmát, rozesmutnit, potěšit, znervóznit, uklidnit, rozčílit i příšerně naštvat,“ říká Radka Třeštíková. Je to ten důvod, proč se stala nejprodávanější českou spisovatelkou? A jaký vliv má její práce na její rodinný život? 

    Ještě pořád vám říkají „Viewegh v sukních“?

    Někde jsem to nedávno zaslechla. Ale mně ty nálepky nijak zásadně nevadí. Stejně tak už jsem si zvykla, že se vždycky objeví někdo, kdo bude tvrdit, že moje knihy se prodávají dobře jen proto, že jsem Třeštíková. Mě to neuráží, ale myslím, že to by mohlo urazit mé čtenáře. Čtenář přece není tak hloupý ani marnotratný, aby si kupoval knihu jen podle známého jména, přesto tahle představa v lidech stále přetrvává: když má někdo známé jméno, má to jednodušší. Mohly bychom si dlouze povídat o tom, jestli to je jednodušší, nebo složitější, ale k čemu by to bylo? Ať to každý vnímá, jak chce.

    Vy jste ale začala psát ještě za svobodna, jako Radka Velikovská. Pamatuji si vaše fejetony a blogy z té doby. Jak jste se od nich dostala k psaní beletrie?

    Postupně, ale vlastně vcelku rychle. Rozsah blogového článku mi přestal stačit a lákalo mě vyzkoušet si větší formát. Zároveň jsem se chtěla ve fikci trochu schovat, což ve fejetonech ze svého života nemůžu; představa toho, že bych nedejbože mohla někomu ublížit nebo prozradit něco, co má zůstat utajeno, je pokaždé hrozně svazující. Při psaní fikce tahle obava odpadá, své hrdiny můžu mít přesně takové, jaké je mít chci, můžu je stavět do situací, ve kterých je potřebuju, a především můžu jejich jménem říkat a dělat naprosto cokoli. Fikce mi dává naprostou svobodu a zároveň je jediným prostorem, kde dokážu uplatnit svoji fantazii. Kdybych nepsala, nejspíš bych se ze všech těch představ, co se mi honí hlavou, musela zbláznit.

    Chodila jste do nějakých kurzů tvůrčího psaní?

    Jeden rok jsem chodila na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Dýl jsem tam nevydržela, neměla jsem pocit, že to má nějaký smysl, a nerada ztrácím v životě čas. 

    Radka TřeštíkováAutor: Anka Kovačič (archiv Mojí psychologie)

    Čtenářka mi napsala, že má chuť třísknout mojí knihou o zem.

    A odnesla jste si ze studia přece jen něco?

    Největší ponaučení, co jsem si odnesla, je to, že mi se psaním nikdo zvenčí nijak zásadně nepomůže a že to ani nepotřebuju. Jediné, co jsem potřebovala tenkrát a co potřebuju i dnes, je motivace a víra. Je fajn mít kolem sebe lidi, co vás podporují v tom, co děláte, co vám pomůžou, když máte chuť to vzdát, co vás popostrčí, když dlouho přešlapujete na místě, anebo vás navedou správným směrem, když bloudíte. Miluju srdcaře, lidi, co jdou do věcí naplno, ať už je to pečení chleba, nebo psaní. Bez lásky dobré věci nevznikají, láska je první předpoklad úspěchu, pak je talent, který si u sebe vůbec netroufám hodnotit, pak je dřina a pak je nějaká zvláštní souhra náhod.

    Myslíte, že vaše knihy působí na tolik lidí souhrou náhod?

    Těžko říct, já totiž na náhody vůbec nevěřím. (smích) Mám-li přistoupit na tuhle hru a hodnotit vlastní texty, což dělám hrozně nerada, pak myslím, že se mi daří v lidech vyvolávat nejrůznější emoce skrze příběhy, které jim vyprávím, a že vyprávím příběhy, ve kterých se ti lidé najdou, ať už se jim to líbí, anebo je to děsí. Nedávno mi jedna naštvaná čtenářka napsala, že měla chuť třísknout mojí knihou o zem. Bude to znít divně, ale mně to udělalo radost, to, že moje psaní nenechává čtenáře chladnými. Emoce mě strašně baví. Baví mě je sledovat, zkoumat, rozebírat, mluvit o nich, snažit se jim porozumět, a především o nich psát.

    Pro mě osobně je fascinující, že dokážete pracovat s takovým množstvím postav najednou a že každá má svůj vlastní jazyk, svůj vlastní myšlenkový svět.

    Mám ráda výrazovou stručnost a mám tendenci utínat věci v momentě, kdy jsou podle mě natolik vysvětlené, aby mohly zůstat záměrně nedořečené. To je ostatně jedním z důvodů, proč píšu o tolika postavách najednou, mít těch postav míň, mám po pár stránkách hotovo. (smích) Dalším důvodem, proč příběhy tak zamotávám, je fakt, že se mi píše líp, když můžu přeskakovat z postavy na postavu, v ději a čase, když si s tím příběhem můžu trochu hrát, pohazovat si s ním jako s míčem. No a třetím důvodem je ta moje zmíněná fantazie, která si dělá, co se jí zachce, občas mám pocit, že jde psaní úplně mimo moji kontrolu, že je to nějaká zvláštní síla ve mně, které propůjčím svoje ruce na klávesnici počítače a ten počítač, aby se měla kde vyblbnout. (smích)

  • Má vaše psaní autobiografický rozměr?

    Jak se to vezme. O žádné své knize nemůžu říct, že jde o můj příběh, že některý z mých hrdinů jsem já, zároveň ale o žádné knize nemůžu říct, že by o můj příběh nešlo, že by ti hrdinové se mnou neměli společného vůbec nic. Všechny příběhy jsou do určité míry odžité, odposlouchané a prožité. Nepíšu sci-fi ani pohádky, pro své psaní potřebuji odraz něčeho již vnímaného.

    Jak se vlastně stane, že se rozhodnete pro určitý příběh a jiný necháte ležet ladem?

    Intuice. Ta je pro mě klíčová. Poslouchám se, co si říkám, jakkoli podivně to zní. Neumím psát příběh, o kterém nejsem přesvědčená, že bych ho měla napsat a že bych ho měla napsat právě teď. Stejně jako odkládám knihy, se kterými v daný čas nesouzním, odkládám i rozepsané texty na později anebo klidně na nikdy. Nebojím se toho ani mi to není líto. Ten správný příběh ve správný čas nakonec poznám úplně přesně a do toho se pak pustím bez pochyby o tom, že ho dopíšu. Nedávno jsem se vrátila k příběhu, který se odehrává na jižní Moravě, mám ho rozepsaný už šest let a vracela jsem se k němu už několikrát, vždycky neúspěšně. Až letos jsem si k němu znovu našla cestu a v sobě potřebný klid vrátit se do své minulosti. Potřebovala jsem si pár věcí sama v sobě vyřešit, nějak je uchopit, třeba i nesprávně; o neuchopených věcech nejsem schopná psát.

    Má na vaši práci nějaký vliv to, že jste tak výrazně vidět na Facebooku? 

    Na psaní jako takové to žádný vliv nemá, ale rozhodně to ovlivňuje prodejnost mých knih, protože sociální sítě využívám mimo jiné i jako marketingový nástroj. Ne vždy je výhoda, že mě lidé znají, respektive mají pocit, že mě znají. Sociální sítě jsou dvojsečná zbraň. Osobně mám například raději, když o autorovi knihy vůbec nic nevím, a nemám tudíž potřebu oddělovat si ho jako člověka od jeho textů. Spousta lidí se k mým knihám dostalo, protože mě sledovali na Facebooku, ale nepochybně existuje i celá řada těch, kteří moje knihy nečtou právě proto, že mé projevy na sociálních sítích jim přijdou nesympatické. Nikdo z nás není sympatický všem, svým působením na sociálních sítích čtenáře získávám i ztrácím.

    Radka TřeštíkováAutor: Anka Kovačič (archiv Mojí psychologie)

    Knihu, se kterou nesouzním, klidně dokážu odložit.

    Na Facebooku vás sleduje přes 57 tisíc lidí. Ale máte „jenom“ 723 přátel. To tak bylo od začátku? Anebo proběhla nějaká selekce?

    Takhle jsem to měla vždycky. Tak nějak z logiky věci mám v přátelích jen rodinu, své kamarády a známé, deklarovat na sociálních sítích přátelství s lidmi, o kterých vůbec nic nevím, mi přijde divné, ale někomu zas přijde divné, že nechám skoro 60 tisíc lidí sledovat celkem velkou část svého soukromí. Takže kdo jsem já, abych to hodnotila? Ať si to každý dělá po svém, tak jak mu to vyhovuje a jak je mu to příjemné. 

    Budujete si na Facebooku nějak cíleně svou „značku“?

    Nebuduju si nic, nebo takhle – nic jsem si cíleně nebudovala, ale došlo mi, že s tolika sledujícími přichází i určitá zodpovědnost. Jako budování značky bych to nenazvala, ale rozhodně víc přemýšlím nad tím, co sdílím, co sděluju, na co reaguju, nebo co, kde a jak komentuju. 

    Máte nějakou teorii na to, proč vaše facebookové příspěvky o rodičovství, o dětech či o rodině mají takovou odezvu?

    Nemám. Nevím. Zas ta náhoda? O dětech, mateřství a manželství píšu proto, že jsem vdaná matka dvou dětí. Popisuju životní situace, které mi osobně přijdou legrační anebo dojemné, a snažím se je popsat tak, aby i pro čtenáře takové byly. Ráda přistoupím na variantu, že se čtenářům moje statusy jednoduše líbí a basta. (smích)

  • Vzpomínám si, že v roce 2011 jste napsala fejeton Nezapadáš do šablony. Byl o tom, jak nás naše vysoké nároky na muže limitují při hledání partnera. Musela jste to psát těsně předtím, než jste se seznámila se svým nynějším mužem Tomášem. Takže on zapadl do šablony?

    Kdysi jsem v jednom článku napsala, že Tomáš je souhrn špatných vlastností, které jsem mu ochotná odpustit. Nejsem si jistá, jestli je to pořád pravda, nebo jsem si spíš jistá, že není; některé špatné vlastnosti už mu odpouštět prostě nedokážu, což není fér, že jo, protože s těmahle špatnýma vlastnostma jsem si ho vzala, a to mi Tomáš taky často připomíná. Abych byla upřímná, na Tomášovi mě štve celá řada věcí, a abych byla ještě upřímnější, já štvu celou řadou věcí Tomáše. Oba dva víme, co je to za věci, protože spolu o nich dost často komunikujeme, ale ani jeden z nás není schopný změnit se k obrazu toho druhého, to by byla ostatně dost nuda. (smích) Abych to shrnula, jestli Tomáš zapadl do šablony, není pro náš vztah o nic míň důležité než to, jestli jsem do šablony zapadla já. 

    Není pro váš vztah náročné i to, že jste oba hodně na očích?

    Já osobně to za žádnou přítěž nepovažuji. Jsme na očích jenom natolik, nakolik na očích veřejnosti chceme být. Nikdo mě nenutí o našem soukromí psát a Tomáše nikdo nenutí zveřejňovat naše soukromé fotky, děláme to dobrovolně s vědomím, že na to lidi můžou reagovat různě. Navíc s tím kdykoli můžeme přestat a začít si chránit soukromí o něco víc. 

    Jak váš muž nese skutečnost, že za poměrně krátkou dobu, pár let vašeho manželství, jste ze začínající autorky vyrostla v nejprodávanější českou spisovatelku? 

    To je spíš otázka na něj. Já věřím, že Tomáš je na mě pyšný a že z každého mého úspěchu má opravdu čistou radost, zároveň ale vím, že si to v sobě musel nějak vyřešit a zpracovat, že se s tím jeho ego muselo jednoduše trochu poprat. 

    Radka TřeštíkováAutor: Anka Kovačič (archiv Mojí psychologie)

    S rozdělením povinností doma bojujeme hodně.

    Jak si mezi sebou dělíte péči o děti?

    Asi to bude podobné jako ve spoustě jiných rodin, kde pracuje muž i žena a mají malé děti. Stručně řečeno, Tomášova práce má přednost. Když Tomáš řekne, že se o děti postarat nemůže, tak prostě nemůže a nejede přes to vlak; když já řeknu, že nemůžu, tak se postarat prostě musím, protože kdo jiný by se o ty děti postaral. S rozdělením povinností bojujeme hodně, je to v podstatě náš každodenní konflikt. Oba máme hodně práce, navíc nemanuální, takže na nás často ani není poznat, jestli jsme duší v práci, anebo doma, vzájemně se rušíme, když potřebujeme klid na přemýšlení. Není jednoduché v takovém rodinném modelu najít potřebnou rovnováhu, ale troufám si říct, že už se situace pomalu lepší, dost pomohlo, že jsem oficiálně ukončila mateřskou, tudíž mi Tomáš nemůže předhazovat, že na ní jsem. (smích)

    Bydlíte v jednom činžáku se svou tchyní, tchánem i švagrovou. Jaké to má výhody a nevýhody?

    Michal i Helenka (Třeštíkovi, rodiče Radčina manžela Tomáše) jsou takoví neinvazivní, nezasahují do našeho vztahu. Výhodou je, že když hoří, tak pomůžou, pohlídají, děti mají blízko babičku a dědu, tohle jim já nabídnout nemůžu. Nevýhodou je, že ta blízkost a obrovské porozumění mezi Tomášem, jeho sestrou a rodiči je nepochybně důvodem, proč se Tomáš od své rodiny ještě tak docela neodpojil, i když už má novou rodinu, tedy mě a naše děti. 

    Na čem právě teď pracujete?

    Spolu s Rudolfem Havlíkem pracuji na finálních úpravách scénáře k Bábovkám, které by měl Rudolf začít natáčet ve druhé polovině ledna. Společně taky pracujeme na scénáři ke komedii, která by se měla začít natáčet v březnu. Nedávno se mi ozvala jedna produkční společnost, že by měla zájem o scénář podle knihy Osm, který bych taky ráda napsala s Rudolfem, vlastně už jsme ho začali psát. A do toho mám rozepsaný ten román z jižní Moravy. Takže pracuji celkem na čtyřech velkých příbězích najednou a občas už se mi pletou postavy. (smích)

    Hlavním tématem lednového čísla Mojí psychologie je fenomén hygge, pohody v dánském stylu. Jak pro vás osobně takové hygge vypadá? Jaký je váš obraz dokonalé rodinné pohody?

    Klid na duši, smích, pocit bezpečí a hrozně moc lásky.

    Rozhovor vyšel v lednovém vydání časopisu Moje psychologie.
    Moje psychologie 1/2018

     

Jdi na homepageZpět na začátek
720p 480p 360p 240p
Další příběhy

Horoskopy