.

. Zdroj: Anka Kovačič (archiv Mojí psychologie)

.
.
.
4
Fotogalerie

Martina Formanová: Na svoje nedostatky jsem si už zvykla

„Vždycky jsem trochu vyčuhovala,“ říká spisovatelka Martina Formanová. A vyčuhuje stále. Ať už jako žena, která se moc nestará o to, co si o ní pomyslí sousedi, anebo jako feministka, která se nijak netají tím, že s láskou opečovává svého muže.

Co vy a pořádek? Jste spíše osoba pořádná, anebo chaotická?

Jelikož jsem právě hledala jeden e-mail, na který jsem zapomněla odpovědět, a při té příležitosti našla několik dalších podobných, dalo by se říct, že moc disciplinovaná nejsem. Ale možná jsem jen mizerná sekretářka. Ty důležité osobní a pracovní věci řeším vcelku svědomitě.

Ale jak rozlišíte, co je důležité?

Tak například provoz domácnosti musí běžet děj se co děj. Nicméně pomalu odpadá péče o kluky; jsou samostatní a moje praktická pomoc je spíše nevítaná. I když musím říct, že nově se zajímají o naše názory – na filmy, na knížky – což je bezva. Jinak, ruku na srdce, hodně činností a povinností si přesouváme do složky „důležité“ sami. A co se týče e-mailů, spoléhám asi na to, že se pisatel případně znovu připomene.

A je ve vztahu k pořádku podle vás mezi Čechy a Američany rozdíl?

Řekla bych, že u nás se kladl na pořádek až přílišný důraz. Muselo být uklizeno, protože „co by řekli lidi“. Tohle se mi snažila vštípit maminka, která s námi léta žila, leč marně. Mám ráda čisto, ale papíry na stole, knížky různě po domě a podobné věci mi rozhodně nevadí. A „co by řekli lidi“ jsem jaksi neřešila nikdy.

Jak se s tím v době vašeho dospívání vypořádávalo vaše okolí? Myslím s tím neřešením… Pohoršoval se někdo?

Společnost má vždycky tendenci tlačit vás do nějaké šablony. Je to pochopitelné, zajišťuje si tím určitý úzus obecně přijatelného chování. Jenže já nepovažuju takový život vedený pod tlakem názorů vašich sousedů zrovna za ideální návod na osobní štěstí.

Máte paní na úklid? A musela jste se s tím nějak srovnávat?

Ano, mám stejnou paní už léta a postupně jsem se přestala stydět, že třeba sedím u počítače nebo s Milošem koukám na film, zatímco ona pracuje. Každopádně vím, že k nám chodí ráda a že jí dávám dostatečně najevo, jak moc si její pomoci vážím.

.
. | Zdroj: Anka Kovačič (archiv Mojí psychologie)

Svoje mládí jsem si odžila na dvě stě padesát procent.

Umíte se zbavovat věcí, které už nepotřebujete?

Zoufale se o to snažím! Naštěstí je hodně míst, kam se dají hračky, oblečení, elektronika a jiné věci věnovat a kde pomohou či udělají radost. Horší to je s věcmi typu „Andíčkův sešit z první třídy“ nebo „Jimovy keramické výtvory z roku 2005“. Ty zatím přežívají i ta nejnemilosrdnější gruntování.

V jednom rozhovoru jste řekla: „Normálnost není metou, které bych chtěla dosáhnout.“ Připadala jste si někdy v životě divná, jiná než ostatní?

Dalo by se říct, že jsem vždycky poněkud vyčuhovala; už tím, že měřím 175 cm. Ale asi i jinými věcmi. Vždycky jsem měla problém s autoritami; lidí (včetně pedagogů či nadřízených) jsem si buď vážila, nebo ne, a bylo to na mně znát. Na druhou stranu se dodnes přátelím s některými profesorkami z gymplu nebo vyučujícími z vejšky.

V 90. letech jste studovala scenáristiku na FAMU a zároveň jste měla vztah s Karlem Gottem. To musel být velký střet odlišných světů! Jak na vás reagovali spolužáci?

Karla si vážili i famáci. Pro ně bylo spíš trochu neuchopitelné prostředí módy, ve kterém jsem se taky pohybovala. Ačkoli někteří spolužáci velmi uvítali, když se mohli seznámit s mými kamarádkami manekýnkami.

Naučila jste se díky modelingu něco, co vám později v životě bylo užitečné?

Jistě. Rychle se převléknout, nalíčit a vlastně i „nosit svou výšku“ sebevědoměji.

Zajímá vás móda ještě teď? Jak byste popsala svůj styl?

Miluju listovat si módními magazíny a představovat si – tohle budu od zítřka (nebo hned jak zhubnu) já! Ta, která není líná pohrát si s nápaditou kombinací svršků, vzít si ke každému outfitu jiné náušnice, doplňky, vyfoukat si vlasy a nevím co ještě. Realita je bohužel taková, že většinou skončím v tom nejpohodlnějším úboru; maluju se, až když někam jedu, v autě; a jediným pokusem o vylepšení se stalo, že jsem si v náhlém popudu ustřihla nůžkami z manikúry ofinu.

Pokračování 2 / 3

Teď, když jsou vaši synové velcí, máte pocit, že začínáte nějakou novou životní kapitolu?

Určitě. Například už se nemůžu vymlouvat, že něco nestíhám, protože je musím rozvážet či vyzvedávat, protože mají zvýšenou teplotu nebo zápas v košíkové… Na druhou stranu mám naštěstí práci, která mě baví, a jsem v ní svou vlastní paní. Takže snad budu víc psát.

Únorové číslo Mojí psychologie má uzávěrku v den vašich narozenin. Jaké jsou podle vás výhody věku těsně po padesátce?

Tak jedna dost podstatná výhoda je, že se takového věku člověk vůbec dožil. A to nemyslím ironicky. Pár vrstevníků jsem již ztratila. Další – alespoň mou osobní – výhodou je, že nežárlím na mladé holky. Já totiž na jejich místě byla. Já si to odžila. Prožila. Na dvě stě padesát procent. Ale ony nemůžou říct, jestli jednou budou mít to, co mám já. Skvělého muže, fajn děti, profesionální naplnění, radost, že jsem ušla coby člověk velký kus cesty.

Myslíte, že partneři ve spokojeném manželství by měli sdílet nějaké společné zájmy, koníčky?

Společné koníčky a zájmy asi ve vztahu pomáhají, ale nemusejí být pravidlem. Ona totiž na spokojené manželství žádná pravidla neexistují, protože každá dvojice je v něčem unikátní a tím nejdůležitějším je, aby si partnerství ušili na míru. Všimla jsem si, že zvlášť ti, jejichž rodiče měli krásný vztah, často vstupují do manželství odhodláni zopakovat stejný vzorec. Jenže oni si neberou tatínka nebo maminku; berou si úplně jinou osobu, která si přináší vlastní představy.

Existuje něco, na čem se s Milošem Formanem výrazně neshodnete?

Opravdu to není nic podstatného. V něčem jsem rezignovala já – například jsem někdy ochotná i sledovat golf; v něčem ustoupil Miloš. Ačkoli si, jak na potvoru, zrovna nemůžu vzpomenout v čem, haha!

.
. | Zdroj: Anka Kovačič (archiv Mojí psychologie)

Být feministkou pro mě neznamená, že budu sama tahat těžké věci.

Do Česka jezdíte jen občas a dění zde tedy můžete vnímat vždy s jistým odstupem. Zaregistrovala jste při poslední návštěvě změněnou, konfliktnější atmosféru?

To se nedá přehlédnout. Většina lidí byla tak či onak donucena zaujmout stanovisko k věcem, které se nás dřív netýkaly, respektive jsme se nepodíleli na jejich možném řešení. Dnes si asi každý musí odpovědět, zda chce, aby naše země zůstala součástí Evropské unie; zda je ochoten akceptovat lidi odlišných ras, kultur a náboženství; jaké vlastnosti požaduje od svých politických představitelů. A s překvapením zjišťujeme, že se mnohdy neshodneme ani s blízkými přáteli nebo v rodině.

A vnímáte něco podobného i v USA?

Definitivně. Ale o osud Ameriky se tolik nebojím, protože má dlouhou tradici demokracie a lidé jsou ochotni pro její ideály hodně udělat. I v politice je tu pořád dost lidí, kteří do ní jdou z opravdu upřímné snahy svou vlast zlepšit. S některými nemusím souhlasit, ale respektuji je.

Co byste odpověděla na otázku: Jste feministka? A odpověděla byste jinak v USA a jinak v Česku?

Odpověděla bych stejně – ano, jsem feministka, protože věřím v rovná práva pro obě pohlaví. Ale vím moc dobře, že v Čechách má toto označení pejorativní nádech. Nevím, proč se tam nepodařilo vysvětlit, oč jde, že to není nějaká vzpoura frustrovaných mužatek. V Americe se k feminismu hlásí i hodně mužů a řekla bych, že je to dělá docela sexy.

V Mojí psychologii často píšeme o tom, jak se cítit víc „žensky“, například když má žena úspěšnou kariéru a přitom chce svou ženskost kultivovat. Vy působíte dojmem, že se vám to daří. Měla byste nějaký tip?

To je určitě hodně složité, třeba v korporátním prostředí nebo tam, kde je žena ve vedoucí funkci. Já beru nastavení vztahů coby obousměrný proces. Chovám-li se jistým způsobem, směruju toho druhého, aby reagoval adekvátně. A mimochodem, být feministkou podle mě neznamená, že budu tahat sama těžké věci, abych dokázala, že to zvládnu. Zvládnu, ale postavím se tím do role, kterou třeba ve své rodině mít nechci. Tím, že poprosím o pomoc syny, přece nijak nesnížím své jiné kvality.

V poslední době je trendem inspirovat se různými styly jednotlivých národů: například dánské hygge, jíst jako Francouzka, japonské wabi sabi a podobně. V čem myslíte, že by se Češky mohly inspirovat od Američanek?

Přiznám se, že o těchto trendech slyším poprvé. Ale když vynecháme Hollywood a podobně, Amerika není v jídle zrovna nejlepším vzorem. V běžných restauracích podávají zbytečně obrovské porce a z menu je často dost těžké vybrat cokoli, co by připomínalo zdravou stravu.

Pokračování 3 / 3

Co například typické „I love you“, které si Američané říkají každou chvíli?

Dobrá otázka. Za nás se podobnými prohlášeními šetřilo, jako by se nechávaly na nějakou velmi speciální příležitost, která ale mnohdy nikdy nepřišla. Jednoduchost a samozřejmost, s níž vám Američané řeknou, že vás milují, mě zprvu zcela okouzlila. Začala jsem ta slova frekventovaně používat též. Těšilo mě, když jsem viděla, že někomu udělala radost. A pak mě jednou slyšel Miloš, jak říkám kámošce do telefonu „miluju tě, tak ahoj“, a povídá: „Nemyslíš, že když to říkáš takhle každému, tak tím zevšedňuješ, když to samé řekneš mně nebo synům?“ Uvědomila jsem si, že má pravdu, a začala jsem volit slova opatrněji. Ale stále jsem přesvědčená, že je důležité emoce sdílet. Když se s někým přátelím třicet let, zdálo by se, že není nutné vyslovit, že mám toho člověka ráda, že si našeho vztahu vážím, a přece je to dobré někdy udělat.

Zkoušela jste studovat psychologii. Co vám to přineslo? Měla jste někdy příležitost to uplatnit v praxi, ovlivnilo to například vaše psaní?

Studovala jsem fakultu sociálních věcí, takže psychologie byla jen jednou částí. Nejzajímavější ale pro mě asi byly diskuse, které jsme na přednáškách vedli. Pamatuji si, jak jsme měli hrát takovou hru s cílem vcítit se do druhého. A jedna spolužačka, černoška, si stoupla, a řekla: „Tohle je blbost, vy bílí nikdy nemůžete pochopit, jaké to je být černá.“ Hodně jsem o tom přemýšlela a musím uznat, že měla pravdu. Tam jsem si poprvé uvědomila, že být bělochem s sebou nese mnohá privilegia, o něž jsme se však nijak nezasloužili. Proto mě rozčiluje, když se tím někdo ohání.

A naopak, řešila jste vy sama někdy něco s pomocí psychoterapie?

Dřív jsem terapii spíš bagatelizovala. Přišlo mi – proč si raději nepopovídat s kamarádkou u sklenky vína? Jenže těch důvodů je docela dost. A navíc, žijeme v době materiálního dostatku, kvalitní zdravotní péče a stále většího tlaku na to „být šťastný“. Zatímco dřív stačilo přežít. Myslím, že se s tímhle rozdílným základním nastavením teprve učíme žít.

Myslíte, že by se nám svým způsobem ulevilo, kdybychom si řekli, že tedy nemusíme být šťastní? Že prostě stačí ten život nějak se ctí ustát?

Pro Kristovy rány, to v žádném případě! Představa jet celý život jen tak na půl plynu nebo na neutrál je absolutně děsivá! Mě naopak fascinuje, že například v Ústavě Spojených států je právo na hledání osobního štěstí jedním ze tří základních bodů. Žít šťastně je cílem, ale definovat si ten obsah musíme sami. Nenechat se strhnout tím, jak vypadá „štěstí“ někoho na Facebooku. Nebo jak si ho představují sousedi.

.
. | Zdroj: Anka Kovačič (archiv Mojí psychologie)

I když někoho znám léta, je dobré mu občas říct, že ho mám ráda.

Kde berete inspiraci pro své povídky? Do jaké míry by se v nich mohli poznat reální lidé, které znáte?

Impulzem k mým povídkám byla často jen nějaká zaslechnutá příhoda či situace, tu je ale třeba zpracovat a nějak dramaticky vystavět. A navíc si dávám práci, aby moje „zdroje“ zůstaly anonymní.

Čím začínáte svůj den? Máte nějaký osobní každodenní rituál?

Ó, to mám. Prvně voda s citronem, pak dvě kávy. Obojí ve mně vyvolává hřejivý pocit, protože citrony mi posílá ze zahrady sestra z Kalifornie a hrnek mi dal syn Andy. Do toho se ale už v kuchyni seřadí psi a kočky, kteří taky něco chtějí, čímž se často zapomenu nasnídat, což je zpravidla moje první dietní chyba. Další následují po desáté večer. Nicméně začíná to vždy hezky, nadějně.

Máte nějakou „guilty pleasure“, něco, co vám dělá radost, ale zároveň se za to trochu stydíte?

Pistáciové oříšky v nekontrolovaném množství, pořady Dateline o skutečných vraždách. A pak všelijaké opravdu pokleslé české odrhovačky z dob, kdy jsem byla holka. My jsme ale se sestrou vždycky tak nadšené, když si některou vybavíme, že si ji hned spolu zazpíváme.

Jste perfekcionistka? A pokud ano, vnímáte to spíš jako přednost, nebo nevýhodu?

Řeknu vám to asi takhle: jestli je být perfekcionistkou výhoda, či ne, se budete muset zeptat někoho jiného.

A umíte se nestresovat vlastní nedokonalostí?

Většinou. Vidíte, další plus tohohle věku: já už s těmi svými nedostatky žiju tak dlouho, že jsem si na ně zvykla.

Rozhovor vyšel v únorovém čísle magazínu Moje psychologie.

.
. | Zdroj: Archiv Mojí psychologie

Plánujete svatbu? Zajímají vás nejnovější svatební trendy z přehlídek, tipy na nejkrásnější šaty, účesy, kytice, chcete inspiraci na nejromantičtější místa, kde se vdávat a kdy a co je potřeba zařídit? To vše a mnohem více inspirace a užitečných informací najdete v našem speciálu Dokonalá svatba. Naplánujte si s námi vaši svatbu snů!