Jen si tak na Vánoce sednout k jednomu stolu a všechno to u něj přetrpět. Snášet a zvládat rodinné vztahy patří k tomu nejsložitějšímu, zvlášť když se do všeho ještě přimíchávají svátky, období, kdy po nás společnost vyžaduje, abychom uměli být spolu. Jenže to vždycky není tak jednoduché.
Bloumám mezi regály supermarketu, z reproduktorů znějí vánoční koledy. Nejsem tu ani tak proto, abych si něco koupila, jako spíš proto, abych nějak zabila čas. Vleče se. Hrozně. Občas se zastavím a pozoruju, jak ostatní hekticky skládají potraviny a dárky do košíků. Já ale nespěchám. Je mi sedmnáct a jsou to historicky první svátky, které nestrávím doma.
TIP NA VIDEO: Co dělat, když se u vás projeví úzkost?
Budu sedět v bytě svého tehdejšího kluka, jíst salát od jeho rodiny a společnost mi bude dělat pes, kterého jsem našla na ulici. Zaběhl se. Když si pak pro něj přijede jeho rodina, vidím, že aspoň někomu jsem zvládla zajistit šťastnější večer.
Někdy se to prostě stane. Věci nevyjdou tak, jak si představujeme, nebo tak, jak se vlastně v danou chvíli čeká. Už ani přesně nevím, o čem jsme se s rodiči pohádali, vím ale, že doma jsem zůstat nemohla. Nevím, jak to vnímají naši, ale já budu o mnoho let později na ty dny o samotě vzpomínat s klidem a porozuměním a vlastně i s ironickým nadhledem. Byl to akt zoufalství, ale taky záchrany.
Nedokázali jsme to – a v tom přiznání se skrývala velká úleva. A to i přesto, že tehdy jsem tu situaci prožívala s pubertálním naštváním a někde hluboko si nesla křivdu, že to takhle dopadlo zrovna teď. Na Vánoce. Dnes coby matka už vím, že v dlouhodobé perspektivě vlastně o nic nešlo. Prostě jsme se nepohodli a zrovna u toho byly Vánoce. Nic víc, ale zase taky nic míň.
Na dynamiku rodinných vztahů se ve své nové knize Fosilie soustředí spisovatel a publicista Michal Kašpárek. Na půdorysu generačních sporů vyvstává plastický obraz společnosti, která jako by ztratila schopnost spolu mluvit. Sdílet, poslouchat se, nesouhlasit, ale přesto držet při sobě. Transgenerační nepochopení v jeho novém románu stojí v samém středu:Jako katalyzátor děje, jako příběhové momentum, z něhož už nejde nikam vykročit, jako danost, kterou je třeba naučit se přijímat.
Kašpárek nás svým románem staví vlastně před jednoduchou otázku: Je možné si v rámci rodiny sednout k jednomu stolu tak, abychom na konci večera neodcházeli zranění, protože „nejbližší“ nám prostě nerozumějí? Ačkoli je Kašpárkova kniha doslova ohňostrojem nepochopení mezi otcem a synem i synem a dcerou, nabízí ještě jiné čtení. V přeneseném slova smyslu je to kniha o toužení po blízkosti, ohledávání našich vlastních hranic. Ve vztahu k sobě, alei druhým. O symbolickém násilí, které se odehrává, když je někdo (včetně nás samotných) nedokáže respektovat. A o radosti, která nastává, když se to konečně povede.
Znám příběhy lidí, pro které vánoční svátky představují podobně jako pro mě po té „osudové“ hádce s rodiči nepřekonatelný problém. Důvody přitom bývají různé, v jejich středu ale často stojí nějaký typ nepochopení a bolesti, které nám všudypřítomné obličeje spokojených rodin shlížejících z reklam neustále metají do tváře. Agresivně a bolestivě nám připomínají, že žádný ideál vlastně neexistuje, a když ano, jedná se spíše o výjimku.
Otevřela jsem dveře bytu, vonělo to v něm čistotou, rozpustným kafem a levným práškem na praní. „Letos to nebylo ani dětem na dárky, ani na pořádné cukroví,“ říká mi napůl omluvně paní Olga, když přede mě staví tác s vanilkovými rohlíčky. Má pět dětí, které poslušně vysedávají v obývacím pokoji na jednoduché, ale prostorné sedačce.
Nejsou tu víc než dva pokoje a malá kuchyň. Je to ale přesně o místnost a kuchyň víc, než na co byla Olga zvyklá v posledních letech. Ta totiž trávila čas na zavšivené ubytovně, sama, v pokoji s dětmi a svou mámou, která podobně jako Olga zůstala sama. Uklizený byt skýtá bezpečí, ale také bolest. Ta má jedinou příčinu: chudobu. A sociální vyloučení, které se lidem jako Olga do životapřiplete, ani nevědí jak.
Svátky Olze pokaždé připomenou, že nežije život, který většinová společnost považuje za normu. Nebýt charitativní pomoci, řeší i to, jestli vůbec bude nějaká štědrovečerní večeře. Ví, že až půjdou po svátcích její děti do školy, budou si možná vymýšlet, že dostaly novou televizi a značkové oblečení. A Olga se na ně za to nebude zlobit. Nemají jinou cestu než si to pěkné, co si ostatní asociují s Vánocemi, představovat. Proč jim to brát.
Jiná kamarádka zase už odmítá během svátků předstírat, že skutečnost, že rodina nepřijala její genderovou identitu, ji vlastně netrápí. Že může donekonečna poslouchat, jak ji oslovují v mužském rodě, a přecházet to, protože jsou přece Vánoce, svátky klidu, míru a porozumění, které chceme od ostatních, aniž bychom ho často uměli sami dávat. Tak se na to vykašlala. Je doma sama se sebou, protože nehrozí, žena rozdíl od svých blízkých zapomene na to, kým je. Ať už to dělají omylem, nebo naschvál, ve výsledku je to totiž jedno.
Znám desítky případů lidí, kteří se obětují jen proto, že nesnesou tlak okolí. Kteří tráví Vánoce ve stresu, v únavě, ve vyčerpání, v nepohodě. Znám lidi, pro které Vánoce představují stres, protože se musejí přemáhat, protože jim není dovoleno projevit se tak, jak potřebují. Nehodí se to. Teď ne. Jsou přece svátky. Teď se musíme všichni chovat nějak jinak. Lépe. Až na to, že to nestačí. Ne jednou do roka.
Alkoholismus, závislosti, domácí násilí, chudoba, stres, genderová nerovnost, jichž jsou svátky živoucím dokladem, nebo „jen“ obyčejná nenaplněná očekávání něčeho, co má přece být hezké. Jako by všechno, co prožíváme v každodenním životě, šlo odmávnout coby zbytečnost, jen co zaznějí první tóny Last Christmas a v obchoďácích se objeví slevové akce na hladkou mouku, perníkové koření a nejnovější stavebnice LEGO.
Od doby, kdy mám děti, se z Vánoc stala vzácná chvíle. Děláme všechno, možná až moc manicky. Peču cukroví, které většina rodiny spíš nejí. Nakupuju dárky, protože cítím, že můžu dělat radost těm, na kterých mi záleží. Nutím všechny dívat se na Sám doma a poslouchat koledy, které zpívám falešně a moc nahlas. Sedáme si k jednomu stolu a málokdy se to obejde bez problémů.
Cítila bych se divně, kdyby tomu bylo naopak. Anebo se možná jen podvědomě připravuju na to, že někdy, možná i v brzké budoucnosti, bude jedna z mých dcer bloumat sama obchoďákem, dívat se na lidi, jak shánějí na poslední chvíli dárky, a jíst bramborový salát od někoho, kdo jí v ten daný moment dokáže být blíž než já.
Článek vyšel v časopisu Moje psychologie. Aktuální číslo najdete na stáncích nebo jej můžete zakoupit online na iKiosek.cz.
