Podstoupit estetický zákrok a být spokojenější ve svém těle, nebo tak potvrdit, že jsem si sama sebou nejistá a nemám se ráda? Plastické operace a další zkrášlující procedury jsou velkým tématem pro řadu žen. Motivace jsou různé a ne vždy jde o to naplňovat pochybný společenský ideál krásy. Někdo tak řeší traumata z dětství, jiný zdravotní problémy – a další spojitost mezi úpravou zevnějšku a sebehodnotou vůbec nevidí. Zeptala jsem se několika žen různého věku a v různých životních fázích, jak to vnímají.
Když je řeč o estetických zákrocích, velmi často na mysli vytane stereotypní obraz ženy se zvětšeným poprsím, přifouklými rty a prodlouženými vlasy. Škála úprav a modifikací, jimiž se člověk může přiblížit tomu, jak by ideálně chtěl vypadat, nebo skrz něž může jen trochu poupravit svůj vzhled, aby se cítil lépe ve vlastní kůži, je široká. Pro někoho jsou to pouze operace, jiný sem řadí třeba i přišití uší, tetování, barvení vlasů nebo omlazovací kúry.
„Dlouhodobě mě trápila hluboká vráska na čele, letos jsem se definitivně rozhodla jít na botox,“ vypráví J. „Zabralo to výborně, ale už při aplikaci jsem byla upozorněna, že vráska je silná a že za tři měsíce bude zpátky, i když ne tak výrazně. To se skutečně stalo, takže plánuji ještě jednu, možná dvě aplikace, aby ta vráska povolila, pak bych ale chtěla zkusit obličejovou jógu. Z dlouhodobého hlediska mi to dává větší smysl než třeba botox celého čela. Nechci skončit jako Charlotte v A jak to bylo dál,“ dodává s tím, že pokud face yoga nezabere, půjde znovu na botox.
TIP NA VIDEO: Chcete také zkusit obličejovou jógu? Zkuste tato cvičení!
Faktem je, že umělé zásahy do zevnějšku jsou ve společnosti stále polarizujícím tématem. Na jedné straně stojí bulvární příběhy těch, kdo to s operacemi přehánějí do krajnosti, na straně druhé pak body positivity rétorika, která nás učí přijímat se se všemi našimi nedokonalostmi. „Od dětství jsem neměla ráda svůj nos. Moje máma vždycky říkala: No jo, my máme ty bambule po tetě Fandě. Jenže já žádnou bambuli mít nechtěla. Jako teenager jsem si před usnutím silou mačkala špičku nosu a doufala, že když tento tlak budu vyvíjet každou noc, bambule mi zmizí a špička se zostří. To se samozřejmě nikdy nestalo,“ líčí T. Na operativní úpravu nosu myslela často. Když se ale konečně odhodlala oslovit kliniku, přišlo rozčarování.
„Jejich jednání bylo absolutně neprofesionální, neosobní. Pomyslela jsem si – tihle lidé by mi měli řezat do obličeje? Komunikaci jsem přerušila, díky nepříjemnému zážitku jsem ale začala řešit svůj vztah k mému nosu a možná paradoxně mi to v něm hodně pomohlo. Rozhodně neopovrhuji plastikami jako takovými, jsem přesvědčená, že pro spoustu lidí mohou být velkým pomocníkem v přijetí sebe sama a svého těla. U mě tato zkušenost měla přesně opačný efekt a díky odmítnutí plastiky jsem sebe samou přijala v celé své přirozené nedokonalosti,“ vypráví. Skvělou poznámku do naší diskuze přidává I., která nedávno oslavila čtyřicáté narozeniny: „Já to třeba vnímám tak, že právě proto, že mám ráda, jak vypadám, už nějaký zákrok zvažuji – abych tak vypadala i nadále.“
Měj se ráda. Dělej!
Že by se člověk měl mít rád takový, jaký je, je argument, který v diskuzi proti plastickým operacím a jiným estetickým zákrokům zaznívá velmi často. Sdílí ho třeba i M. „Je to všechno v hlavě,“ vysvětluje s tím, že třeba zmiňované barvení vlasů nebo propíchnutí uší vnímá jako nevinná vylepšení, ale trvalý zásah do těla by nikdy neabsolvovala. „Na druhou stranu musím uznat, že i mně chvíli trvalo smířit se s tím, jak moje prsa vypadají po kojení. Nakonec jsem to zvládla, ale dokážu si představit, že slabší povaha to nedá a na operaci jde,“ říká.
Narazila tak na v rámci tématu specifický problém. „Myslím, že touha po estetickém zákroku po porodu je obzvlášť citlivá věc,“ říká B., s níž jsem mluvila hned po M., a proto jsem ji s jejím výrokem konfrontovala. „Zmínka o slabé vůli mi přijde nevhodná a urážlivá. Těhotenství je tak extrémní zásah do podoby těla, musíš se smířit s tím, že najednou vypadáš úplně jinak. Najít znovu sebevědomí může být neskutečně těžké, alespoň já to tak cítím. Od puberty mám hodně velká, ne moc plná prsa. Když se mi pár dní po porodu nalila mlékem a já se viděla v zrcadle, rozbrečela jsem se. Byla obrovská a mně bylo okamžitě jasné, že po kojení je budu mít až někde u pupku. Ale už dřív jsem si sama v sobě vyřešila, že po dětech si prsa nechám upravit. Až dokojím, začnu to hned řešit. Druhé dítě nechci, a pokud na to budu mít peníze, půjdu do toho co nejdřív,“ reaguje B. A doplňuje: „Je skvělé umět přijmout svoje poporodní tělo v jeho nové podobě, uvědomit si, jak je silné, že mi dalo moje dítě, to já vnímám... Ale zároveň jsem to přece pořád já a chci to pro sebe udělat.“
Podobně to vidí i J. „Tělo člověka je jenom jeho a může si s ním dělat, co chce. A jestli mám pro něco absolutní pochopení, tak jsou to maminky, které si po těhotenství, porodu a kojení dopřejí úpravu prsou. Já kojila dva roky a mám z nich dva vytahané sáčky. Chvíli mě to trápilo, pak jsem narazila na instagramový profil věnující se infekcím a různým zdravotním komplikacím spojeným s prsními implantáty, což mě od případné operace odradilo, a řekla jsem si, že se s jejich novou podobou radši smířím... Ale vůbec bych se nebránila decentní modelaci s využitím vlastního tělesného tuku, až budu starší,“ komentuje.
Sen o tílku s holými zády
Právě prsa, a to nejenom ta poporodní, jsou zásadním tématem pro většinu respondentek, které se mi v reakci na téma estetických zákroků ozvaly. Některé by jejich úpravu chtěly, jiné se na ni chystají, jedna už ji má za sebou. Zajímavé je, že ve všech případech jde o zmenšení a/nebo modelaci prsou a že jednou z hlavních motivací k operaci pro dané ženy je nechtěná pozornost, kterou jejich ňadra poutají. „Velká prsa mám cca od patnácti let. Už tenkrát vyvolávala pozornost, která mi nebyla příjemná, vyhýbala jsem se výstřihům a modelům, jež by je zvýrazňovaly, a dělám to dodnes. Štve mě, že mi nesedí většina oblečení, které bych chtěla nosit, a že si nemůžu koupit podprsenku ani plavky v normálním obchodě, protože potřebuji velikost F a větší,“ říká L., která má operaci naplánovanou na příští rok.
„Mám pocit, že moje prsa jsou všude, že nemám pas, ale jen prsa a nohy. Ani v noci nedokážu být bez podprsenky, jak je mi pohyb prsou nepříjemný. Je mi 33 a zkrátka jsem se s nimi nikdy nesžila, představují pro mě tíhu na hrudi, kterou s sebou nechci nosit,“ upřesňuje. I jí jsem se zeptala, co si myslí o názoru M. „Můžeš být se sebou absolutně vyrovnaná, ale pokud se každý den několik let trápíš jednou věcí, tak proč si nepomoct? Nevidím v tom problém a pro mě se to se sebeláskou a přijmutím sebe sama vůbec nevylučuje,“ vysvětluje a vyrovnaně doplňuje: „Nejvíc se těším na moment, až vejdu do ordinace a řeknu, že chci nejmenší prsa, která mají na skladě, a naplánujeme termín. A pak si koupím tílko s holými zády!“
Chudák kozatá holka
D. má úpravu poprsí již několik let za sebou, její cesta k operaci byla velmi podobná jako u L. „Že si chci nechat zmenšit prsa, jsem věděla zhruba od třinácti let, kdy mi narostla enormní rychlostí a do neméně enormní velikosti. Zatímco většina spolužaček si dekolt honila push-upkou po starší ségře, já měla co dělat, aby ten můj nebyl moc vidět. V té době jsem totiž kvůli prsům zažívala šikanu, a to jak od dívek, tak od kluků, kteří si mě podávali zase svým způsobem, cat callingem. Z velkých prsou tak nemám nic jiného než celoživotní trauma,“ popisuje.
I jí vadí, že v obchodech těžko najde kus oděvu vhodný pro ženu, která bez podprsenky nedokáže vyjít ven. „Prsaté holky dostávají nepříjemné nálepky a neustále musí poslouchat hloupé narážky od Ona není tlustá, má jen velká prsa přes Já mám raději holky s menšíma až po Chudák, já bych teda takovýhle kozy fakt nechtěla, mám ráda svoje lentilky,“ vyjmenovává s tím, že vedle toho měla kvůli nadměrnému poprsí také vážné zdravotní problémy se zády.
Odsuzování estetických zákroků D. vůbec nepřijímá. „Nemám ráda lidi, kteří tvrdí, že se musíte milovat takoví, jací jste. Popravdě, nemusíte vůbec nic. Ne každá osoba je schopna se přenést přes několik let ustavičné šikany a nechutných poznámek. Za mě platí, že pokud máte pocit, že vám estetický zákrok může pomoci jak po zdravotní, tak po psychické stránce, nemusíte nikomu nic vysvětlovat,“ uzavírá razantně.
Vzít si svoje tělo zpět
Pro názor, že láska k tělu a sebehodnota spolu úzce souvisí, má naopak pochopení N., která by si rovněž ráda nechala zmenšit ňadra, na zákrok ale nemá peníze, zároveň jí i přes nepohodlí a trvalou bolest zad nezpůsobují tak závažné zdravotní problémy, aby náklady na operaci pokryla pojišťovna. „Teď jsem spíš tlustá než curvy a taky jsem víc od rány než dřív, tak si na mě lidé tolik nedovolují. V pubertě jsem ale byla štíhlá a měla jsem křivky, a to mě někdo obtěžoval prakticky denně. Buď mě někdo dlouho okukoval, nebo rovnou slovně hodnotil. Starší muži se mě na ulici běžně chodili ptát na velikost prsou v době, kdy jsem byla prakticky ještě dítě. V těch chvílích jsem si vždycky přišla nechutná, chtěla jsem vypadat jinak, schovat se, schovat prsa. Moje tělo kvůli tomu nebylo nikdy jenom moje, nárokovali si ho všichni okolo, a i když jsem řekla ne, sahali, přemlouvali,“ vzpomíná N. na éru dospívání a přiznává, že její vztah k tělu není dobrý, že je to pro ni celoživotní horská dráha a řeší to i na terapii.
„Hodně mi pomohla vědomá emancipace a je to jeden z důvodů, proč se nechávám tetovat – beru si tak svoje tělo zpátky, každý další pokérovaný kousek je jen můj. Podobně vnímám i piercing nebo stříhání vlasů na krátko: tyto úpravy jsou pro mě něco, co dělám pro sebe, a mám z toho radost, protože se mi to líbí. Věřím, že někteří lidé si můžou užívat tělesné modifikace i bez toho, že tím řeší nějaké vnitřní trauma nebo zlepšují vztah k sobě samým, ale u mě to propojené je,“ uzavírá.
