Mít se rád i se svými nedokonalostmi: Co je body positivity?
Nezáleží na tom, jestli jste tlustý, tenký, malý, vysoký, zdravý, s handicapem. Je jedno, jakou máte barvu kůže, očí, jak vypadají vaše vlasy nebo jaký je váš gender. Každá fyzická forma je krásná, a proto by se člověk měl mít rád takový, jaký je, a neměl by se snažit měnit jenom proto, aby se přiblížil uměle vykonstruovanému ideálu krásy. Zhruba taková filozofie ve zkratce stojí za hnutím body positivity, které se začalo rodit už v 60. letech 20. století, skutečného rozmachu ale dosáhlo ve druhé dekádě století jednadvacátého.
TIP NA VIDEO: Jak se ideál krásy měnil v průběhu věků?
Impulz ke zrodu body positivity dalo v roce 1967 svými aktivitami hnutí Fat Acceptance Movement, jehož hlavním cílem byla destigmatiazce obezity a snaha vydobýt pro lidi s nadváhou lepší společenské postavení bez všudypřítomného fat shamingu. V 90. letech minulého století, kdy se ideálem krásy staly ultraštíhlé heroin chic modelky a dietní kultura zažívala největší boom, se pak jednou z hlavních činností hnutí podporujících body positivity stalo vytváření komfortních míst a způsobů, díky nimž by silnější lidé mohli cvičit pro zdraví a radost bez nervozity, pocitu studu a odsuzování. V důsledku toho začala vznikat specializovaná fitness centra i cvičební programy zaměřené čistě na lidi – častěji ženy – s křivkami.
Kolem roku 2012 se s rozmachem sociálních sítí vzedmula třetí výrazná vlna hnutí body positivity, částečně i v reakci na mileniální módu crop topů, bokovek a superplochých pupíků. Začali se objevovat body positivity influencerky a influenceři, kteří především na Instagramu zveřejňovali fotografie bez úprav a filtrů, s viditelnou celulitidou či faldíky. Začalo se otevřeně mluvit o komplexech, pocitech nedostatečnosti, a především o psychických potížích, jež se s honbou za dokonalým vzhledem často pojí. Objevovaly se první plus-size modelky a řada oděvních, ale třeba i kosmetických firem na trend reagovala posunem k větší diverzitě v oblasti svých produktů, ale třeba také v rámci reklamních kampaní.
3 skvělé knihy o tom, jak tělo a vzhled ovlivňují náš vztah k sobě samým
Jes Baker: Things No One Will Tell Fat Girls: A Handbook for Unapologetic Living. Bloggerka Jes Baker v nekompromisní knize nabádá ženy s výraznými křivkami, aby se nebály bojovat s fat shamingem ve svém okolí a naučily se být hrdé na to, jak vypadají. Problémy s body image dává na základě odborných výzkumů do přímé souvislosti s psychickými problémy a body positivity chápe jako skvělou prevenci těchto obtíží.
Sonya Renee Taylor: The Body Is Not an Apology: The Power of Radical Self-Love. Aktivistka a básnířka Sonya Renee Taylor jde ve své knize o krok dál: v duchu body neutrality oslavuje především schopnosti zdravého těla. Čtenáře se snaží odklonit od závislosti na fyzickém vzezření. Vyzývá k obrácení zpět do nitra, ke kořenům, a tam hledat svoji skutečnou sílu.
Klára Vlasáková: Těla. Hlavním tématem oceňovaného románu české spisovatelky a scenáristky je mateřská láska, jejíž různé podoby jsou ilustrovány na příběhu šedesátnice Marie a její dospělé dcery Rózy. Vlasáková ale vedle toho skvěle a autenticky popisuje právě i fyzický proces stárnutí a Mariin pocit, že se (nejen) proto stává neviditelnou.
Body neutrality: Střízlivější varianta sebelásky
Během rozmachu body positivity v posledních deseti letech se postupně začala objevovat řada jejích kritiků. Jedni tvrdí, že nabádání k nepodmíněné sebelásce vůči tělu, ať už vypadá jakkoliv, podporuje obezitu – říká lidem, že je v pohodě být obézní a nic s tím nedělat. Tyto hlasy ale mají tendenci celou problematiku obezity zjednodušovat a přehlížet důležitá fakta (jako třeba to, že obezita je regulérní nemoc, v jejímž rozvoji hraje roli celá řada faktorů a která se velmi těžko léčí).
Smysluplnější připomínky upozorňují na jinou věc: jednou z původních myšlenek body positivity bylo i to, že je potřeba přestat tolik lpět na fyzickém vzhledu, přikládat mu takový význam a hodnotu, být jím posedlí. S přelitím body positivity téměř výhradně do on-line prostoru – zejména pak na Instagram, sociální síť založenou na fotografiích – se ale právě tato myšlenka vytrácí a současná body positivity naopak tělesnosti věnuje extrémní pozornost.
Proto vzniklo něco, čemu se říká body neutrality: zlatý střed mezi tím, že se nenávidíte, a tím, že se milujete. Body neutrality vůbec nebere v potaz fyzický vzhled a pozornost obrací k síle těla: jeho schopnostem, dovednostem, k tomu, co dokáže a co nám umožňuje dělat, když je zdravé a fit. Zatímco tedy důsledkem vlivu body positivity paradoxně může být prohloubení psychických problémů (způsobené stresem, jež vyvolává neustálý tlak na kompletní sebepřijetí), body neutrality se tento tlak snaží mírnit a vysvětluje, že tělo musí především fungovat – to je jeho hlavní účel.
3 filmy, jejichž hrdinky se nenechají brzdit tím, že nezapadají do klasického ideálu krásy
Malá miss Sunshine, 2006. Hořkosladká černá komedie o putování dysfunkční rodiny na soutěž krásy, jíž se chce zúčastnit sedmiletá Olive (Abigail Breslin). Jedním z témat filmu oceněného dvěma hereckými Oscary je právě Olivin boj se sebedůvěrou způsobený tím, že není hubená. Olive je příkladem toho, že nesmyslné nároky na body image dívky v naší společnosti pociťují už odmalička.
Sesterstvo putovních kalhot, 2005. Feel good adaptace knižního bestselleru Ann Brashares o dívčím přátelství, sebepoznání a sebepřijetí, v němž čtyři kamarádky – každá povahou i zjevem docela jiná – objeví džíny, jež záhadně padnou celé partě.
Patti Cake$: Cesta za slávou, 2017. Sociální drama o začínající rapperce z malého města (Danielle Macdonald), která z šedé reality života v chudobě a s matkou alkoholičkou uniká skrze hudbu. Navzdory tomu, že nezapadá do představy o sexy prdelce, se rozhodne prorazit na lokální hiphopové scéně.
