Těhotenství a porod patří k nejfyzičtějším zážitkům v životě ženy. Obojí dokáže zásadně a někdy i nevratně proměnit podobu i schopnosti těla, jak to ale může ovlivnit náš vztah k němu? Zeptala jsem se několika matek na jejich tělesné zkušenosti z tohoto období jejich životů. Co je při očekávání a po příchodu potomka na svět nejvíc trápilo? Čím je jejich tělo překvapilo? A jak se na ten prožitek dívají s odstupem?
I když se poměry pomalu mění, stále fungujeme ve společnosti, která na hodnocení ženského těla a různých jeho podob klade nepatřičně velký důraz. Řada žen od puberty a někdy i od nižšího věku řeší, jestli není moc tlustá, moc hubená, moc pihatá, moc vysoká, moc prsatá, málo prsatá… Často tak většinu dospívání i mladého dospělého věku věnujeme pozornost hlavně estetické stránce naší fyzické schránky. Její skutečnou funkci – tedy to, abychom byli životaschopné, funkční bytosti a dokázali se vypořádat s nečekanými úrazy, krizovými situacemi či zdravotními problémy – si většinou prvně uvědomíme buď právě při nějakém zranění, závažnější nemoci či v těhotenství.
TIP NA VIDEO: Jste těhotná? Podívejte se, jaké vitaminy opravdu potřebujete pro správný vývoj miminka
Tehdy totiž naše tělo přestává být jen o nás a pro nás. „Můj vztah k tělu předtím, než jsem otěhotněla, byl dost nezdravý. Bylo to jako horská dráha: hladovění střídalo přejídání. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, zachvátila mě panická hrůza, že jsem moc hubená a že dítě nezvládnu donosit,“ popisuje J. „Začala jsem tedy naopak jíst hodně moc a až zhruba v polovině těhotenství jsem se dostala na nějakou normu. Ke konci těhotenství jsem měla nahoře 20 kilo a byla jsem z toho hodně nešťastná. I lékařka mě upozorňovala na to, že je to příliš,“ vypráví máma dnes dvouletého syna.
Podobnou zkušenost má také I., která si těhotenstvím prošla před deseti lety. „Vždycky jsem měla ke svému tělu poměrně komplikovaný vztah. Nevzpomínám si, že bych se tehdy obávala, že si těhotenstvím zničím postavu, ale je pravda že nyní mám – možná iracionální – pocit, že bych byla po případném druhém těhotenství dost rozbitá,“ říká s tím, že pro ni bylo překvapením už to, jak rychle kdysi otěhotněla. „Brzy nato ale přišly komplikace, doktorům se na ultrazvuku nelíbila placenta, takže jsem si prošla kolečkem vyšetření a velkým stresem, že o miminko přijdu. Hodně jsem jedla, protože mi jednak bylo dost špatně a jednak jsem věřila, že tím vykrmuji a dávám dítěti energii. Nějaká kila jsem nechala v porodnici, ale dost mi toho pak zbylo,“ vzpomíná. Obavy v těhotenství se u ní projevily také vypadáním vlasů po příchodu dcery na svět. „Nebylo to to klasické poporodní vypadávání, jak se to čerstvým matkám stává, šlo o regulérní alopecii areata. Naštěstí vlasy brzy narostly zpět. Na druhou stranu se mi hrozně zhoršil stav pokožky hlavy a bojuju s tím dodnes,“ dodává.
Z opačného úhlu to vidí A., která měla od malička ke svému tělu hezký vztah. „Občas říkám, že jsem se narodila opravdu do správného těla. Jako dítě jsem byla hyperaktivní, hodně jsem šplhala a pobíhala, kde se dalo, to platí v podstatě dodnes. Svého těla jsem si byla vědoma, přišlo mi silné, vždycky jsem se na něj mohla spolehnout. Později jsem cítila i spojení s jeho estetickou stránkou, přišlo mi prostě pěkné, i přes nedokonalosti jsem se cítila většinu času atraktivní,“ vysvětluje a dodává, že nejhůře se jí vždy zvládaly fyzické nemoci. „Jakmile je tělo oslabené, moje psychika panikaří a nastávají nepěkné chvíle. Takže ač se o těhotenství říká, že to není nemoc, já bych to za sebe k jisté formě nemoci přirovnala. Ta intenzivní a dlouhotrvající únava, jakou jsem za život nikdy nezažila, mě dokázala hodně psychicky potrápit.“
Na to navazuje V., která je aktuálně ve druhém trimestru. „Byla jsem zvyklá na pravidelný silový trénink, dlouhé procházky, jógu a poměrně intenzivní pracovní režim. Těsně předtím, než jsem zjistila, že jsem těhotná, mě skolila dlouhá chřipka. Jen co odezněla, vyšel pozitivní těhotenský test. Místo návratu do standardního režimu jsem najednou potřebovala spát alespoň 12 hodin denně, a jakmile jsem měla jen trochu hlad, začalo se mi dělat mdlo. Každý den to navíc probíhalo v jinou dobu a v jiném poměru. Bylo pro mě dost těžké zvyknout si, že svoje tělo nemám pod kontrolou a musím se striktně podřizovat tomu, co zrovna potřebuje. Tak by to asi mělo být normálně, ale já to tak zkrátka nastavené neměla. Situace, ve kterých se člověk normálně kousne, najednou nešlo přecházet, i když mi to třeba úplně nabouralo denní režim,“ popisuje začátky těhotenství.
Když prostě musíš fungovat
Vyústěním těhotenství je samozřejmě porod, který je kapitolou samou pro sebe. Zatímco některé matky o něm mluví jako o nejkrásnějším momentě života, pro jiné to bylo dlouhé hodiny trvající utrpení a další na něj zase vzpomínají čistě pragmaticky s tím, že už zažily horší věci. Tělesný prožitek těhotenství nicméně čistě s příchodem dítěte nekončí. „Poměrně dost mě šokovaly očistky. Přijde mi, že se o nich tolik nemluví – já jsem nebyla úplně připravená na to, že ze mě budou padat krvavé kusy v takové míře,“ líčí J. a já přitom vzpomínám, jak mi právě o očistkách vyděšeně psala ještě z porodnice. Čím ji její tělo nejvíc překvapilo bezprostředně po porodu? „Tím, že jsem 6 hodin po císařském řezu vstala a začala fungovat – musela jsem, abych se postarala o dítě. Zvládla jsem to, ale vybralo si to samozřejmě obrovskou daň na fyzické i psychické únavě,“ říká.
I A. po porodu zaujala ta schopnost rychlé, téměř okamžité regenerace. „Těsně po porodu jsem se podívala do zrcadla a měla jsem všude po obličeji pigmentové skvrny, různé fleky, popraskané žilky. Myslela jsem, že to bude trvalé, po pár hodinách spánku jsem ale pleť měla vyčištěnou. A těhotenské břicho bylo skoro pryč! Nemohla jsem se nabažit pocitu, že jsem ve svém těle zase sama, že se můžu ohnout a přetočit, že si můžu poskočit a popoběhnout, chodit zase rychle. Od začátku pro mě bylo mnohem přirozenější o miminko s láskou a zájmem pečovat než ho nosit ve svém těle,“ prozrazuje. Dnes ji trápí hlavně efekt, který má kojení na prsa. „Cítím, jak ztrácí elasticitu, jak se roztáhly dvorce. Je nádherné, že jsou nástrojem pro výživu mé dcery, pokud se ale bavíme o mém vlastním tělesném pocitu, mám strach jak budou vypadat, až dokojím. Ostatní tělesné proporce se dají stravou a pohybem vrátit nebo přiblížit do stavu před porodem. S prsy je to jiné, není v mých silách to ovlivnit,“ říká s tím, že možným řešením je pro ni případně určitě modelace.
To J. měla s ubýváním těhotenských kil a stahováním břicha větší potíže. „V období po porodu mě extrémně vytáčely články typu Je pár týdnů po porodu a vypadá, jako kdyby nikdy nebyla těhotná! To se podle mě týká minima matek – než břicho zmizí, to není za pár dní, to trvá několik týdnů a klidně i měsíců. Štve mě, že se to v médiích dostatečně nezdůrazňuje, a když už se o tom píše, vždycky jsou vyzdvihovány právě ty ženy, kterým břicho splasklo zázračně rychle, během šestinedělí shodily všechna nabraná kila a hned po něm jsou zase fit běžkyně se sixpackem. Fajn pro ně, ale tohle není realita většiny žen po porodu,“ přemítá J. a upozorňuje, jak hrozně ji to v prvních měsících mateřství frustrovalo. „Měla jsem pocit, že ode mě společnost očekává, že budu co nejdřív vypadat, jako že jsem nikdy nerodila. Občas jsem i potkala někoho, kdo mi přímo řekl: Vypadáš, jako bys vůbec nerodila. Hezky by se to poslouchalo, kdybych vytahanou kůži a břicho neschovávala pod oversize oblečením.“
Trápilo ji to natolik, že se poměrně rychle snažila vybičovat ke cvičení. „Nemohla jsem se do toho ale vůbec dostat, asi i proto, že jsem byla strašně unavená z neustálého kojení. V prvním půl roce moje tělo kvůli tomu chtělo jen bílkoviny – manžel mi tehdy pekl asi 30 karbanátků denně. Nakonec jsem to vzdala a zaměřila se spíš na vyvážený jídelníček. Díky tomu šla nějaká ta kila dolů, já trochu splaskla a začala se cítit celkově líp. Pohyb pak přišel přirozeně, už mi ale nešlo o to hlavně hezky vypadat: měla jsem a mám velké dítě a z jeho nošení mě brzy začala šíleně bolet záda. Začala jsem cvičit hlavně proto, abych si ulevila, byla odolnější a víc fit. Pořád nevypadám tak jako před porodem, ale už mi to nevadí. A ano, po celou dobu mi pomáhá i to, že mám podporujícího muže, který na mě nepřišel s žádným ultimátem, že mě opustí, jestli ta porodní kila urychleně neshodím,“ vykreslila J., jak mateřství proměnilo její přemýšlení o vlastním těle.
„Já jsem po porodu pokračovala v love/hate vztahu se svým tělem. Když byl dceři rok, slavila jsem zrovna třicátiny, takže jsem se hecla, poctivě cvičila a na oslavu vyrážela se svou nejlepší váhou. To bylo naposledy, kdy jsem jí dosáhla,“ nabízí jinou zkušenost I. Dodnes řeší chodidla – během těhotenství se jí zbortila klenba a musela všechny boty vyměnit za o velikost větší modely. „Chodím kvůli tomu na fyzioterapii, ale myslím, že to nesouvisí jen s těhotenstvím – spíš s mou celkovou kondicí letité kavárenské povalečky. Stále se ještě učím žít zdravě a udržitelně. Nedávno mi zemřela máma a i v kontextu toho si víc kladu otázku, jak tu být ve zdraví co nejdéle pro svoji dceru a třeba i její děti,“ uzavírá.
