Ilustrační fotografie

Ilustrační fotografie Zdroj: Profimedia.cz

Rozcestí, na které jednou dojde každá žena: Stárnout s grácií, nebo s pomocí?

Supermodelka Paulina Pořízková míní, že ženy by se neměly stydět za to, když se vydají do rukou plastických chirurgů, ale ani za to, když tuto možnosti naopak zcela odmítají. Obě cesty, jak se vypořádat se stárnutím, jsou naprosto legitimní a nezaslouží si ani kapku opovržení. Můžu se pod to jen podepsat, na druhou stranou mě to naplňuje úzkostí a nejistotou; kudy bych se na prahu čtyřicítky měla vydat já, když jsou obě varianty správné?

Zbývá deset měsíců do mých čtyřicátých narozenin a já si čím dál častěji kladu otázky: Jsem připravená? Mám se bát?Co kdybych konečně převzala kontrolu nad svým tělem a přestala si ubližovat občasným ponocováním, přejídáním a gaučováním, abych si v den svých příštích narozenin mohla říct – sakra, takhle dobře jsem dlouho nevypadala? Pak mě začne napadat, jaké je to sci-fi. Můžu denně cvičit, dodržovat pitný i spací režim, koupit si drahé krémy, ale stejně docílím jen toho, že budu vypadat na svůj věk. Je načase podívat se, jaké možnosti nabízí estetická medicína?

TIP NA VIDEO: 11 účinných omlazovacích cvičení pro obličej

Video placeholde

Přiznám se, že se v otázkách vzhledu občas cítím stejně zmatená, jako když mi bylo patnáct. Rozdíl je v tom, že tehdy jsem si obarvila vlasy načerno a vytrhala obočí takřka bez rozmýšlení. Když dnes uvažuju, že bych si přece jen dala „něco vylepšit“, cítím strach a váhám. Co když dopadnu jako Linda Evangelista, která měla po zákroku zdeformovanou tvář? Nebo co když mi doktor doporučí víc úprav, než si přeju? Že je tahle možnost reálná, dokládá i scéna ze seriálu A jak to bylo dál…, ve které plastický chirurg Carrie Bradshaw vysvětluje, že lidé se dělí na vpadlé a povislé, zatímco ona se ho dotčeně ptá, jestli radši nemá valium.

Nedávno mě zaujal instagramový příspěvekPauliny Pořízkové, která se tématu stárnutí věnuje dlouhodobě. Tentokrát vytvořila koláž, na které je ona, herečka Lisa Rinna (známá ze seriálu Melrose Place) a spisovatelka a režisérka Justine Bateman. Rinna a Bateman reprezentují odlišnou cestu, jak se dá stárnout – buď využívat všeho, co zmůže současná estetická chirurgie, anebo nechat volný průchod všem vráskám, povislým liniím i šedinám. „Já se pohybuju na houpačce mezi nimi,“ píše Pořízková. „Jeden den se přijímám taková, jaká jsem. A druhý si prsty vytahuju kůži, abych zjistila, jak bych vypadala po faceliftu.“

Pořízková rovněž zmiňuje metaforu, se kterou přišla nádherná bělovlasá modelka Carmen Dell'Orefice: Starat se o sebe je jako pečovat o dům – když se vám loupe fasáda, také ji necháte vyspravit bez toho, abyste přemýšlela, jestli je to vhodné. Současně zcela v souladu s feministickým pohledem dodává, že ani jedna cesta si nezaslouží kritiku a opovržení – naopak obě dámy velebí za to, že nemají potřebu svůj přístup nijak obhajovat. Odsuzovat někoho za plastické úpravy má stejně ponižující náboj jako třeba fat shaming.

Na druhou stranu vědomí, že jakákoli cesta je vlastně správná, s sebou nese ještě více nejistoty pro nás nerozhodné. Jestli jsem si dosud myslela, že na botox bych nikdy nešla, teď už si tím nejsem tak jistá. Podobně jako Pořízková vlaju na pomyslné houpačce a hledám možnosti neinvazivních zákroků. Jsou dny, kdy s až zvláštním zalíbením pozoruju svoje vrásky, které mi paradoxně připomínají i moje bezuzdné mládí. A pak jsou dny, kdy se vidím někde na fotografii a zpanikařím. Nebo dny, kdy ve zpětném zrcátku auta zahlédnu přísnou rýhu mezi očima. Tohle jsem já, nebo moje máma?

Proč je ale tak důležité vypadat mladě, nebo aspoň svěže a odpočatě? Když jsem poslouchala nový podcast Krása, za kterým stojí Linda Bartošová, zaujala mě slova o tom, že mladí a krásní lidé bývají úspěšnější a respektovanější v práci. To je téma, které nabývá na vážnosti, když máte najednou kolem sebe samé lidi pod třicet. Osobně také vidím, že i pro děti je podstatné, aby měly stále hezkou maminku. Ano, je fajn, když chodí i bez make-upu – jak to u své mámy obdivuje například Zendaya – ale zároveň vím, jak moje dcera zbožňuje, když si byť jen nalakuju nehty. Podvědomě mě chce vidět mladou, protože potřebuje, abych tu pro ni byla co nejdéle.

Současně ale potřebuje, abych se z toho nepodělala. Moje máma také čas od času vyzkoušela nějakou „zaručenou“ proceduru včetně invazivních, nakonec mi ale vždycky připadala pořád stejná – hezká. Botox se vstřebal, víčka znovu našla svůj tvar, stejně jako bříško po liposukci. Kdo ví, možná to byla nezbytná údržba, aby vypadala stále stejně. Na mě však stejně nakonec největší dojem udělalo něco jiného: nějakou záhadou si až do pozdního věku udržela ten vzácný stav mysli, kdy o sobě člověk nepochybuje, že se cítí mlád. A to je něco, co se v botoxových injekcích neprodává.

Doporučujeme

Načíst další články