Jiří Špičák a Kateřina Špičáková v pravidelném Deníku prvorodičů reflektují zkušenosti s očekáváním a výchovou potomka. / Ilustrace: Lenka Samešová

Jiří Špičák a Kateřina Špičáková v pravidelném Deníku prvorodičů reflektují zkušenosti s očekáváním a výchovou potomka. / Ilustrace: Lenka Samešová Zdroj: Profimedia.cz

Dneska prostě nemůžu: Nedělejme z domácnosti a péče o dítě fabriku

„Je důležité, aby lidé neustále ostře kritizovali manželství v patriarchální společnosti,“ napsala bell hooks. „Protože jakmile v patriarchální společnosti vstoupíte do manželství – bez ohledu na to, jak moc alternativně chcete svůj svazek pojmout – pořád tu bude kultura vně vás, která vám nutí svoje hodnoty.“ Feministická aktivistka a spisovatelka sice mluvila o patriarchátu, to samé ale platí o současné verzi neoliberalismu, který nám už od dětství vnucuje, že se nemůžete na nikoho spolehnout a musíte se především postarat sami o sebe.

Vy do svého progresivního manželství a výchovy dítěte samozřejmě vstupujete s tím, že se proměníte v koherentní jednotku, uvnitř níž bude jeden podporovat druhého, a jakmile bude ten druhý na pokraji sil, první se vynoří a ve všem ho zastoupí: v přebalování, uspávání, ale samozřejmě i ve vydělávání peněz. V realitě to ovšem tak jednoduché není: zdánlivě vzájemně solidární rodičovskou dvojici totiž velmi často pohání neviditelný neoliberální mechanismus, který velí neustále přepočítávat, kdo udělal co a jestli se oba rodiče podílí na chodu domácnosti rovným dílem.

TIP NA VIDEO: Jak si zažádat o rodičovský příspěvek?

Video placeholde

Je to jedno z mála zhlédnutých tiktokových videí na téma manželství a rodičovství, ze kterých jsem si opravdu něco odnesl. Přitom je to úplně banální myšlenka. Pokud si představíme rodičovskou dvojici jako organismus schopný měřit svoji celkovou denní energii v jednotkách podobných třeba baterii u smartphonu, automaticky počítáme s tím, že jeden rodič má padesát a druhý padesát. Dohromady tedy dávají sto a s touto stovkou vstupují do každého dne.

Tohle ideální nastavení ale pochopitelně nikdy nenastane, protože proč by mělo? Nikdy nemají oba rodiče stejně sil, nikdy nemají za sebou stejnou noc, nikdy nemají před sebou stejný den, i když ho třeba tráví celý spolu. A nemají ani stejné podmínky. Při výchově malého dítěte se všechny jistoty bortí: sezení v kanceláři může být psychicky méně náročné než uspávání dítěte ve společné posteli, přestože jedno je přece práce a druhé je přece polehávání. Vstát uprostřed noci může být pro rodiče s lehkým spánkem bezproblémové, zatímco druhého může přerušované spaní velice rychle zdevastovat.

Vyplývá z toho jediná věc: není možné porovnávat náročnost jednotlivých činností nutných k provozu domácnosti, nejde byrokraticky rozdělovat úkoly tak, aby byla zátěž rovnoměrná. Místo toho stačí udělat to, co je v naší společnosti ale paradoxně možná daleko náročnější – nahlas říct, že tohle už nezvládnu, že je dnes špatný den, že jeden z nás má sice jenom třicet procent lidské baterky, ale ten druhý má deset, a i když to dohromady stovku nedá, nějak to půjde.

Zjednodušeně řečeno, je nutné vzepřít se ideologii, která je v porevoluční generaci zakořeněná a která nám od útlého dětství říká, že co si člověk nezařídí sám, to nemá, to se nestane – a pokud se o svoje dítě nepostará sám, nepostará se o něj nikdo, protože se na nikoho nemůžete spolehnout, ani na svoji manželku a ani na svého manžela.

Říct nahlas, že něco nezvládnu a že je potřeba, aby to udělal někdo jiný, byť by to měl být můj nejbližší člověk, je samozřejmě náročné. Ale nemělo by být. Manželství by naopak mělo být bezpečné místo, ve kterém člověk nemusí podávat výkony, ve kterém nemusí plnit normy a ve kterém si svůj odpočinek nemusí zasloužit. „Slovo láska používáme tak ledabyle, že neznamená vůbec nic a zároveň může znamenat úplně cokoliv,“ píše znovu bell hooks. A jestli může znamenat cokoliv, může taky znamenat právo kdykoliv říct už nemůžu. A dál nevysvětlovat.