Doba přeje extrovertům, lidem, kteří jsou spontánní, otevření, nadšení, dynamičtí, přizpůsobiví. Zdá se, že být introvertem se v dnešní době moc nenosí. Jenže svět potřebuje nejen ty, kteří umějí rozparádit dav, ale i tiché strážce majáku. Ale nemylte se, v tiché osobité kočce se často skrývá tygr.
Díky za pozvání, ale nepřijdu. Jsem introvertka, a když mám volno, jsem ráda o samotě. Na první pohled jednoduché sdělení, které se ale ostatním Anna naučila říkat až ve svých třiatřiceti letech. Jen pár slov jí ale do života dokázalo vnést nesmírnou úlevu a ulehčení. Nicméně odvahu k tomu pronést je nahlas sbírala dlouho. Už od dětství bojovala s tím, že v očích druhých – ale popravdě řečeno, ani sama před sebou – nechtěla vypadat divná. A není v tom zdaleka sama. Hodně lidí, kteří dávají přednost svému vnitřnímu světu před tím vnějším, přiznává, že si od dětství na sobě nesou nálepku divnosti.
TIP NA VIDEO: Co dělat, když vás přepadne úzkost?
„Hele, není nějakej divnej?“ kladli mi otázku nebo spíš směřovali poznámku na mého tehdy teprve pětiletého syna, který se nehonil za kopačákem po hřišti s ostatními kluky, ale raději si o samotě četl knihu. Dnes je mu jednadvacet a příliš se nezměnil. Nestal se z něj vymetač večírků ani obratný a vtipný řečník. Pořád se raději v tichosti a soustředěně věnuje svým věcem.
A já jsem navíc přesvědčena o tom, že poznámky na adresu své divnosti (naštěstí!) ani nezaznamenal. Nebo možná ano, ale bylo a je mu to úplně fuk. Přiznávám ale, že i mně dlouho trvalo, než jsem si uvědomila, že to, jestli někdo je nebo umí být společenský, nemá vůbec nic společného s tím, jestli je šťastný.
Jenže každý introvert se svým vnitřním nastavením takhle úplně srovnaný být nemusí. Grafičce a ilustrátorce Lence Blažejové k tomu přijmout sebe sama jako citlivou introvertku pomohlo až to, že o tom napsala a nakreslila knihu. „Celý můj život, zvlášť v období dětství a dospívání, mi přišlo, že tak úplně nezapadám, že jsem prostě divná...“ vysvětluje mi Lenka, jaká byla její motivace k napsání polokomiksové knihy s názvem Cíťa. „Práce na knížce byla svým způsobem autoterapie. Ale nedělala jsem ji jen pro sebe. Sebrat odvahu a vyjít s ní ven mi pomáhalo i vědomí, že tím můžu pomoci ostatním, kteří to prožívají podobně jako já.“
A co je pro introvertní naladění určující? Většina introvertů nemá potřebu na sebe upozorňovat. Raději poslouchají, než mluví. Jejich mlčení si ale ostatní lidé v řadě případů mohou špatně vysvětlovat jako naprostý nezájem. To je ale omyl, introverti si všímají, jen prostě zůstávají zticha.
Nejsou namyšlení ani nepřístupní. Nicméně podstata introverta spočívá zcela jinde než v mlčení. Introvert, na rozdíl od extroverta, se obrací pro názor k sobě, do svého nitra. Extrovert hledá názor zvnějšku. Potřebuje potvrzení, pochválit, poklepat po rameni. Reakce okolí jsou pro něj velmi důležité.
V roce 1921 ve své knize Psychologické typy popsal a vůbec přivedl na svět termíny introvert a extrovert švýcarský psychiatr a psychoterapeut Carl Gustav Jung. Introverti jsou podle něj přitahováni do vnitřního světa myšlení a cítění na rozdíl od extrovertů, kteří dávají přednost vnějšímu životu lidí a činnostem.
„Introverti se zaměřují na smysl událostí, které se kolem nich odehrávají. Extroverti do těchto událostí skáčou po hlavě. Introverti si dobíjejí baterky tím, že jsou sami. Extroverti se nabíjejí tehdy, když mají maximum společenského kontaktu,“ přibližuje rozdíly americká autorka Susan Cain ve své knize Ticho. Čisté typy jsou samozřejmě abstrakcí a člověk se ocitá spíš na určité škále mezi intro- a extraverzí.
Jak se žije introvertům v čase, kdy všichni všechno sdílejí na sociálních sítích a nechají i úplně cizí lidi nakukovat do svých ložnic? Lenka Blažejová říká, že sociální sítě mohou lidem s introvertním naladěním paradoxně v mnoha ohledech pomoci.
„Sítě pomáhají nacházet si ty své ‚bubliny‘, ve kterých je lidem dobře. Sdílet se na nich dá spousta věcí různým způsobem. Mně konkrétně sociální sítě hodně pomohly i v případě propagace knihy Cíťa,“ popisuje autorka s tím, že kdyby musela jít s kůží na trh rovnou a naživo před veřejnost, bylo by to pro ni mnohem obtížnější.
Postupné kroky a osmělování můžou introverti oceňovat podobně i v případě on-line seznamování, kdy se jim úplně nechce rovnou mezi lidi „na lov“ a on-line seznamka jim může posloužit jako otužovací mezistupeň.
Přestože se může na první pohled zdát, že být extrovertem je v dnešní době, kdy je tak důležitá razantní sebeprezentace a rádoby zasvěcené komentáře na jakékoli téma, evoluční výhodou, introverze z povrchu zemského naštěstí nezmizela. Protože společnost stejně jako extroverty potřebuje i lidi zaměřené do vlastního nitra. Proč?
Samota může být například velmi tvořivá. „Je fascinující, kolika lidem v izolaci či ve vězení pomáhala přežít právě kreativita. Díky ní vznikla spousta zajímavých děl,“ upozorňuje ve své knize s podtitulem Proč svět nutně potřebuje citlivé introvert(k)y Lenka Blažejová a zmiňuje například dílo německy píšící české spisovatelky Lenky Reinerové, která byla v padesátých letech vězněna komunistickým režimem, nebo ruského spisovatele a disidenta Alexandra Solženicyna.
Kromě toho jsou introverti ve svých názorech také relativně málo ovlivnitelní a důležitá je pro ně nezávislost. Svět s introverty a extroverty je jednoduše úplnější.
„Cesta do pekel je snažit se svoje introvertní nastavení přeprat. To vede jen k tomu, že člověk odmítá sám sebe. Je lepší se svoji povahu a zaměření naučit přijímat a umět s tím pracovat. Čím víc jsem si o tom četla nebo se jiným způsobem dozvídala, tím víc mi to pomáhalo v tom, že vím, jaká jsem. A už se za to nestydím,“ přibližuje Lenka Blažejová s tím, že tahle sebereflexe jí naopak pomáhá vyjít z introverze do vnějšího světa a jako introvertka touží být také přijímaná a být pro svět užitečná.
„Je náročné a vysilující, když se člověk snaží celý svůj život působit jinak, než kým ve skutečnosti je. Důležité je přijmout sama sebe. Předělávat se totiž stojí příliš energie, která nám pak může v životě chybět.“
Nenechte se ale zmást, škála introverze je široká a očekávání ovlivněná běžně tradovanými charakteristikami obecná. Je sice pravda, že introverti nevyhledávají pódium, a než mají veřejně vystoupit, často trpí silnou trémou. Jakmile ale na ně zacílí reflektory a nemají kam utéct, sevření povolí a jsou na stejné lajně jako extroverti. Umějí prezentovat, umějí rozjet show, umějí zahrát velké divadlo. Nebo to celé zkazit. Kdo by je rozeznal? Pak si třeba i dají pár drinků, ale v každém případě odkráčejí do svého privátního prostoru čili pelechu, kde se obvykle tiše radují, nebo si lížou rány.
Také je chybou očekávat, že introverta donutíte k ústupu zadupáním a křikem. Může dlouho tiše pozorovat situaci, v duchu ji vyhodnocovat a pak tvrdě prosadit své, pravda, někdy oklikou. Když se dostane do kouta, vytáhne drápy, a když ho rozzuříte, zaútočí. Nebo zařve. Nedivte se. Introvert je osobitá tichá kočka, ze které se občas stane tygr samotář. A pak to stojí za to.
Článek vyšel v časopisu Moje psychologie. Aktuální číslo najdete na stáncích nebo jej můžete zakoupit online na iKiosek.cz.
