Jste neurotik, nebo sociální introvert? Jak poznat, zda máte problém? | Ženy.cz
 


Neurotik, nebo introvert? Jak poznat, co už je problém?

6. srpna 2020 • 06:00
Neurotik, nebo introvert? Jak poznat, co už je problém?
• Foto: istock.com

Ještě nedávno se to zdálo nemyslitelné, ale je to tak: Být introvert je vážně trendy! Jste taky introvert? Anebo spíše trpíte sociální nervozitou?

Když jsem na konci 90. let dospívala, bylo trendy být populární. Stylem, jaký vidíte v klišovitých seriálech o americké střední. Mít hodně přátel, chodit s nimi ven, být pozvaný na všechny narozeniny a jiné oslavy. Vyvolávat dojem, že jste v jednom kole a události okolo vás jen krouží, bylo žádoucí.

O dvacet let později je všechno jinak. Sice coby teenager, který chce zapadnout, potřebujete obsah pro svoje „storiečka“ na Instagramu, ale cpát se do party za každou cenu cool rozhodně není. Když napsala v roce 2012 Susan Cain knihu Ticho, spustila celosvětový fenomén. Najednou se do „tábora“ této spisovatelky, která formulovala „sílu introvertů ve světě, který nikdy nepřestává mluvit“, hlásilo čím dál víc lidí.

Tým nade vše

Cain ve své knize upozorňovala na to, že kultura západní společnosti nás vychovává k tomu, abychom od začátku byli součástí nějakého týmu, aniž by brala v potaz naše vnitřní nastavení. Náš temperament je vrozený, ale vlivem zrání a okolí se proměňuje. Téměř vše se dá naučit, proto i člověk, který v dětství raději odešel z cukrárny, než aby si sám objednal zákusek, dokáže vést konferenci před stovkou lidí.

Susan Cain nastiňuje, že extroverti to mohou mít zdánlivě snazší, společnost je nastavená přece podle nich. Být hlasitý, pohotový, nebojácný se přece vyplácí. Ale jen málokdy najdete někoho, kdo je stoprocentním extrovertem. Ochota reagovat na podněty a vyhledávat je, bavit společnost a záliba ve small-talku věkem upadá. Pokud nechceme, nemusíme být vůbec sami. Můžeme si dopisovat na všelijakých seznamkách, s kamarády na druhém konci světa vést hovory přes FaceTime.

Samota je vzácná

Samota je tedy vzácná komodita, protože ji musíme cíleně hledat. Je jako vzácné koření, ale nadávkovat ji tak, aby prospívala, nikoli škodila, je opravdová alchymie. Když o sobě dnes prohlásíte, že jste introvert, znamená to trochu, že máte vkus. Nebavíte se jen tak s někým, máte tu hrdost a odvahu odmítat pozvání do společnosti a místo toho děláte to, co chcete vy. Potřeba družit se za každou cenu je totiž poměrně upachtěná, stejně jako moje překotná brebentivost, která není ani trochu sexy. Té propadnu vždy, když se ocitnu v situaci, ze které jsem nervózní. Což je ve společnosti téměř vždycky. Čím víc moje protistrana mlčí, tím víc mluvím. O všem, i o tom, o čem absolutně nechci. Není divu, že mě pracovní večeře, tiskovky, ale i setkání s přáteli, které jsem dlouho neviděla, začaly strašně unavovat.

Z osobnosti, která se nebála bavit společnost, jsem se pomalu stávala někým, jehož fobie byla potkat někoho známého na ulici. „A proč vlastně?“ ptal se mě terapeut, když jsem mu popisovala, jak nepohodlné je pro mě dorazit na akci, kde jsem potvrdila svou účast. Domnívala jsem se, že kvůli tomu, že jsem se v sobě spletla, jsem totiž vlastně skrytý introvert, akorát se na to přišlo až v 35. roce života. Moderní psychoterapie ale příliš často s kategorickými pojmy a škatulkami nepracuje. I díky tomu jsem přišla na to, že důvod, proč mě pobyt ve společnosti přestal naplňovat, není v daném temperamentu, ale ve strachu.

Introvert neznamená, že vám chybí sebevědomí

Pokud jste nefalšovaný introvert, je vám dobře se sebou. Nejste nutně nesebevědomý, jen vaše touha sdílet s ostatními může být menší. Pokud jste na tom jako já, tedy delší časový úsek o samotě by vás znervózňoval, ale zároveň vás něco nutí zrušit domluvené akce a ze společné cesty výtahem se sousedkou máte kopřivku, možná jste společenský neurotik.

Co to znamená? Především je za tím skrytá touha po dokonalosti. Máte strach, že to, co řeknete nebo uděláte, vás v očích druhých znemožní. Jste pak tak strnulí a snažíte se natolik, že vás hodinová seance ve společnosti úplně odrovná. U mě to dosáhlo takové míry, že jsem promlčela dlouho plánovaný víkend s kamarádkami. Jak říká francouzský spisovatel François de La Rochefoucauld: „Nic nezabíjí přirozenost tak, jako snaha o ni.“ Neuvědomovala jsem si, že mám problém. Svalovala jsem nechuť být ve společnosti na to, že jsem unavená a nemusím se přece chtít pořád bavit.

Na mou společenskou úzkost mě upozornila skutečnost, že jsem ji nezažívala vždy a s každým. S těmi, se kterými jsem se cítila bezpečně, jsem dokázala trávit neomezeně času, smát se nahlas, prostě se uvolnit. Dobrou zprávou je, že společenské nervozity je možné se zbavit. Jde to pomocí sebeuvědomění, relaxačních technik, pomůže i psychoterapie. Neznamená to, že se stanete lvy salonů, ale pokud se vám bude chtít do společnosti, vyrazíte tam bez většího přemáhání. Být introvert, který je vyrovnaný sám se sebou a ví, co mu dělá dobře a co nikoli, je naprosto v pořádku. Jedná se o způsob života, který ničemu nebrání, protože není založený na strachu. Být společenským neurotikem, jehož svazuje obava z nepřijetí ostatními, je klec. Z té je potřeba vyjít, ať už vám byla do vínku přidělena jakákoli povaha.

Sociální nervozita je získaná vlivem okolí, traumatickou zkušeností, nepřijetím. Projevuje se různými obavami. Například, že pokud promluvíte před třídou, každý si bude myslet, že jste hlupák. Společenská úzkostlivost může přerůst až do sociální fobie.

 

Autor: Anna Nosková
Jdi na homepage Zpět na začátek

Horoskopy