Jsme jako unavení maratonci vyhlížející cílovou pásku. I když už doslova meleme z posledního, držíme se a myslíme jen na to, až jí proběhneme. Ale jakmile ji máme za sebou, hledáme místo odpočinku další cíl. Proč je pro nás tak obtížné vypnout a nic nedělat?
Na ten moment se těšíme víc než děti na Ježíška. Na okamžik, kdy v e-mailu bude nastavená automatická odpověď v nepřítomnosti a my před sebou budeme mít jedinou vidinu: Teď nemusíme NIC! A ve chvíli, kdy se to opravdu stane, kdy přestane existovat budík i listy plné úkolů čekajících na odškrtnutí, kdy jsou děti ideálně u babiček, partneři třeba na druhém konci světa a my bychom mohli začít dělat to své vytoužené NIC, se najednou nervózně rozhlížíme a říkáme si: „Fakt jako? Můžu? A nebude to blbý?“
TIP NA VIDEO: Co dělat, když vás přepadne úzkost?
Opravdu se snažíme. Chceme se líně válet v posteli, ale jako na potvoru vstáváme úplně normálně. Tělo si prostě pamatuje celoroční dril. Slíbili jsme si opulentní snídani, klidně do postele. Ale jen pro sebe? Chceme si číst, jenže ta knížka nějak neplyne, děj je málo dynamický a víc pozornosti věnujeme odlupujícímu se laku na nehtech. V hlavě se najednou začne odehrávat masakr: „Ty jo, možná bych tu knížku měla odložit a udělat si radši manikúru. Ale ne, ještě ne, až přesadím kytky. Slíbila jsem si přece, že až bude volno, přesadím kytky. − No jo, jenže je to pak ještě nicnedělání? − Hele, zapomeň na to, potřebuješ odpočívat! − Možná bych si mohla, když už mám to volno, odškrtnout radši ten úklid ve skříních, ne? Nebo? Jsem cvok, jasně, moje nejka si užívá někde na pláži, a já tu medituju o skříních? Měla bych taky někam vypadnout! − Tak sakra... Budu už odpočívat? A kde jsem to v té knížce skončila?“
Masakr motorovou pilou je oproti chaosu uvnitř nás pohádka pro mrňata. Jenže proč v něm jsme? Proč nám nejde něco tak úžasného a jednoduchého, jako je odpočinek?
1. Výchova
Pamatujete si ten pocit, s jakým jste reagovala na rachot klíčů táty nebo mámy v zámku? Bylo to v klidu, nebo vás vyděsilo, že ještě nemáte úkoly, ještě jste nevynesla koš... takže bude „bugr“, protože si hrajete? Myslím, že tam někde vzklíčilo přesvědčení, že hrát si čili nic nedělat není správné. A k tomu to pokrokové „bez práce nejsou koláče“ nebo „nejdřív práce, potom zábava“. Nicnedělání bylo už v tomto kontextu něčím, co vyvolává pocity provinění. A genderově naprosto nerovně – u holek obzvlášť!
2. Výkonnost jako měřítko společenské prestiže
Dřít ve škole a mít samé jedničky, dostat se na vysokou a dokončit ji ideálně s červeným diplomem, mít brzy vlastní byznys nebo jít od povýšení k povýšení... U toho jen tak mimochodem založit rodinu, být skvělá milenka a úchvatná partnerka. Závody ve výkonnosti, multitaskingu se v uplynulých letech staly normou, u které platilo „kdo zaváhá, nežere“. A my chceme „žrát“ a dostávat uznání, které je větším motorem, abychom dřely dál, mnohem více, než říká naše vlastní přesvědčení. (Máme ho ještě vůbec?)
3. Dělám to hlavně pro ně
Pro ostatní. Děti. Rodiče. Kolegy. Kamarády. Proč? Protože jsme tak naučené. Genderově nevyváženě hlavně ženy. Makají, aby sklidily vlídnou reakci okolí, která však dopuje pro další maraton.
4. Nevnímám, jak mi je, takže je to OK
Drtit termíny za hranicí vlastní únavy nás dovedlo také k odcizení se sobě. Bolesti hlavy, neschopnost spát, úzkosti, člověku toho naskáče dost. Kdybychom vnímaly, co cítíme. Jenže necítíme. Proto naprosto spolehlivě míjíme i ty správné okamžiky, kdy by bylo fajn preventivně vypnout a nic nedělat, než shoříme jako papír. (A už vůbec nedomýšlíme, že by nám to šlo vlastně samo, kdybychom neignorovaly samy sebe.)
5. Vytunit je potřeba i odpočinek!
A pak taky zvládáme „nadupat“ momenty, kdy bychom měly konečně vypnout. A místo „to-do listu“ pro pracovní den si sepíšeme, co musíme zvládnout během volna. Kolo. Knížka. Nebo aspoň dvě. Malovat. Zajít na výstavu. Začít s odkládanou jógou. Poznat nová místa, aby bylo co dát na sítě. Zavařit marmelády... A z nicnedělání je zase jen další nálož činností, které sice mají potenciál relaxačního charakteru, ale ve výsledku zase jen odškrtáváme úkol za úkolem.
Cesta z nefunkčního nastavení
Proč to všechno umím tak dobře popsat, je jasné. Jsem také taková. A začátek letošního léta mi to znovu připomněl. Vstoupila jsem do něj přesně s touhou po nicnedělání, abych si hned první dny uvědomila, kolik jsem si toho zase chtěla naložit. Srovnat si věci v pracovně. Denně cvičit a jezdit na kole. Naučit se pár nových zdravých receptů. Vyklidit zahradní domek po x letech. Stihnout oběd s těmi, které jsem třeba i deset let neviděla. Nebo si střihnout samotná cestu do Norska (kde jsem ještě nebyla).
Dívala jsem se na sociální sítě plné zážitků těch ostatních a úplně cítila, že bych ty své dva týdny volna, které se na mě smály, měla fakt dobře využít. A víte co? Hned první den dorazila migréna. A já místo toho zdánlivého nicnedělání musela skutečně nic nedělat. A jak jsem tři čtyři dny mohla leda tak migrovat mezi dekou ve stínu na zahradě a gaučem, jak jsem nebyla schopná podávat ty zdánlivě odpočinkové výkony, uvědomila jsem si, že pokud jsem se těšila na nicnedělání, pak prostě nebudu dělat nic.
Krok za krokem k nicnedělání
Hlava s tím měla chvílemi problém. Přestože už odpočívat celkem umí, tempo i náročnost konce školního roku jí připomněly, že je ambiciózní! Chce se posouvat. Chce žít a prožívat. Tak jsem jí připomněla, že už své flow umí, a když se přece jen dožadovala aktivity, „nakrmila“ jsem ji aspoň přemýšlením o tom, jak vám sepíšu plán, se kterým to k nicnedělání dotáhnete i vy.
Snáz to jde, když nicnedělání dáte chvilku každý den. Jako okamžik, kdy vydechnete, nadechnete se, zklidníte myšlenky a třeba budete v parku koukat „do blba“. Pár minut stačí.
Zbavte se očekávání. A vstupujte do nicnedělání postupně, jako když pomalu vstupujete do studené řeky. Těšíte se, až vás obejme, ale skočit po hlavě do ní neumíte. V pořádku. Netřeba. Když vás to při větším objemu volných dnů žene do protřídění domácí lékárničky, no tak OK.
Navíc nic nedělat neznamená, že se máte nudit. Klidně si připravte činnosti, které vám během běžného roku či dne chybějí, protože na ně nemáte čas. Jen si z nich nedělejte „to-do list“. Vnímejte je jako menu v restauraci, ze kterého si můžete, ale nemusíte vybrat.
Odpojte se určitě od e-mailů a ideálně i od sociálních sítí. Stačí si na začátek zkusmo na hodinu vypnout notifikace. A pak třeba na den. A pak najednou zvládnete celou dovolenou. Roztěkanost i návyk na brouzdání se vzdávají jen postupně. Ale vzdají se.
Tím vám ubude další starost: FOMO – Fear of Missing Out (strach z toho, že vám něco uteče). Bez porovnávání se s ostatními výrazně slábne.
Když vás hlava pořád nabádá „zvedni se, dělej něco“, nechte myšlenky prostě přijít a odejít. Jsou zvyklé, že si jich všimnete. Jenže vy je můžete zaregistrovat, ale nerealizovat.
Pokud to fakt neumíte, zařiďte si pro nicnedělání prostor mimo domov. Bez dráždivého pohledu na zaprášené poličky nebo nevyprané koše s prádlem to půjde vždycky lépe!
Já nakonec za ty první týdny léta na kole vyjela jednou, cvičila jsem třikrát, knížku jsem jen rozečetla, setkávání se s kýmkoli si škrtla. Recept jsem se naučila jeden. Místo cest do dálek jsem objevila nový písečný lom za humny. A hodně, opravdu hodně jsem spala a nechávala plynout čas, aniž bych sledovala, kolik je hodin. Na sociální sítě bych žádnou fotku neměla, kdybych tedy na ně přispívala. Ale klid a odpočinek jsem poznala jako už roky ne. Tak teď jen „nic nedělat“ pravidelně, aby mě nakonec zase příště nemusela sejmout migréna, že? Držím palce i vám.
Článek vyšel v srpnovém vydání časopisu Moje psychologie. Aktuální číslo najdete na stáncích nebo jej můžete zakoupit online na iKiosek.cz.
