Dostali jste se někdy do situace, kdy jste se z minuty na minutu rozhodli, že od zítřka začnete pravidelně cvičit a zdravě jíst? A také jste to po pár dnech vzdali? Mně se to stalo minulý víkend, před pár měsíci a též několikrát vloni i předloni. Impulzivní rozhodnutí a přepálení začátku nás ale často uvrhnou do začarovaného kruhu. A když se nám z něj konečně podaří vystoupit, cítíme pocit viny, jsme vyčerpaní a zklamaní, že jsme (opět) nezvládli to, co jsme si vytyčili. Jenže změna životního stylu nemá podobu lineární křivky, je to spíše horská dráha, u níž je nutné respektovat jak vrcholy, tak pády.
Byla sobota odpoledne. Právě jsem si lehla do postele, znavená celodenní rodinnou oslavou narozenin, která kromě radostí obsahovala také obrovské množství jídla. Jak to po akcích podobného typu bývá, cítila jsem se jako balon, který musí každou chvíli prasknout. A přesně v těchto momentech neustále opakuji stejný vzorec chování. Nejprve začnu výčitkami ve stylu: Týno, proč ses tak přecpala? Proč sis dala ještě ten dort? A to druhý kafe s mlékem… Pravidelný kolotoč obviňování a následného vnitřního obhajování, že šlo přece o výjimečnou příležitost, kdy to nešlo jinak. Týna v pozici soudce i obhájce. To vše v mé hlavě.
TIP NA VIDEO: Podcast Restart: Hubnutí do plavek? Ne! Jak na láskyplné hubnutí?
Tyto situace nakonec vždy uzavřu stejně: Pevně se rozhodnu, že tohle bylo naposled a od zítřka se vracím ke striktnějšímu režimu, což v mém případě znamená jíst vyvážené jídlo a oprášit prach na polozapomenuté Multisport kartě. Tentokrát jsem vše stvrdila ještě stáhnutím aplikace, která mi má hlídat kroky, pitný režim, jídlo a denně vytvářet sadu cvičení, které má (při striktním dodržování) vést k úbytku váhy. To vše za krásných 499 Kč měsíčně. Naštěstí ale i s bonusem v podobě prvního zkušebního týdne zdarma.
Jak to dopadlo? Asi vás nepřekvapí, že jsem si zacvičila jednou a po přemotivovaném víkendu do nového týdne vklouzla s únavou, svalovou horečkou z vehementního pokusu o weight loss workout a nulovou chutí poslouchat aplikaci, která mi říká, že zhubnu jen v případě, že si denně odcvičím 40 minut power pilates, 30 minut silového tréninku, a ještě odchodím 10 tisíc kroků. Jak kdysi rezignovaně řekl jeden můj bývalý kolega na poradě s vedením: Nemám na to čas ani motivaci.
Motivace je obecně ten největší problém. Kdo čte mé texty pravidelněji, asi už ví, že do pohybu, zdravé stravy a zhubnutí postcovidových 25 kil se nutím už nespočet měsíců. Jenže když už se na chvíli objeví jiskřička naděje, já se dokopu do posilovny alespoň dvakrát týdně a vyšetřím si čas na to, abych udělala nákup a navařila si, přijde více či méně nečekaná událost, která mi do všeho hodí vidle. Tedy abych byla přesná – já sama si svým přístupem do všeho hodím vidle. A takhle je to stále dokola.
Tato osobní selhání mě trápila opravdu velmi dlouho. Postupem času ale přicházím na jednu zásadní věc, která mi pomalu mění úhel pohledu, a snad i přístup. Problémem totiž je, že naskočení do vlaku s názvem „zdravý životní styl“ bereme často jako jednorázovou záležitost, po níž následuje už jen sestupná křivka dosud vysokých údajů o naší tělesné kondici. Jenže on to není vlak, do něhož nastupujeme. Pokud totiž člověk změně svého fungování neobětuje opravdu vše nebo prostě jen není v naprosté psychické pohodě, nastupuje spíše do vozíku na horské dráze, která vám slibuje divoký zážitek v podobě prudkých výjezdů nahoru, po nichž následuje volný pád a sem tam i nějaké to protočení vzhůru nohama. A to je sakra velký rozdíl, který je dobré si uvědomit.
Při dnešním nastavení společnosti, přepracovanosti, neschopnosti mít dostatek volného času sami pro sebe i nárůstu psychických problémů je opravdu těžké udržet krok se zdravým životním stylem a všemi nároky s ním spojenými. Proto v tomto ohledu nesouhlasím s káravými pseudomotivačními výkřiky ve stylu Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody. Je to jen o prioritách, kdo skutečně chce, čas si na sebe najde. Asi nechceš dost, jinak by ses snažila víc. Je totiž snadné je vypustit z úst, jenže teorie se od praxe – jak už to mnohdy bývá – často dost liší.
Někdy totiž stačí obyčejná nemoc. Co se zprvu jeví jen jako několikadenní bolest v krku a rýma, se nakonec může přelít do problému, který vás klidně na měsíc vyřadí z provozu. Ostatně je to i můj současný případ – na začátku května mne skolila angína, kdy mi ani po deseti dnech na antibiotikách nebylo dobře. Po měsíci stále trpím bolestmi kloubů a svalů, únava se mě drží i přes velké dávky vitaminů a minerálů. Nabrala jsem tři kila a svalovina v těle mi o krásná tři procenta klesla. Chuť a síla cvičit? Až na ono víkendové vzplanutí mizivá. Chuť stát po celém dni v práci u plotny a vymýšlet si vyvážená jídla a saláty? Nulová.
Proto stále více zastávám názor, že je potřebabrát celkovou změnu životního stylu jako jednu velkou sinusoidu, která chtě nechtě má své vrcholy i svá dna. A že plynulý vývoj k lepším zítřkům je ve spoustě případů spíše mýtem než udržitelnou realitou. Klást na sebe obrovské nároky, rozhodovat se ze dne na den, že odteď budu cvičit každý den (i když už v hloubi duše tuším, že to není dlouhodobě možné), totiž nakonec může vést k ještě většímu tlaku sama na sebe, který nás hází do vnitřní nepohody a dělá z nás sebemrskače, kteří v konečném důsledku propadnou ještě větší bezmoci a pocitu provinění než předtím. A přestože teď píšu tento uvědomělý text, přiznávám, že jsem stále nenašla zaručený návod na to, jak všechny tyto poznatky převést do dlouhodobě fungující praxe. Jinak bych nejspíš o víkendu rychle nestahovala zmíněnou aplikaci.
Troufám si ale tvrdit, že cesta ke změně začíná právě u toho, nakolik budeme respektovat potřeby vlastního těla i fakt, že nic nejde otočit o 180° během jediného dne. Bez pádů by nebylo vrcholu. A pokud se na oné cestě budeme chovat ohleduplně k sobě i ostatním, kteří se též rozhodli vstoupit do vozíku na podobné horské dráze, budou se změny dít snáz a ve větším vnitřním i vnějším klidu.
