...

... Zdroj: iStock.com

Otevřený sexuální vztah: Může klapat, anebo je to nesmysl?

Kdykoli jsem v posledních letech potkala nějakého fajn kluka, se kterým jsem chtěla chodit, podíval se mi upřímně do očí a řekl, že by vlastně chtěl ještě jednu ženu. Zřejmě vypadám jako taková ta holka, se kterou „prostě nechceš bejt sám“. Tak jsem se začala zajímat o téma polyamorie. 

Klasický monogamní vztah mezi mužem a ženou je v mnoha ohledech překonaný. Vidíme to všichni. Rozvodovost roste, libido klesá a nevěra stoupá stejně jako počet sexuálních partnerů, se kterými chceme v průběhu života sdílet svou genetickou informaci.

Pro někoho je cestou ze stereotypu paralelní milenecký vztah, o kterém ale většinou partner neví, a když se to dozví, nemívá obvykle až takovou radost. Někdo řeší otázku zevšednění vztahu oboustranným otevřením sexuálních hranic více partnerům. A v současné době začíná být populárním řešením i polyamorie (anglicky polyamory) neboli vícečetné partnerské vztahy, které jsou otevřeně přijímány oběma partnery. Jsem si vědoma i toho, že existují lidé, kteří to zvládají dlouhodobě jen tak ve dvou, ale o tom tenhle článek není.

Téma polyamorie mě začalo zajímat vlastně úplně přirozeně a nemusela jsem pro to nic moc podniknout. Muži, které jsem potkávala, s tím přišli sami. K žádnému čistokrevně polyamorickému vztahu se nám ale, ani přes všechnu naši otevřenost, s žádným z mých mužů nikdy nepodařilo dospět. Jediné, čeho jsme většinou dosáhli, byl absolutní zmatek v našich sexuálních životech, problémy s orientací v kalendáři a otravné žárlivé scény. Ostatní partneři nás často přestali po chvíli bavit, stejně jako naše vzájemná přitažlivost. S jedním bezva klukem jsme měli tak dlouho každý svůj paralelní vztah, až jsme zjistili, že už vlastně oba chodíme s někým jiným a vůbec se nepotřebujeme. Prostě, ať jsem dělala cokoli, nikdy se mi nepodařilo vytvořit žádný polyvztah, ve kterém bych chtěla zůstat.

Vzhledem k množství polyotázek, které se mi nahromadily během mých polypokusů, jsem se rozhodla oslovit párového terapeuta, aby mi na ně odpověděl. Vybrala jsem si Honzu Vojtka, který se o polyvztahy zajímá, a několik jeho klientů dokonce úspěšně žije v polyamorickém vztahu.

Jaký je podle vás nejlepší model v rámci současné společnosti, když člověk chce mít více partnerů – nevěra v rámci monogamního vztahu, nebo otevřený vztah s více sexuálními partnery, polyamorie?

Všechny varianty mají svá pro a proti. Vztah se nedá zobecňovat, protože každý je jedinečný a funkční jen v případě, že s ním souhlasí všechny strany a nikdo do něj není nucen.

Když budete vycházet ze své zkušenosti párového terapeuta, který model vaši klienti nejčastěji „provozují“?

Samozřejmě klasický monogamní vztah. Ne vždy se v něm daří, mají mnoho problémů, ale ve většině případů v něm žijí a snaží se ho rozvíjet a udržet. U klasického monogamního vztahu nám sice trochu víc pomáhají vzorce, které si neseme od rodičů, automaticky to ale neznamená, že je to vždy lepší.

Myslíte, že si vybírají ten model, který je pro ně nejvhodnější?

Těžká otázka, která v sobě skrývá mnoho vlivů. Aby člověk věděl, co je pro něj nejvhodnější, měl by nastoupit cestu takzvaného sebeuvědomění a nějakým způsobem se poznat. To bohužel mnoho lidí nedělá nebo ani nevědí, že by to dělat měli. Když chtějí zjistit, který z těchto modelů je nejvhodnější, musí je zkusit. Troufnu si říct, že to mnoho lidí nechce a nebude chtít, protože tuší, že by jim to mohlo přinést mnoho emoční bolesti.

Když to teď vezmeme postupně. Jaké výhody a nevýhody má z psychologického hlediska monogamní vztah s nevěrou?

Pokud se to týká jen sexuální nevěry, a ne paralelního vztahu s citovou zaangažovaností, mnoho dobrého to s sebou nenese, snad kromě krátkodobého uspokojení. Nevěry přinášejí do vztahů, ale i do individuálního života, mnoho stresu ve formě vědomých lží, podvodů a manipulace, což na životním štěstí moc nepřidá. Výhodami jsou tedy uspokojení potřeb, určitá forma útěku z „vážného vztahu“, naplnění fantazií, které se stydím otevřít před partnerem, a dávka jistého vzrušení z dělání něčeho nepovoleného. Nevýhod je taky dost – lži, podvody, manipulace, vědomí toho, že vědomě ubližuji partnerovi či dětem, učení se nesprávného řešení konfliktů a nesoulad mezi partnery.

Kdybych podvedla svého partnera, je podle vás lepší mu to říct, nebo si to raději nechat pro sebe?

Pokud se rozhodnu pokračovat v původním vztahu, doporučuje se to neříkat a věnovat se plně rozvoji vztahu se současným partnerem. Mnoho lidí ale neumí nést zodpovědnost za důsledky svých činů. Cítí se právem vinni, a tak mají potřebu se s tím svěřovat tomu druhému, protože přece na to nebudou sami. Svým způsobem je to víc sobecké a nečestné než samotná nevěra. Uvědomte si raději, proč jste k nevěře došla, co ji spustilo, a to s partnerem otevřete a „vyčistěte“. Tím se vztah napravuje. Ne vytvářením dramatu typu – byla jsem ti nevěrná, je to i tvoje vina a nějak se s tím poper. V určité míře mohou za nevěru oba. K věrnosti se partneři inspirují. V případě, že inspirace dojde, člověk se obrací k někomu jinému, respektive otevře tuto možnost. Lepší je, když si partneři o vzájemné inspiraci promluví a snaží se ji napravit.

Dokážete odhadnout, kolik procent vztahů se dokáže „vzpamatovat“ z odhalené nevěry?

Budu odhadovat jen podle vlastní zkušenosti. Když už se zasažený pár rozhodne vyhledat pomoc, „náprava nevěry“ je docela úspěšná. Dokonce mi někdy po pár sezeních klienti říkají, že jim vlastně nevěra pomohla. Někam je posunula. Ale nemohu dát odhad u párů, které pro pomoc nezašly. Dle mého soudu to moc procent nebude. V naší kultuře, založené na falešném romantismu, je nevěra pořád jedním ze zásadních důvodů pro opuštění vztahu. Ne vždy je to ale potřeba.

Když budeme mluvit o otevřeném vztahu, v němž partneři o svých paralelních sexuálních partnerech vědí – jaké jsou jeho výhody a nevýhody?

Výhodou otevřeného vztahu je například život bez větších lží a podvádění nebo bezpečné uspokojení tužeb a potřeb. Nevýhodné je vědomí a strach z toho, že to „přeženu“, nebo nevyrovnanost v sexuálních partnerech, protože jeden z vás jich bude mít jistojistě víc. Je tu i podvědomá žárlivost, strach z nemocí nebo strach o to, co když se zamiluje do někoho jiného a já mu to ještě povolil/a…

Jakým způsobem nejlépe komunikovat s partnerem, když bych chtěla otevřít náš vztah? Abych mu neublížila a aby neměl pocit, že mi „už nestačí“…

Buďte upřímná. Neschovávejte se za různá klišé typu „to ne ty, to já…“. Mluvte o důvodech, proč to chcete udělat, v čem je váš současný vztah pro vás nevyhovující. Zkuste o tom mluvit hned, když vás podobné řešení napadá, a ne až tehdy, když jste vy sama rozhodnutá – to abyste partnera nepostavila před hotovou věc. Pamatujte, že čím větší tlak, tím větší protitlak. Připravte se také na to, že partner nemusí souhlasit a že na to má plné právo, vy ho do toho nutit nemůžete. Buďte si vědoma sebe sama a toho, zda byste unesla, kdyby kvůli této žádosti váš vztah skončil.

Jaké jsou podle vás výhody a nevýhody polyamorických vztahů?

Výhodné je společné soužití a vědomí o všech partnerech bez lhaní, podvádění a manipulace. Osvobození se od tradičních konvencí. Větší pohoda v domácnosti. Více lidí na sdílení problémů a řešení. Nevýhodou je třeba to, že musíte udržovat naprosto bravurní komunikaci – vždy říkat „pravdu“ o tom, co cítíte a o čem přemýšlíte. Mohou vznikat také konfl ikty a nepochopení od tradiční většinové společnosti.

Kdybych chtěla mít úspěšný polyamorický vztah, jak nejlépe toho dosáhnout?

Rozhodněte se na základě vědomí všech vašich pro a proti, otevřeně to svým partnerům sdělte, vysvětlete, proč to takto chcete, a vyzvěte je k jejich odpovědi. Pokud budou souhlasit, pak se rozvíjejte v emoční a sociální inteligenci, a především v komunikačních dovednostech. Mějte určité pravidelné formy společných rozhovorů o vztahu (kam směřuje, co vám nevyhovuje, co vyhovuje, co chcete či nechcete dělat…). Bez takovéhoto sdílení budete jen předpokládat, jak to kdo má – a vy si v polyamorickém vztahu nemůžete jen něco myslet, musíte vědět. A to nezjistíte jinak, než že se zeptáte a také pravdivě odpovíte, kdykoli se někdo na něco zeptá vás.

Znáte osobně někoho, komu se dlouhodobě daří polyamorii udržovat?

Mám v péči dva z takovýchto vztahů (jeden asi roční, druhý dvouletý) a vypadá to, že budou pokračovat i dál.

Jaký je nejvhodnější způsob, jak se vyrovnat se žárlivostí v mnohačetném vztahu?

Mluvit, mluvit a mluvit… A uvědomit si, že žárlivost je projekce mých myšlenek a potřeb do druhého člověka. To není jeho téma, ale moje. Když žárlím neustále, tedy patologicky, je dobré zajít si pro pomoc. Žárlivost je také projev mé nejistoty a nízkého sebevědomí. A poslední věcí je uvědomit si, že žádný z mých partnerů mi nepatří. Oni se svobodně rozhodli se mnou žít a já je k tomu nemohu nijak donutit.

Jaký je nejbizarnější model (poly)funkčního vztahu, se kterým jste se kdy setkal?

Zatím jsem se s žádným takovým nesetkal. Setkal jsem se ale s klientkou, která provozovala paralelně pět vztahů s různými muži, kteří o sobě nevěděli. To mi přijde daleko bizarnější než to, že tři čtyři lidé spolu vědomě žijí a pracují na vztahu. To je na polyamorických vztazích nejkrásnější, že ukazují upřímnost, čestnost a „přímost“, která by měla být přítomna v každém monogamním vztahu. Za nic se neschovávají.