„Vánoce můžete buď milovat, nebo nenávidět, není nic mezi tím,“ píše Šílená matka. Do které skupiny se řadí ona? A co radí, abyste si prosincové svátky užili, nebo je aspoň přestali k smrti nenávidět?
Vánoce jsou jako koprovka: buď je miluješ, nebo nenávidíš. Podle mě není nic mezi tím. Leda byste byli v kómatu nebo je slavili jindy, to vám pak může být 24. prosinec úplně ukradený. Taky jsou to svátky klidu a míru. Akorát, že vůbec. V práci každý syčí a prská, protože mu hoří koudel, tedy termíny. V obchodech je narváno tak, že ve frontě u pokladny stojíte na jedné noze a ta ani není vaše. Na internetu marně zkoumáte, jestli vůbec ještě existuje nějaké lego, které vaše dítě nemá, a u rodičů pak zoufale přemýšlíte, co byste tak rozbili, abyste to pak mohli darovat pod stromeček.
TIP NA VIDEO: Proč jsou bílé Vánoce tak vzácné?
Základní pilíře Vánoc jsou cukroví, dárky a úklid. Tak to prostě je. Můžeme vznešeně mluvit o rodinných setkáních, pohodě u pohádek, lásce a sounáležitosti, ale jak nemáte napečeno, skříně nejsou napěchované zabalenými dárky a za postelí se vám nelíhnou malé lišky, jste v háji. Nebo máte alespoň ten pocit. A o tom právě mluvím. Rozebereme si, jak jsem na tom s touhle svatou vánoční trojicí aktuálně já.
Přes rok běžně uklízím, takže nevidím důvod, proč bych teď měla lézt týden po čtyřech a nazývat to velkým vánočním úklidem. Takhle vyvádím zásadně jen za předpokladu, že má přijet na návštěvu maminka.
Cukroví je naprosto boží, protože je nejdřív zakázané. Pak se jím ale na povel nafutrujete, mezi tím dostanete nějaký ten žlučníkový záchvat, bez toho by to nebylo ono… A nakonec ho nemůžete ani vidět. A kvůli tomu tolik práce? Pardon, tady jsem asi trochu nespravedlivá; chápu, že existuje početná skupina lidí, kterou pečení lineckého a perníčků baví, a chápu, že další velká část lidí to pak ráda konzumuje a těší se na to celý rok. Ale dotazy jako „Kolik pečeš druhů?“ až příliš připomínají doby, kdy se ženy posuzovaly, a to i mezi sebou, podle toho, která se po práci a o víkendech víc zedře. A ty už by měly být dávno pryč.
A pak samozřejmě ty dárky. Zaplať pánbůh, že už máme ty internety a nemusíme obrážet hračkářství, drogerie a domácí potřeby osobně. Úplně totiž stačí předvánoční gladiátorské zápasy v potravinách. Ano, na internetu, případně na darknetu, můžete v dnešní době objednat opravdu všechno. Ať se ale snažím sebevíc, v nabídce e-shopů už několikátý rok v řadě prostě nedokážu najít ani nic nepotřebuju, ani hlavně přijeďte, a už vůbec ne prosím tě, neutrácej.
Asi by se teď mohlo zdát, že Vánoce nemám ráda. Opravdu tomu tak dřív bylo, ale to jen proto, že jsem měla pocit, že je jen jediný způsob, jak je správně oslavit a uctít. Že kromě krájení jablka a zpívání koled je tradicí i stres a shon a že na každém kroku číhá nástraha, která může všeho pokazit. Ne.
Je jen na nás, jak poslední dny toho kterého roku strávíme. Pro mě je důležité zajet se synem za babičkou a dědou. Jestli v televizi poběží Pelíšky nebo hokej, to je mi upřímně jedno. Skříň mi samozřejmě praská ve švech pod náporem dárků, ale protože chci rozdávat radost, ne proto, že bych měla utratit odpovídající budget. Neupekla jsem ani jeden plech cukroví a ta pavučina v pravém rohu u stropu je součást tiché dohody s panem pavoukem. No a?
Máte patnáct druhů cukroví a doma se všechno jen blýská? Super! Pokud vás to dělá alespoň trochu šťastnými, je to skvělé a naprosto v pořádku a já doufám, že mě pozvete na návštěvu! Máme toho stresu za sebou za poslední dva roky opravdu požehnaně a přidělávat si další mi přijde opravdu jako čirý nerozum. V zájmu zachování duševního zdraví tedy doufám, že jste zvolili vlastní cestu, která vám vyhovuje.
Buďte zdraví a šťastní, zkuste být laskaví a shovívaví, a to především sami k sobě. Veselé Vánoce!
