Zrzka od vedle píše o příhodách holky z korporátu.

Zrzka od vedle píše o příhodách holky z korporátu. Zdroj: Archiv Zrzky od vedle

Holka z reklamky: Můj první firemní vánoční mejdan

Pamatujete na dobu před covidem, kdy každý advent kromě stresu znamenal taky minimálně jeden firemní vánoční večírek? Holka z reklamky si to pamatuje, a tak tentokrát vzpomíná na svoji úplně první firemní party. Odnesla si z ní monokl, ztratila klíče i kabát a probudila se na cizím gauči ve vesnici za Prahou. Prostě mejdan.

Věřím, že jsme tu jen mezi přáteli, a tak si nebudeme lhát, že Vánoce jsou svátky klidu a míru. Ta jedna večeře v podobě kalorické bomby a žlučníkového záchvatu bývá vykoupena týdny stresu a hektického pobíhání od projektu k projektu. V rámci zachování zbytků duševního zdraví jsem si dneska napsala třetí to-do list, vypnula počítač a odkráčela z kanceláře rovnou na jógu. Víte, jak se to prezentuje – klid buddhistických mnichů, zen, spojení s vesmírem a vnitřním já. Moje motivace je bohužel poněkud přízemnější než vyčištěné čakry, a tak mi nikdo nemůže mít za zlé, že jsem prvních deset minut pobublávala smíchem, zatímco jsem prodýchávala bodavou bolest v zádech.

TIP NA VIDEO: Jak se rychle a efektně nalíčit (nejen) na firemní večírek?

Na začátku se totiž lektorka pousmála nad tím, že na danou lekci dorazilo méně lidí než obvykle, a to kvůli vánočním večírkům. To mě přeneslo v čase zpátky do doby, kdy vánoční večírky a celonoční party v klubech a hospodách ještě existovaly. V korporátním světě jsem pořád ještě nováček, takže – díky, covide – jsem stihla jen jednu předvánoční večírkovou smršť. Ale i tak stačilo, děkuji, raději knihu. Od vánočních večírků jsem si slibovala trochu zábavy a hodně alkoholu zadarmo, pár pracovních small talků a neupřímných úsměvů; to všechno a mnohem víc jsem fakt dostala.

Můj úplně první vánoční večírek přišel asi šest týdnů po mém nástupu do firmy – to je důležitá poznámka. Znamená to totiž, že jsem ještě pořád byla ve zkušebce. Nahodila jsem šaty, lodičky, do kabelky dala čtečku knih, protože člověk nikdy neví, a vyrazila jsem dělat dobrý dojem. Prvních pár hodin probíhalo naprosto standardně; drink, něco k jídlu, čím dál tím vláčnější pohyby. A protože jsem slušná holka, tak jsem dokonce odjela pryč mezi prvními.

O následujících šesti hodinách, kdy jsem zvládla ztratit úplně všechno včetně kabátu a klíčů od bytu, vloupat se na vysokoškolské koleje v přesvědčení, že jsem v Brně, dostat se do nějaké vesnice za Prahou, udělat si monokl, přespat u úplně cizího člověka na gauči a následně ho donutit, aby mě ráno v tom šíleném stavu dovezl do práce, bych se jen nerada šířila. Taky bych se nerada šířila o tom, že měl ten člověk na noze policejní náramek. Důležité je, že jsem se poučila a z dalších vánočních party už mě vyzvedával kamarád, který mě bezpečně a ještě před půlnocí dopravil domů. Morální kocovina z té první noci mi vydržela až do silvestra, kdy jsem ji spláchla víc než troškou Metaxy, ale to už je úplně jiné vyprávění.

Každopádně to vypadá, že ani letos se žádná velká oslava nekoná. Jsem si docela jistá, že mě to vůbec nemrzí. Mohla by to být sice zábava, jenže já si ještě velmi dobře pamatuju, jaká pruda je zařizovat komplet všechny doklady, pořizovat nové klíče, zamaskovávat modřiny a každé ráno si ve firemní kuchyňce projít zas a znovu uličkou hanby. Na druhou stranu, proti ginu s tonikem zadáčo nemůžu říct půl křivého slova.

Člověk si zvykne na všechno, říká se, a já už jsem si za dva roky s covidem tak zvykla na klid a domácí pohodlí, že pokud nebude mít každý příští vánoční večírek podobu klidného posezení se svařákem a vzorky cukroví, já se z gauče prostě nezvednu. To mi za tu potenciální ostudu nestojí. Mimochodem se taky říká, že by měl člověk na všem zkusit hledat to pozitivní, takže ne, že bych se chlubila, ale díky cviku a zápalu pro věc už dělám ten nejlepší svařák ve městě. Tak na zdraví.