Šílená matka píše pravidelný sloupek o životě s dítětem školou povinným.

Šílená matka píše pravidelný sloupek o životě s dítětem školou povinným. Zdroj: Šílená matka

Šílená matka: Instagram je cesta do pekla dlážděná vyfiltrovanými úmysly

Že nesmíme věřit všemu, co vidíme na Instagramu, je známá věc, je ale dobré si ji pořád připomínat. Propadat pocitům méněcennosti, když vidíte někoho, kdo ten život očividně zvládá mnohem lépe než vy, je totiž strašně jednoduché. I o tom tento týden píše Šílená matka.

Neděle. Ani vlastně nevím, proč je mi tak nepříjemná. Člověk ji má nejspíš spojenou s blížícím se pondělím a s očekáváním, co ho zase čeká v práci nebo ve škole. Problémy, které jste se v pátek rozhodli neřešit, překvapivě nezmizely a teď stojí u dveří a chystají se je vykopnout. Je zajímavé, že tyhle pocity jsem měla pravidelně i celé roky na mateřské, kdy je jeden den stejný jako druhý. Každopádně už o existenci svého nedělního splínu vím, takže se snažím mu buď předcházet, nebo ho vytěsnit nějakou aktivitou. Můžu spát, uklízet, číst si, cvičit…

TIP NA VIDEO: Jak se dělá zaručený hit Instagramu? Jenom prsa už nestačí!

Tuhle neděli jsem si zalezla do křesla a otevřela Instagram. Bože, proč?! Vy už to určitě všichni víte a já vlastně taky, ale stejně… Tahle sociální síť je čirou esencí cesty do pekla, která je dlážděná dobrými úmysly. Všechno je tu krásné, naaranžované, s ideálním světlem a nenápadně vyfiltrované.

Používám ji? Ano. Dávám tam jen ty nejhezčí fotky sebe, nejroztomilejší fotky kocoura a k popukání vtipné fotky dítěte? Samozřejmě! Jsou v záběru i špinavé talíře od oběda, obrazy, které se chystám už rok pověsit, nebo tříděný odpad, který se každou chvíli sebere a raději se půjde vynést sám? Zbláznili jste se?!

Já se moc ráda dívám na krásné lidi, přírodu a věci. Jenže… Tady je všechno tak dokonalé, až z toho obyčejný člověk propadá pocitům zoufalství a marnosti nad vlastní existencí. A to je přesně ten problém. To, co tam vidíte, má být pro potěchu oka, ale nijak vás to nedefinuje nebo nekritizuje, což jsou ovšem pocity, kterým se jen těžko ubráníte. Zatímco vy se za hlasitého řevu ozývajícího se z dětského pokoje hrabete z postele, vypadáte jako po zásahu proudem a pod očima máte kruhy, na kterých by se dalo houpat, na Instagramu už visí nejméně dvacet fotografií matek, které jsou nalíčené, upravené, právě dokončily přípravu třiceti snídaní, u toho si stihly zacvičit a naučit děti francouzsky.

Jasně, o tom, že si z dokonalých instalidí nemáme nic dělat, se mluví už dlouho, i tak mám ale pocit, že je potřeba to neustále opakovat. Svět je totiž plný těch, kteří si nevěří, pochybují o sobě nebo si myslí, že ať udělají cokoliv, nebude to stačit; může jim být patnáct stejně jako padesát. Pro ty všechny je uměle vytvořená představa dokonalosti velkou ranou pod pás. Zároveň je potřeba mít na paměti, že je to všechno především v naší hlavě a z toho nemůžeme vinit někoho docela cizího. A je také dobré si uvědomit, že řada těch, kteří sdílejí na internetu krásné fotky, to ve skutečnosti možná dělá proto, že jsou sami nejistí, a to, že vytvářejí a sdílejí svůj vyžehlený, líbivý virtuální obraz, je jen nějaká forma jejich boje za uznání.

Takže ještě jednou. Je neděle, pět odpoledne, jste v pyžamu, v obýváku to vypadá jako po výbuchu a dítě má na sobě triko naruby, se skvrnami od osmi různých jídel. Ale dýchá, nemá nic zlomeného, dokonce se směje. A to není málo, zvládli jste to! I když se to nedá fotit. A když už, moc lajků byste za to patrně nenasbírali.

Buďme na sebe hodní. Opakujme si, že jsme důležití, a říkejme to také svým blízkým a hlavně dětem. I když je nám třeba mizerně, táhneme to dál. Stačíme!