O čem se mlčí: Sexuální asistentka pro lidi s mentálním postižením není řešení
Kolem osob s mentálním postižením koluje spousta mýtů. Velké množství lidí stále ještě věří, že se jedná o jedince, kteří potřebu intimity vůbec nemají, nebo se naopak pohybují na hraně sexuální deviace. Hana Šimáčková, předsedkyně Unie sexuálních důvěrníků, upozorňuje, že většina z těchto domněnek bývá pro člověka s mentálním postižením velmi zraňující.
Lidé s mentálním postižením mají stejnou potřebu být milováni jako každý jiný člověk. I přesto, že na ně většinová společnost nahlíží jako na „přerostlé děti“, které sexualitu neprožívají, nebo je naopak označují za hypersexuály a sexuální devianty, mají tito lidé vyvinuté silné nutkání zažít lásku a také s ní spojený sexuální život.
„Nejčastějším mýtem je, že lidé s mentálním postižením jsou věčné děti a že se jich sexualita netýká. Dalším pak, že jsou lidé s postižením automaticky nebezpeční devianti, a tak je třeba je tlumit léky, které předepíše sexuolog. Nyní se často setkáváme také s omylem, že lidé s postižením mohou své sexuální potřeby naplňovat pouze se sexuální asistentkou a že jim to hradí pojišťovna,“ říká Hana Šimáčková, předsedkyně Unie sexuálních důvěrníků České republiky.
Domníváte se, že právo na vztahy a rodinu máme všichni? Bohužel v této společnosti existují i lidé, kterým jsou tato práva upírána – a jsou to lidé s mentálním postižením. O tomhle tabu si terapeut a moderátor Honza Vojtko v novém díle O čem se mlčí povídal s Hankou Šimáčkovou, sexuální důvěrnicí, předsedkyní Unie sexuálních důvěrníků a jednou z lektorek výcviku poradců v organizaci NEBUĎ NA NULE. Celý rozhovor si můžete pustit ve videu v úvodu článku.
O čem se mlčí: Právo na vztahy a sex má každý
Právě téma sexuální asistentky bývá pro lidi s mentálním postižením nejvíce zraňující. Je totiž těžké v dospělém věku slyšet větu: „Na co by sis hledal holku, pro vás postižený je tu přece sexuální asistentka, tak si ji objednej a neotravuj.“ Mnoho lidí totiž stále věří, že problém se sexualitou osob s mentálním postižením vyřeší jedna návštěva sexuální asistentky za měsíc.
Problém ale je, že sexuální asistentka danému člověku nemůže nabídnout vztah, a tak je tohle řešení stále nedostatečné. Na člověka s postižením je potřeba nahlížet především jako na osobu, která má právo žít běžným způsobem, tedy i navazovat vztahy a intimitu a pěstovat sexualitu. „Problémy v oblasti sexuality nejsou zapříčiněny samotným postižením, ale často prostředím, ve kterém člověk s postižením právě kvůli svému postižení žije. Pojďme ho v tom podpořit. Nehledejme stále něco speciálního, izolovaného od běžné společnosti,“ dodává Hana Šimáčková.