O čem se mlčí: Po ztrátě mazlíčka dejte smutku volný průchod

„Máme velkou potřebu vřelosti, bezpodmínečné lásky a přijetí. Zvířeti je jedno, jestli jsme bohatí, nebo chudí, hubení, nebo tlustí. Zvířecí tvor miluje svého páníčka stejně. Po tom přesně toužíme,“ upozorňuje psycholožka Ludmila Haňková na skutečnost, proč domácí mazlíčci hrají v našich životech leckdy tak velmi důležitou roli.

Setkáváme se s tím, že úmrtí domácího mazlíčka bolí stejně jako úmrtí blízkého člena rodiny nebo přítele. Když se zeptám možná trochu nekorektně, není taková reakce přehnaná? Proč je tak těžké ztratit zvířecího společníka?

To, jak moc je bolestivá ztráta domácího mazlíčka, hodně záleží na vztahu, který s ním vytvoříme, a zároveň i na povaze člověka. Jsou lidé, kteří vnímají domácí zvíře jako zvíře, k jeho úmrtí přistupují víceméně pragmaticky a ke konci jeho života si už vybírají nové. Cítí smutek, ale ten netrvá dlouho. Jsou ale tací, a těch je více zejména ve městech, kde často není možnost chovat více zvířat, kteří si ke psovi nebo kočce vytvoří vztah jako k partnerovi či dítěti. Zvíře se stává členem rodiny nebo životním společníkem, je humanizováno, polidštěno. Mluví s ním, spí v jedné posteli, dávají mu dárky pod stromeček. V tomto případě úmrtí milovaného zvířete, obzvlášť předčasné a nečekané, může být doslova citovou životní pohromou. Někteří lidé pak ani nejsou schopni zvíře, které jim zemřelo, v budoucnu nahradit jiným. Z hlediska těch prvních nebo lidí, kteří zvířata nechovají, je jejich bolest vnímána jako přehnaná. Je tu ale ještě jiný, čistě psychologický mechanismus – snaha popírat bolest ze ztráty, zlehčovat ji. Když je náš blízký člověk nebo kamarád hodně smutný, chceme, aby co nejdříve smutný být přestal. A zároveň to vyvolává podvědomé obavy, že se něco podobného může stát i nám, proto se často vyhýbáme truchlícím lidem. V případě zvířete je mnohem snazší ztrátu bagatelizovat, přesvědčovat truchlícího, že jeho city nejsou adekvátní, vždyť je to jenom pes, tak co, pořídíš si nového.

Proč vlastně hrají zvířata, respektive domácí mazlíčci, v našich životech, v naší společnosti tak důležitou roli? Proč v některých případech „suplují“ mezilidské vztahy?

Člověk je tvor společenský a pro zdravé psychické fungování potřebuje mít blízké vztahy. Máme velkou potřebu vřelosti, bezpodmínečné lásky a přijetí. Zvířeti je jedno, jestli jsme bohatí, nebo chudí, hubení, nebo tlustí. Zvířecí tvor miluje svého páníčka stejně. Po tom přesně toužíme. Je to naprosto v pořádku. I děti se učí vřelosti, soucitu, péči a odpovědnosti lépe, když mají doma zvíře. Je tu ale i jiná stránka. V současné společnosti jsou lidé izolovanější, žijí v malých skupinkách anebo i single. Pořídit si třeba pejska se jeví jako snadný způsob mít někoho doma, kdo nás bude milovat, vítat z práce a dělat společnost. Mezilidské vztahy jsou mnohem složitější, náročnější a nebezpečnější. Ale nemyslím si, že by pořizování si zvířete jako náhražky partnera byl vědomý, racionální proces. Člověk se cítí nejprve osamělý, pořídí si zvíře a pak má menší motivaci hledat lidského partnera, protože potřeba blízkosti je částečně uspokojena. Velký zájem o psy v době covidové pandemie má stejný důvod. Lidé nejsou schopní dlouhodobě unést izolaci od ostatních a nahrazují to domácím mazlíčkem. Psi navíc poskytují možnost socializace venku s ostatními „pejskaři“.

Celý aktuální díl pořadu O čem se mlčí, v němž terapeut a moderátor Honza Vojtko o ztrátě zvířecího parťáka mluvil s Ing. Janem Šípkem, spolumajitelem Krematoria zvířat Praha, a s psycholožkou Mgr. Ludmilou Haňkovou, Ph.D., si můžete pustit ve videu v úvodu článku.
O čem se mlčí – Jak se vypořádat s odchodem zvířecího parťáka?

Máte nějaké rady, jak se co nejlépe vyrovnat se ztrátou zvířecího člena rodiny? V čem je obecně rituál rozloučení důležitý?

Ztráta, následující období smutku a truchlení má svůj zákonitý vývoj. Od počáteční fáze šoku, někdy vzteku na lékaře, kteří ho nezachránili, nebo popírání důležitosti ztráty až po přijetí, oplakávání a postupnou adaptaci na budoucnost. Z psychologického hlediska je důležité nechat smutku volný průběh, nepopírat ztrátu, nenahrazovat ji ihned novým zvířetem. Ritualizované rozloučení pomáhá uzavřít tuto životní etapu, udělat poslední laskavost pro milovaného mazlíčka. Je také důležité, aby člověk ve svém smutku nezůstával dlouho a kvůli tomu nezanedbával svůj život a jiné vztahy.

Jak komunikovat s dětmi o smrti jejich zvířecího kamaráda?

Co se týče dětí, není paušální algoritmus, jak s nimi mluvit. Je důležité brát v úvahu věk. Malému dítěti nebudeme říkat podrobnosti, ale necháme ho zvíře obrečet. Se starším dítětem lze mluvit otevřeněji, ale pořád platí zásada nebránit ve smutku, mluvit s ním a po nějakém čase dát novou naději, třeba společně vybírat nové štěně nebo kocourka.