„Co si bez něj počneme? To byla první věta, kterou mi řekli, když mi tu smutnou zprávu se slzami v očích sdělovali,“ líčí padesátiletá Markéta, mladší dcera manželského páru, který o pejska Lučiho pečoval. „Vítal je pokaždé, když přišli domů, ať už to bylo před lety z práce, či teď, když už byli oba v důchodu, tak po návratu z různých pochůzek po městě a za přáteli. Třikrát denně společně pravidelně vycházeli na dlouhé procházky po okolí. Vyprávěli mu, co se jim za celý den přihodilo a on jim vždycky naslouchal a sdílel jejich radosti i bolesti. Byl to prostě plnohodnotný člen rodiny. Tím spíš, že ještě představoval jakési pojítko k mé sestře, tedy jejich dceři, která si ho před lety vzala z útulku, ale bohužel zemřela na rakovinu. O to jsme ztrátu Lučiho prožívali ještě bolestněji. Byt se stal najednou prázdným a pustým místem,“ pokračuje Markéta.
Zármutek je namístě
„Rodiče byli vděční za to, že se o Lučiho mohli postarat až do úplného konce. Při každém pohledu na něj vzpomínali na svou milovanou dceru. Ale jeho smrt, jak už jsem říkala, na ně udeřila s o to větší silou, protože si zase vzpomněli na těžké momenty, kdy je navždy opustilo jedno z jejich dětí. Maminka mi říkala, že cítí jen velkou prázdnotu a obrovskou únavu. Tatínek několik dnů vůbec nepromluvil,“ vzpomíná dál Markéta. „I mně, ačkoliv s rodiči nežiji ve společné domácnosti, smrt Lučiho velmi emočně zasáhla. Přemýšlela jsem, co můžu udělat a jak nás z toho smutku trochu dostat, co by nám pomohlo vyrovnat se a smířit s takovou ztrátou. Možná někdo namítne, že je to jen zvíře, tak co kolem toho dělat takový povyk a jestli to všechno trochu nepřeháníme. Ale tak to vůbec není. Sama cítím, že vztah člověka a jeho domácího zvířete je opravdu velmi specifický. A stejně, jako je potřeba se důstojně rozloučit s blízkými lidmi, kteří nás opustili, stejně tak důležité to bylo i v případě našeho společníka Lučiho, se kterým jsme toho tolik prožili. Bylo to důležité proto, abychom se s takovou ztrátou dokázali vyrovnat a smířit,“ vysvětluje Markéta, co ji vedlo k rozhodnutí vydat se do zvířecího krematoria a zařídit rozloučení s Lučim.
Rituál pomůže přijmout, že je odchod definitivní
„Nepřáli jsme si žádný obřad. Stačilo nám, že jsme Lučiho předali pracovníkům krematoria, kteří se k nám chovali velmi empaticky, a to nám pomohlo, abychom to celé mohli nějak uzavřít. Na památku jsme si nechali udělat otisk Lučiho tlapky a tvar jeho tlapky je také vyskládán kamínky na keramické urně s jeho popelem, kterou si rodiče odnesli domů,“ popisuje Markéta.
„S rozloučením přišla trochu úleva. I když na rodičích vidím, že stále truchlí a někdy se bezděčně otočí za nečekaným zvukem, kdy se zdá, jakoby se Luči zase prohnal bytem, vypadá to konečně, že ty nejtěžší chvíle zármutku jsou za námi. Ani po této vlastní zkušenosti nikomu bohužel nemůžu dát žádný univerzální návod na to, jak se se smrtí psa smířit. Po tom, co jsem si ale společně se svými rodiči prožila, vím, že není dobré v sobě dusit smutek a žal. Klidně se vybrečte, je to úlevné a dá vám to sílu přijmout věci tak, jak jsou. A nám pomohl i ten samotný rituál rozloučení v krematoriu. Už tady sice Luči s námi není živý, ale má své místo s urnou, o které se můžeme starat. Zůstává nám v paměti, jaké skvělé chvíle plné radosti jsme společně prožili,“ uzavírá Markéta.
Projekt O čem se mlčí vzniká ve psolupráci s časopisem Moje psychologie. Aktuální číslo koupíte také v on-line trafice iKiosek.cz. Dnes objednáte, zítra ho máte ve schránce. A doprava je zdarma!
