Když před porodem absolvujete kurz zaměřený na šestinedělí, dozvíte se sice, jak správně přebalit nebo zvednout dítě, na to opravdu podstatné ale málokdy zbyde čas. Stejnou péči jako miminku totiž čerstvá matka musí bezprostředně po porodu věnovat sobě, a to především v oblasti psychohygieny.
Hlavně vyprdnout dalšího daňového poplatníka. Poporodní péče o rodičku, pokud netrpí zdravotními komplikacemi vyžadujícími akutní lékařskou pomoc, je v Česku tristní – zahrnuje jen jednu krátkou prohlídku u gynekologa. Kvalitní laktační poradenství, fyzioterapii či psychologickou podporu si žena musí zajistit a zpravidla uhradit sama, přitom minimálně jedno z toho potřebuje většina čerstvých matek. Zatímco o těhotenství a porodu najde nastávající maminka mnoho informací na každém kroku, o tom, co ji čeká bezprostředně po příchodu dítěte na svět – v období šestinedělí – se stále dost nemluví. Většina z nás v tom musí spoléhat na zkušenosti a rady kamarádek, které jsou ale často k ničemu, protože jsme každá jiná, a o miminech to platí dvojnásob.
TIP NA VIDEO: Jak v roce 2023 získat rodičovský příspěvek?
Jak přebalit, a když budete mít štěstí, tak i jak vykoupat dítě, vám ukážou sestřičky v porodnici (kojení je už jiná věc a kapitola sama pro sebe). Miminko ale není Simík a vyžaduje mnohem víc než jen nakrmit – přebalit – spát. Prvním třem měsícům života dítěte se říká čtvrtý trimestr a během něj je důležitým úkolem rodiče pomoct dítěti zvládnout přechod z dělohy do světa. Pro dítě je to traumatická zkušenost, proto potřebuje hodně chovat, hladit a nosit ideálně tělo na tělo, je třeba promlouvat k němu tichým a něžným hlasem, manipulovat s ním jemně a chránit ho před šoky v podobě hlasitých zvuků či ostrých světel. Vyžaduje to neustálou duchapřítomnost, a právě to může být pro matku, na níž to většinou celé leží, zničující. Tím spíš, je-li to prvorodička s nulovou zkušeností.
Zpátky k sobě
Šestinedělí není jen o komplexní péči o miminko. Pečovat musí matka taky o sebe, a to jak po stránce fyzické rekonvalescence, tak z hlediska psychické pohody. Únava způsobená přerušovaným a nekvalitním spánkem se míchá se stresem z obrovské zodpovědnosti a nervozitou z neznámého. To vše se koupe v hormonálním koktejlu, díky němuž se chvilky absolutní lásky vůči dítěti střídají se záchvaty pláče a pochybností. Myšlenky, jako jsem špatná matka, nikdy jsem neměla mít dítě nebo kéž by se mi něco stalo, abych musela do nemocnice a mohla si chvilku odpočinout, jsou temné, nikoli však výjimečné. Na první dítě vás prostě nic a nikdo nepřipraví. A ani, když jich máte víc, není jednoduché to zvládnout.
I když mám skvělého manžela, který pomáhá se vším, s čím může, a úžasné rodiče, jež nás celé šestinedělí zásobovali jídlem a vším dalším, co bylo potřeba, první tři týdny po narození syna mě psychicky zcela vyždímaly. Potřebovala jsem odpočívat, já ale vydržela v posteli jen čtyři dny. Nesnesla jsem pomyšlení, že by se o mě někdo musel starat. Všechny optimistické poučky, které jsem v souvislosti s šestinedělím před porodem zachytila na sociálních sítích, jako třeba „úklid počká“, vyletěly oknem. Zoufale jsem potřebovala dělat cokoli, jen ne pečovat o dítě. Nedokázala jsem se instantně napojit na novou životní úlohu, v hlavě mi běžely obavy z poporodní deprese a spolu s tím pocit, že bych o ničem z toho neměla mluvit nahlas, protože jsem si tohle všechno přece měla rozmyslet, než jsem otěhotněla.
S ubíhajícími dny se to ale pomalu lepšilo, až jsem měla dost elánu na to si říct, že jsem někde uprostřed mezi potřebou vyhledat odbornou pomoc a spokojeností, a proto to zkusím vyřešit po svém. A tak jsem napsala článek. Pak jsem si ostříhala vlasy na chic jarní mikádo. Další den jsem se nalíčila a šla se projít – sice jen do drogerie pro dudlíky, ale sama a s oblíbenou hudbou v uších. Koupila jsem si džíny, které se velikostně ani neblíží tomu, co jsem nosila před dítětem, ale mému pomalu se zatahujícímu břichu skvěle padnou, a tak už při výběru outfitu nejsem odkázaná jen na těhotenské oblečení. Postupně jsem začala zvát přátelské návštěvy a dovolila si dát si s nimi decku vína nebo malé pivo. Vrátila jsem se k pití ranní kávy a každý večer si dopřeju jeden díl seriálu – stejně jako dřív.
Po malých krůčcích jsem se tak po celou dobu šestinedělí vedle sžívání se se synem snažila vrátit sama k sobě a půjdu ještě dál. Na nadcházející víkend si plánuji první volné odpoledne od porodu, kdy budu mít čas jen pro sebe. Zajdu si na oblíbené místo, kam se s kočárkem nedostanu. Pak si dám někde dortík, vpodvečer zapadnu do kina a po návratu domů se při pohledu na syna pravděpodobně rozpláču dojetím. Odloučení od dítěte pro mě není lehké, na pauzu od péče o něj se ale těším a vím, že takové půldny jsou a budou nezbytné pro to, abych mohla synovi oplácet úsměvy. Dítě je velká změna, ale pořád je to váš život, pořád jste to vy. Je potřeba potomka postupně zapojit do vašeho už existujícího světa, ne kolem něj vystavět od základu nový. Čím dřív se na tohle dokážete mentálně nastavit, tím dřív se budete cítit zase ve své kůži. A díky tomu pak lépe zvládnete noční vstávání, bolavé bříško i někdy zdánlivě nekonečné poskakování na gymnastickém míči se řvoucím děckem v náručí.
