Jak to, že nám tak často nejde říkat ne? Máme tendenci všem okolo spíše vyhovět než je odmítnout. A odmítat nás prostě nikdo nenaučil. A co víc, nikdo nás taky většinou nepřipravil na to, že nejtěžší je umět říct ne sám sobě. Ostatně to potvrzuje i Adéla Elbel.
„Ne, ne, ne, nic už do léta neber. Máš toho víc než dost a musíš taky někdy odpočívat. Takže řekni ne!“ řve na mě můj diář, kdykoli mi zazvoní telefon nebo otevřu e-mail s pracovní nabídkou. „Jasně, já vím, neboj, nejsem blázen,“ odpovím mu upřímně a ani ne za minutu se slyším říkat do telefonu, že ten den už něco mám, ale jestli by chtěli, mohla bych místo v osm večer až v devět, protože odpoledne mám nějakou akci přes půl republiky daleko, ale že to rozhodně stihnu a že díky, že to je bezva nabídka a už se moc těším. Ufff, zapisuju si vystoupení do diáře a v tu chvíli lituju, že jsem slíbila to charitativní focení v Brně, protože vystoupení v Praze je za peníze. A po dvou letech covidové nejistoty člověk nemůže jen tak něco odmítnout. Hlavou se mu totiž honí strach, co když zase přijde několikaměsíční zákaz vystupování. A jak náročné je být samoživitelkou bez příjmu, už taky moc dobře vím. Jak se říká: „Kšeft je svatej a teď je ještě svatější.“
TIP NA VIDEO: Podívejte se na díl O čem se mlčí, kde Adéla Elbel řeší téma matek samoživitelek
No jo, ale jak si teď vybrat? Věci nepřicházejí zároveň a člověk si z nich nevyzobne nejvýhodnější nabídky, které by doplnil méně výhodnými, zato bohulibými nebo charitativními věcmi v okolí. Takže se mi nezřídka děje, že jsem jeden den v Praze, druhý v Brně, potom zase Praha, abych se pak přesunula do Frýdku a nazítří do Krkonoš. Jídlo obstarávám už jen on-line a děkuju bohu a moderní době, že kurýr umí jezdit i kolem 23. hodiny večer, kdy se vrátím z divadla.
Ano, můj život je jeden velký blázinec, kde se točím kolem dětí ve střídavé péči, práce na kolečkách a vztahu na dálku. Některé dny jen přehodím oblečení z kufru do pračky, kterou už ale raději nezapnu, protože už je noční klid a pověsit ji stejně budu mít čas až v následujícím týdnu. Je to masakr, ale já svou práci miluju, takže zatím je i ten častý kolotoč celkem snesitelný.
Jenže teď, po dvou letech s covidem, kdy se nic nedělo a lidé jen seděli doma na zadku, si ten promarněný čas chtějí všichni vynahradit a chtějí se bavit. Hned! Teď! A všichni zároveň! S firemními večírky, plesy a jinými akcemi se roztrhl pytel a zahltil nám mailboxy. Lidé mají zřejmě pocit, že co se nestane teď v létě, už nikdy nebude, protože na podzim přijdou viry a zase nás zavřou. Takže už od jara lítám z akce do akce jak hadr na holi. Nestěžuju si, nenechte se mýlit, ale moji blízcí z okolí už začínají mít nejapné poznámky o vyhoření a že bychom taky mohli být někdy spolu.
„Mohly, tak mě odvezeš na vystoupení a cestou si popovídáme?“ Ptám se drze a unaveně kamarádky, která chytá tuhle hozenou rukavici našemu přátelství a veze mě na show. Tam si povídáme u prosecca tak nadšeně, že ji přemluvím, abychom si daly ještě skleničku a domů se dopravily želvama. Já umím žít. (Na tomhle místě si představte emotikon, který si klepe na čelo.)
Musím se naučit odmítat. Vždyť už si celkem umím vybírat, co je pro mě prospěšné a co ne. Tak o co mi jde, že často na poslední chvíli ze svého plánu couvnu a nabídku přijmu, byť mi třeba zase tolik nepřináší (a teď nemyslím jen „love“, ale ani radost). Opravdu ale umím odmítat? Jak se při tom cítím? A potom? Teď si ovšem musím sundat růžové brýle a nalít si sklenici čistého vína (no dobře, raději vody), abych se podívala, jak na tom doopravdy jsem:
Už jsem schopná celkem rychle vyhodnotit, zda je pro mě nějaká akce přínosem, nebo ne. V případě, že to neumím poznat rychle nebo mi má intuice velí, abych si to ještě promyslela, nechám si informace poslat e-mailem, abych se na ně mohla podívat v klidu. Tím člověk získá nejen čas, ale i odstup od volajícího. Pak akci buď přijmu, pokud mám volno a je to pro mě zajímavá věc, nebo ji písemně odmítnu. To mi jde snáz než do telefonu.
Velmi často se ale děje, že odmítnutý se nenechá odradit, protože ví, že volno máte, a zatelefonuje vám s tím, že si to musíte rozmyslet, protože bez vás by to nešlo. Na takové citové vydírání už bývám dost alergická. Projekt, který beze mě nepůjde? Jsem snad kardiochirurg? To, že si člověk neumí najít někoho jiného, neznamená, že na vás může přehazovat zodpovědnost. Tahle fáze je pro mě velmi náročná, protože jsem bývala typická „yes woman“ a snažila jsem se všem vyjít vstříc. Ale po čase zjistíte, že to stejně nejde.
Že všem vstříc nevyjdete, a že když slevíte ze svých možností, vymstí se to jen a jen vám. Takže se mi občas stane, že se na mě dotyčný naštve. Dřív jsem z toho bývala neskutečně smutná. Poté, co jsem někoho odmítla, ve mně zůstávala výčitka a přemýšlela jsem, jak bych mu pomohla. Po čase jsem ale zjistila, že naprosto zbytečně. Často to totiž ti lidé jen zkoušejí a po telefonátu už po vás ani pes neštěkne a oni hledají dál. Takže už se snažím na to nemyslet.
Co je také velmi důležitý bod: Nikomu už nevysvětluju, proč nemůžu, a neomlouvám se. No dobře, tak trochu se ještě obhajuju a omlouvám, ale makám na nápravě. Snažím se toho červíka nenechat nahlodat moje sebevědomí, se kterým jsem dokázala říct ne. Přece se nerozkrájím, kde by ten červík pochybností lezl, že?
Takže se snažím myslet na tři základní body, než řeknu ano: Kolik mi to zabere času – mám ho, můžu se té věci naplno věnovat a připravit se na ni? Přinese mi ta věc radost a energii? Pokud ne, raději budu doma v klidu s dětmi. Opravdu jsem kardiochirurgem té akce, že ji mohu udělat jen já? V tom případě zvedám cenu, haha. Vám všem přeju, abyste dokázali bez výčitek říkat ne, pokud to není přínosem pro vás a vaše okolí. Protože jen na tom záleží. Pokud tedy nejste kardiochirurg.
Sloupek Adély Elbel vychází pravidelně v časopisu Moje psychologie. Aktuální i starší čísla si můžete koupit v on-line trafice iKiosek.cz. Doprava je zdarma!
