Hony na čarodějnice jsou temnou kapitolou historie, která ještě stále neskončila.

Hony na čarodějnice jsou temnou kapitolou historie, která ještě stále neskončila. Zdroj: Ze seriálu American Horror Story, FX

Hony na čarodějnice? Na hranici končily ženy, které se provinily jen nezávislostí

Barbora Šťastná

Žije sama. Je ekonomicky nezávislá. Chová se sexuálně provokativně, nebo naopak odmítá mužské nápadníky. Otevřeně a nahlas říká svoje názory. To všechno v minulých staletích stačilo k tomu, aby žena byla obviněna z čarodějnictví. A někde to stačí i dnes.

Hon na čarodějnice – dnes si tento výraz spojujeme hlavně s výroky některých politiků, kteří tak označují jakoukoli kritiku jejich osoby a jednání. Pronásledování žen označovaných za čarodějnice bylo v naší části světa temnou historií zejména v 16. a 17. století. Jenže jak tvrdí britská historička Lucy Worsley, předsudky, které k němu vedly, ubližují ženám dodnes: „Pořád dochází k tomu, že ženy, zejména ty, které vypadají nebo se chovají jinak než většina, případně se příliš nahlas vyjadřují k nepohodlným tématům, jsou různým způsobem nálepkovány a pronásledovány. Každá žena, která někdy byla ocejchována jako hysterka, fúrie nebo bláznivka, slyší vzdálenou ozvěnu dávné minulosti čarodějnických procesů.“

TIP NA VIDEO: Novodobé čarodějnice? Sufražetky! Připomeňte si 5 velkých bojovnic za ženská práva

Video placeholder

Víra v existenci čar, kouzel a osob, které je provozují, provází lidstvo od nepaměti. Sporadické zmínky o nich se objevují už ve Starém zákoně, v knize Exodus zaznívá dokonce pokyn „nenecháš čarodějnici naživu“, k čemuž se v pozdějších křesťanských dobách hlásili mnozí rozdmýchávači čarodějnických procesů. Ve starověkém Římě bylo popraveno několik tisíc příznivců Bakchova (Dionýsova) kultu, jejichž rituály v mnohém připomínaly pozdější líčení čarodějnických sabatů, a římský diktátor Sulla v roce 81 před naším letopočtem vydal zákon „de sicariis et veneficiis“ (o vrazích a čarodějnicích), zakazující výrobu omamných nápojů a jedů, kouzelnických knih a dalších okultních předmětů. 

Středověk ovšem, pokud jde o pronásledování čarodějnic, nebyl tak temný, jak si obvykle myslíme. Přinejmenším katolická církev v té době zastávala překvapivě rozumný postoj. „Nikomu nedovolte zabít služebnou nebo děvečku jako čarodějnici, protože čarodějnictví není možné a křesťanská mysl by v něj neměla věřit,“ doporučoval Lombardský kodex už v 7. (!) století. Na tom, že čarodějnictví neexistuje, církevní autority trvaly víceméně až do třináctého století. Hony na takzvané čarodějky vznikaly spíše živelně a lokálně, úřady se jimi nezabývaly. Situace se změnila ve chvíli, kdy čarodějnictví začalo být spojováno s kacířstvím. Jednou z prvních, na koho toto nové pojetí dopadlo, byla Jana z Arku. Přestože proces, který měl dokázat její spojení s ďáblem, byl politicky motivovaný, nakonec byla odsouzena jako čarodějka a kacířka. Jako devatenáctiletou ji 30. května 1431 upálili na náměstí v Rouenu. Tento trest, vyhrazený právě a pouze čarodějnicím a kacířům, měl mít za následek, že spálené tělo nebude v soudný den vzkříšeno.

O pětapadesát let později dva dominikánští mniši Heinrich KramerJakob Sprenger sepsali manuál Malleus maleficarum, u nás známý jako Kladivo na čarodějnice. Kniha se díky čerstvě vynalezenému knihtisku rychle rozšířila po Evropě a s její popularitou začal stoupat i počet čarodějnických procesů. Je paradoxní, že k tomu došlo právě v době renesance, kterou známe jako éru kvetoucí vzdělanosti, rozvoje umění a vzývání lidského rozumu. Čarodějnické procesy vyvrcholily v 17. století, zejména v době třicetileté války, a mnozí historikové se domnívají, že je poháněly ekonomické faktory. 

V počtu odsouzených s velkým náskokem vedly německy mluvící země (Německo, Švýcarsko a Rakousko včetně českých zemí), ale procesy se přehnaly i Francií, Skandinávií a Velkou Británií. V Anglii honům na čarodějnice vévodil jistý Matthew Hopkins, který sám sebe nazýval Witchfinder General. O svých metodách napsal knihu, v níž popsal způsoby vedení výslechů, vynucování přiznání a rozpoznávání čarodějnic, například podle mateřských znamének nalezených na nahém těle. K dalším patřila zkouška ponořením do vody. Žena připoutaná k židli byla ponořena do nádrže s vodou – když se nepotopila, byla považována za čarodějnici. 

Ve druhé polovině 17. století se čarodějnická hysterie přelila do Nového světa. Asi nejznámější série procesů vypukla v městečku Salem, když devítiletou Elizabeth a jedenáctiletou Abigail začaly pronásledovat křeče a halucinace. Z čarodějnictví byly obviněny tři ženy včetně černé otrokyně Tituby, která patřila otci Elizabeth. Ta se při mučení přiznala a obvinila i další lidi. Soukolí procesu semlelo nakonec 150 osob, z nichž osmnáct bylo popraveno. Vyšetřování takzvaného čarodějnictví mělo řadu specifik, jimiž se odlišovalo od jakýchkoli jiných výslechů. Především obžalovaní nemohli použít na svou obhajobu alibi, tedy že v danou dobu nebyli na daném místě. Podle tehdejšího mínění totiž „čarování“ bylo možné i bez osobní přítomnosti na místě činu. Stejně tak vyšetřovatelům nijak nepřekáželo, že obžalovaného nikdo neviděl provozovat žádné magické rituály. 

Papež označil čarodějnictví za crimen exceptum, což znamenalo, že při mučení během výslechů nebyly kladeny žádné legální překážky. Používala se řada metod, které si později osvojily totalitní režimy, mimo jiné spánková deprivace či různé druhy sexuálně zabarveného mučení: obžalovaná žena například byla posazena na rozpálenou kovovou stoličku. Při vyslýchání šlo vždy především o to získat jména „spolupachatelů“. A oběti je většinou ve snaze uniknout dalším mukám v hojné míře udávaly. Téměř každý čarodějnický proces tak vedl k rozpoutání paniky v celé komunitě. 

Převážnou většinu, v různých zemích 75–85 procent, obětí čarodějnických procesů tvořily ženy. Je zřejmé, že jednou z hlavních hnacích sil honů na čarodějnice byla misogynie, přestože ženy stály často i na jejich počátku v roli těch, které obvinily své sousedky nebo známé. „Není nerozumné se domnívat, že čarodějnice, tato špína lidstva, jsou převážně ženského pohlaví,“ píše klerik Nicholas Rémy roku 1595. „Ďábel jich využívá, protože ví, že ženy milují tělesná potěšení a snadno se nechají svést.“ 

Temná historie honů na čarodějnice ale neskončila, v některých částech světa se rozpoutávají stále. V Indii se stávají jejich oběťmi ženy z nižších kast, jsou jich stovky ročně. V subsaharské Africe bývají terčem albíni nebo nositelé viru HIV. V Papui Nové Guineji, kde je legální provozování takzvané bílé magie (například léčitelství), se naopak vězením trestá takzvaná černá magie. V roce 2013 tu byly čtyři ženy odsouzeny za čarodějnictví zřejmě proto, že jejich rodina na tom byla ekonomicky lépe než rodiny v okolí – například vlastnila dřevěný dům. Čarodějnictví zůstává trestným činem také v Saúdské Arábii. V roce 2006 tam odsoudili k trestu smrti useknutím hlavy ženu jménem Fawza Falih za to, že údajně jistého muže postihla kletbou impotence. Tyto děsivé případy, které se stejně tak mohly odehrát v 17. století jako v současnosti, svědčí o tom, že úsilí o rovnoprávnost žen v některých částech světa stojí stále na samém začátku. 

Článek vyšel v říjnovém čísle časopisu Moje psychologie, jehož hlavním tématem je ženská síla. Koupit si ho můžete v on-line trafice iKiosek.cz.

Moje psychologie 10/22.
Moje psychologie 10/22. | Zdroj: Anna Kovačič

Doporučujeme

Načíst další články