Blondýnka není životopis. MM vnímá jako symbol a analyzuje toxicitu její doby

4 min čtení

4 min čtení

Marilyn Monroe byla krásná. Byla idol. Byla také dost nešťastná. Týraná. Byla to oběť. Nebyla to ale jenom oběť. To vše se dá o asi největší americké herecké hvězdě 20. století říct. Pro Andrewa Dominika, režiséra filmu Blondýnka, ale nic z toho není důležité. Kdo božská MM, potažmo Norma Jean Mortenson, byla nebo nebyla jako člověk, ho totiž vůbec nezajímá. Je to bezostyšné, ale má to důvod, který nese silnou výpověď nejen o době, v níž Marilyn existovala.

Marilyn Monroe byla herečka, obdivovaný sexsymbol, miláček Ameriky. Ztvárnila mnoho divácky úspěšných rolí naivních blondýnek, ale natočila i kritikou oceňované filmy. Své herecké umění pilovala intenzivními kurzy, bojovala za genderově rovné platy ve filmovém průmyslu, podporovala práva LGBTQ+ komunity, a aby se vymanila z područí studia, jako jedna z prvních hollywoodských hvězd založila vlastní produkční společnost. Pod pseudonymem se skrývala ještě jedna osoba: Norma Jean Mortenson, dcera psychicky labilní matky a nepřítomného otce, která měla krušné dětství a vždy toužila po kariéře u filmu. Ta jí přinesla druhými zbožňované alter ego, ale také rozvoj vlastních duševních problémů, neuspokojivý osobní život zahrnující dvě nevydařená manželství se staršími muži, závislost na lécích a alkoholu a osamělou smrt v šestatřiceti letech.

TIP NA VIDEO: Podívejte se na trailer k filmu Blondýnka

To jsou fakta, z nichž většina je všeobecně známá a ví o nich i americký režisér Andrew Dominik, tvůrce snímku Blondýnka, který si světovou premiéru odbyl na festivalu v Benátkách a nyní je k vidění na Netflixu. Vychází ze stejnojmenného románového bestselleru Joyce Carol Oates. Ta pohlíží na postavu Marilyn Monroe primárně jako na popkulturní symbol. Z jejího pracovního a osobního života vybírá notoricky známé obrazy, drby a konspirační teorie a skrze fiktivní vyprávění ilustruje úskalí hollywoodské mašinérie, šovinismus druhé poloviny minulého století i tematiku psychických problémů. Dominik tento přístup v mnohém následuje a dovádí jej do až fyzicky bolestivého extrému. Za radikální, dosud neviděné uchopení slavné persony ale čelí silné a v jistém ohledu pochopitelné kritice. 

Kinematografie obecně miluje trpící ženy. Nejlépe to ilustruje hororový žánr, konkrétně subžánr shlasherů (vyvražďovaček), v němž ženy fungují jako objekty, na něž je nahlíženo ryze mužskou optikou, často shodnou s optikou vraha. Rozhodně tedy není náhoda, že právě v Blondýnce, která se odvíjí v žánrovém rámci tělesného hororu, je titulní postava prezentována jako odevzdaný kus masa, s nímž si podle potřeby všichni dělají, co chtějí: ať už jde o poskoky Prezidenta, kteří omámenou Blondýnku táhnou chodbou, o sexuálního partnera, který si pohrává s Blondýnčinou psychikou, když se v anonymních dopisech vydává za jejího ztraceného otce, nebo o vizážistu a důvěrníka, který ženu na pokraji zhroucení rychle zkrotí injekcí s tlumicí substancí, aby se uklidnila a mohla pokračovat v rozjetém natáčení.

Andrew Dominik si v tomto utrpení libuje s fetišistickou rozkoší. Ignoruje, že bolest byla jen jednou částí komplexního života reálné Marilyn Monroe, a svoji Blondýnku redukuje na ryzí oběť. Zobrazuje ji jako prázdnou nádobu s atraktivní vizáží, které se nikdo na nic neptá, nikdo ji neposlouchá, a když se ona zoufale táže, co má ta kráska z plakátu společného s jejím skutečným já, nikdo neodpovídá. Jeho protagonistka není nic než traumatizovaná rozdvojená osobnost vláčená osudem, neživý charakter neschopný se vzepřít, propadající se víc a víc do temnoty. Blondýnka si ze všeho nejvíc přeje dítě, ryzí pud se ale rychle mění v obsedantní touhu. Sen o rodině pro ni představuje možnost, jak zahojit vlastní nitro, především ale naději na útěk, která se pod vlivem drog a samoty postupně zcela vytrácí. Tohle všechno však režisér dělá zcela záměrně.

Jeho tvůrčím cílem totiž nebylo natočit životopis (ačkoliv chronologické řazení událostí od dětství po úmrtí může diváka nutit snímek jako životopis vnímat). Stejně jako Oates, ani Dominik ve svém filmu nevytváří přepisy skutečných osobností, ale umělé konstrukty, které si ze svých reálných předobrazů berou jen určité atributy. Není možné je zaměňovat. Režisér tak nepředkládá biografii, dokonce ani film s biografickými prvky, ale artovou zdrcující kritiku toxicity doby, v níž Marilyn Monroe žila. Vysoce estetické ztvárnění ostře kontrastuje s pocity úzkosti, které vyvolává opravdu každý záběr ve filmu. Tvrdé černobílé close-up záběry střídají vzácné chvíle štěstí plné pastelových barev a měkkého, teplého světla. Blondýnka je neustále exponovaná, je pořád pod dohledem – ať už na premiéře filmu, v osobním životě nebo na operačním sále, kde se ocitne proti svojí vůli, aby podstoupila interrupci. Všichni ji vidí, ale nikdo skutečně nezná. Ti, co by ji měli znát, ji opustili, když byla malá, a ti, co ji mohli poznat, nakonec stejně jako ostatní sklouznou k tomu, že ji jedním či druhým způsobem využijí ve vlastní prospěch či pro své potěšení.

Barevné záběry v Blondýnce často, avšak ne výhradně, naznačují vzácné chvíle štěstí.

V ostrém kontrastu s nimi pak stojí úzkostné černobílé close-upy.

Výsledkem je odvážná filmová mozaika nesoucí silný komentář. Blondýnka, kterou hraje Ana de Armas, pro Dominika skutečně znamená pouze nástroj, který má divákovi něco sdělit. Tím, že to režisér dává najevo tak bezostyšně, ale své hlavní sdělení jen zdůrazňuje: jako symbol, sexy panenku, nedostižnou ideu, nikoliv jako člověka vnímal Normu Jean/Marilyn Monroe celý svět. A v podstatě stále vnímá: i desítky let po její tragické smrti někteří stále kupují hrnečky, trička, plakáty a další předměty s její podobiznou. Hltají filmy a dokumenty pojednávající o jejím životě a pak je hodnotí větším či menším počtem hvězdiček podle toho, jak se tvůrci trefili do jejich představy o tom, kým MM byla. Mluví o ní jako o ikoně. Ženy stále napodobují její vizáž, muži ji stále chápou jako sexsymbol. I proto je tak nepříjemné snímek sledovat: Dominik nekritizuje jen společenské poměry 50. let a dobový filmový průmysl, ale svým způsobem i mnohé současné fanoušky.