Jak vyzrát na korporátní libůstku jménem Seberozvojový plán

Šablonovitost korporátu rozhodně nekončí u přijímacího pohovoru. Holka z reklamky tentokrát píše o firemním hodnocení a o tom, jak se odvážně rozhodla vypořádat se sdíleným pracovním dokumentem s názvem Rozvojový plán.

Jedna kamarádka kdysi prohlásila, že pracovní dny a převážně pak pondělky vadí jen nešťastným lidem, kteří nejsou spokojení se svým životem. Tahle věta mi rezonuje v hlavě už pár let. Po čase, kdy jsem s tím víceméně souhlasila, jsem se ale rozhodla si tuhle pravdu upravit. Shodou okolností zrovna v době, kdy mi pondělky začaly vadit čím dál tím víc. Nově jsem zastánkyně toho, že pondělí vadí právě těm šťastným, kteří jsou se svým životem naprosto spokojení, a práce je od něj jen zdržuje. Něco v tom smyslu se ostatně zpívá i v mé oblíbené písničce, takže to prostě platí.

Co je nejtěžší práce na světě? PODÍVEJTE SE NA VIDEO!

Velmi záhy po zapojení se do budování kapitalismu mi došlo, že osobní život je přežitek a ke štěstí člověku stačí trocha spánku a hodně kafe. Abych ale nebyla nespravedlivá, oproti časům, kdy má člověk k práci ještě školu, je to teď vyloženě leháro. Školní časy mi obecně vůbec, ale opravdu vůbec nechybí. 

Neustálé hodnocení, předhánění se a nafukování komárů do velikostí velbloudů mě štvalo dřív, stejně jako teď. Obávám se, že zásadní kámen úrazu na mé cestě k úspěchu je, že absolutně nejsem soutěživá. Když někdo dostal jedničku a já trojku, žíly mi to netrhalo. Nemám tendence dobíhat dál nebo vyskočit výš. Být někde první, něco první objevit nebo prozkoumat mě taky neláká. Doteď si pamatuju, jak máma při pohledu na moji žákovskou nebo roztržené a zabahněné oblečení odkazovala na Karolínku odvedle. To mělo za následek akorát to, že jsme se s Karolínkou 5 let nebavily, protože šprty nemá nikdo rád! Až na korporáty, zdá se.

Hodnocení je od slova hodnota. Určovat hodnotu jedince na základě jeho momentálního výkonu, navíc číselně, mi přijde strašně špatně. Zrovna tak se mi úplně nepozdává všudypřítomná potřeba vystupovat z komfortní zóny, posouvat se a překonávat svoje limity. Já mám svoji komfortní zónu ráda; je v ní teplo, klid a kakao. Když nad tím tak přemýšlím, možná bych ji mohla ještě rozšířit, aby se do ní vešlo pár štěňátek.

Aktuální týden ale mé nadšení štěňátky nesdílí, počínaje pondělím. To jsem si u snídaně pročetla nesplněný to-do list z minulého týdne a někde vzadu v mysli se mi vynořila nejasná vzpomínka na novou korporátní radůstku jménem Rozvojový plán. Skoro bych přísahala, že u sousedů začali v ten moment na klavír trénovat dramatickou etudu, venku se zatáhlo a začal foukat vítr.

Sebrala jsem odvahu a otevřela sdílený soubor. „Ohodnoťte se několika větami,“ znělo první zadání. V tu chvíli si odvaha sbalila svých pět švestek a odšourala se neznámo kam. Sebehodnocení je tak trochu moderní mučení. Imposter syndrom – syndrom podvodníka, o kterém se naštěstí čím dál tím víc mluví – je všudypřítomný a přesně na tyhle momenty čeká, aby se mohl zakousnout a nepustit. A tady se oklikou vracím k tomu, jak moc mi škola nechybí: je to hlavně o vypichování chyb a zdůrazňování záporů. Všechno ostatní, co člověk ví a umí, je pak bráno jako samozřejmost. To je jedna z mála skutečných věcí, co jsem si ze školy odnesla do dospělého života.

Kolonku pro hodnocení sebe sama jsem tedy prozatím nechala prázdnou a ladem nechala i další úkol v souboru. Poslední bod korporátního seberozvoje se pak ptal, na čem chci příštích pár měsíců zapracovat. Tak nějak tuším, že budu chtít přestat odkládat nepříjemné věci.