Když si ve vlasech nahmatáte holá místa. Jaký je život s alopecií?

Ať už máme na facku, kterou Will Smith na Oscarech vlepil komikovi Chrisu Rockovi, jakýkoli názor, jedno se jí upřít nedá: přitáhla pozornost ke zdravotnímu stavu Jady Pinkett Smith, která trpí alopecií areatou, tedy autoimunitní poruchou, kvůli níž vám začnou nekontrolovaně padat vlasy. A jejich návrat vám neslíbí ani doktor. Co vlastně tahle nemoc pro člověka znamená?

Vtípek, že by Jada Pinkett Smith mohla hrát příští G. I. Jane, je samozřejmě nemístný. Narážka na film z roku 1997, ve kterém si Demi Moore oholí hlavu, a spekulace, jestli byl moderátor špatně informovaný, však poukazuje i na to, že buzz cut neboli účes dohola je v současné době naprosto legitimní volbou ženy, jak si upravit vlasy, aniž by přitom musela trpět zdravotním problémem. Jenže herečka zdravotním problémem trpí, a kdo se někdy s alopecií osobně setkal, ví, jak extrémně psychicky náročná je.

Vím to i já, byť na holicí strojek u mě nakonec nedošlo. Nicméně před devíti lety mě nemoc vystrašila tak, že bych si na účet postižené nebo postiženého nikdy legraci nedělala. To si tak rutinně zajedete rukou do vlasů a najednou je něco jinak. Musela jsem to místo ohmatat několikrát, jestli mě mozek nešálí. Opravdu to tam je. A počkat, tady také! Dvě místa o velikosti padesátikoruny uprostřed mojí už tak prořídlé kštice jsou kompletně holá. Hladká jako kůže na čele, ani chloupek byste tam nenahmatali. Jak se mi to stalo? A kdy?

Budu plešatá?

Nakonec jsem si nahmatala ještě jeden výběžek bez vlasů na týle a kompletně zpanikařila. Vzpomínám si, jak jsem ve tmě stála v pokoji a brečela, že tohle není normální. Něco se se mnou děje. Budu plešatá. Bylo mi devětadvacet, v postýlce mi spala půlroční dcera, ještě jsem nezhubla všechna poporodní kila a nevyrovnala se s novou identitou matky a teď jsem ke všemu čelila problému, o kterém jsem do té doby příliš neslyšela. Jasně že po porodu padají vlasy, ale rovnoměrně a maximálně máte trochu kouty. Tohle bylo jiné.

Než jsem se objednala do Centra Zdravé vlasy při Vinohradské nemocnici, samozřejmě jsem googlila. Alopecia areata čili ložisková alopecie, důvod jejího vzniku nejasný. Nejspíš autoimunita, ale možná také štítná žláza, zánět v těle nebo stres, skrytý původce všeho. Ten by v mém případě mohl hrát roli. Těhotenství neprobíhalo standardně, kvůli placentě jsem čelila několika více méně nepříznivým diagnózám a poprvé jsem zakusila největší strach na světě: strach o dítě. Aby dcera nepřišla na svět jako uzlíček nervů a abych se já sama nezbláznila, potřebovala jsem přeladit a věřit, že to dopadne dobře. A dopadlo. Jen moje tělo si ten stres uložilo.

Když jsem vešla do ordinace Centra Zdravé vlasy, seděla naproti mě krásná mladá lékařka s tak bohatou kšticí, až jsem se musela usmát, jaká je to ironie. Když se mě ptala, kolik vlasů mi zůstává denně na polštáři, a já jí odpověděla, zasmála se s blahosklonností Rudolfa Hrušínského, doktora ve filmu Vesničko má středisková, že to má taky. Vyfasovala jsem kortikoidovou mast a varování, ať to s ní nepřeháním, že si bohužel kůže rychle zvyká. Nic moc jiného než problém trochu zlehčit a dát mi kortikoidy ani nemohla. Stres je prevít a problému by nepomohl.

Doma jsem mast položila na poličku… a tady můj příběh překvapivě končí. Dodnes je mi záhadou, jak se mi to povedlo, ale ty holé padesátikoruny na hlavě jsem dokázala kompletně vytěsnit. Stačilo mi placebo v podobě neotevřené masti, které zafungovalo na mou psychiku. Za měsíc jsem si opět prohrábla kštici a vlasy byly zpátky! Jako by se nic nestalo, musely navíc narůst extrémně rychle. Nechci nikomu dávat plané naděje, ale třeba vás to uklidní poté, co se totálně rozhodíte zjišťováním, co na alopecii vlastně pomáhá. Klid je totiž dobrým spojencem. A také nadhled.

Komplet bez vlasů

„Když jsem se probírala vlasy svých kluků, doufala jsem, že jim vydrží až do svatby, abych měla hezké fotky,“ glosuje sebeironicky scenáristka Tereza Drahoňovská (dnes Čechová), která svou zkušenost s alopecií sepsala do krásného komiksu Bez vlasů (ilustrovala ho Štěpánka Jislová). Tereze začaly vlasy zničehonic padat v roce 2016 během dovolené na Islandu a za dva měsíce už musela nosit klobouky. Do deprese ji záhy uváděly i banality, jako třeba nechat se vyfotit na občanku.

Loading

V komiksu autenticky a niterně popisuje, jak se se ztrátou vlasů vyrovnávala ona sama („Byla jsem přesvědčená, že alopecií mi tělo říká, abych začala žít jinak.“) i její blízké okolí („A to ti vypadají všechny vlasy?“). Nechybí martyrium s hledáním řešení – od fototerapie přes drahé vitaminy po paruku. Autorka reflektuje, kolik to všechno stojí (padesát tisíc) i co by si za to mohla koupit (stádo muflonů). Současně vyzývá na souboj svého odvěkého vnitřního sabotéra vlastní spokojenosti: perfekcionismus.

Loading

Tereza si postupně prošla vším, co alopecii universalis provází – ztrátou veškerého ochlupení včetně řas a obočí i tím, že ji neznámí lidé automaticky považují za onkologicky nemocnou. Komiks končí psychoterapeutickým uvědoměním, že autorka má sklony skrývat své emoce a potlačovat jakékoli tělesné projevy stresu. A také zjištěním, že si na svou holohlavost vlastně docela zvykla. I když… „Možná jsem se s tím vyrovnala, ale je mi pořád smutno, když se podívám na staré fotky. Vždycky, když nad tím přemýšlím, docházím k jedinému. Alopecie je pořádně intenzivní rozvojový kurz.“

Komiks Terezy Drahoňovské Bez vlasů je biblí sebevědomí pro velké holky, ale co ty malé? Na pultech českých knihkupectví najdete také knížku Princezna bez vlásků (napsala Sabrina D. Harris), ve které hlavní hrdinku připraví o vlasy čarodějnice. Způsob, jak se s tím vyrovnává, reflektuje situace, jaké zažívají děti s alopecií nebo při onkologické léčbě.
Tip na knihu

Mimochodem, jestli je vám rodné příjmení Terezy povědomé, pak vězte, že nejspíš znáte i jejího bratra Tomáše Drahoňovského, dříve tvář České televize, dnes mluvčího Plzeňského Prazdroje. Ten se zkraje února na Twitteru svěřil, že alopecie postihla i jeho. „Jen 10 % lidí s universalis vlasy opět získá. Velká část z nich je navíc získá jen přechodně. Je to příležitost věnovat se spíš nitru než vnějšku. Spíš mysli než Instagramu. To, že se mi to snad daří, je velká zásluha mojí sestry Terezy. Viděl jsem na ní, kam směřuji, a zjistil, že vnitřně mě to změní jen k lepšímu.“