Emma Smetana: Mám jen jeden život, ten svůj

1. dubna 2018
  • Dělá rozhovory, skládá hudbu, koncertuje, vychovává malou dceru, pořádá charitativní bazar, cestuje a chodí spát ve čtyři ráno… Když jsme pro březnovou Moji psychologii, jejímž hlavním tématem jsou kreativita a energie, hledali tu pravou osobnost na obálku, Emmu Smetanu jsme prostě nemohli minout. 

    Už téměř rok děláte rozhovory pro DVTV. Máte nějaký recept, jak vést dobrý rozhovor?

    Těžká otázka. Na politika platí jiná pravidla než na lékaře nebo na filmaře. Obecně ale platí, že dobrý moderátor musí být dokonale připraven a o hosta se musí upřímně zajímat, vnímat ho, pohotově reagovat, zachytit včas informaci, která může vést někam dál, která třeba pomůže ukázat hosta v novém světle. V momentě, kdy už rozhovor běží, je to výsostně intuitivní záležitost. Můžete mít připraveny sebelepší otázky, ale když je člověk naproti vám bude bojkotovat nebo se rozhodne uhýbat, úkolem duchapřítomného moderátora je trvat na jednoznačné odpovědi. Dokud ji nedostanu, nejde se dál.

    Dokážete v rámci rozhovoru improvizovat? Co se děje, když vás zpovídaný člověk nějakým způsobem překvapí, zaskočí?

    Schopnost improvizace by měla patřit do základní výbavy každého profesionálního moderátora. Hosté jsou živé bytosti a nepředvídatelnost v téhle disciplíně hraje hlavní roli. I proto mě to tak baví. Pokaždé mám v hlavě uložených několik pravděpodobných scénářů, kudy by se to mohlo ubírat, ale stejně mě sem tam hosté překvapí. Vyloženě zaskočená jsem zatím byla asi dvakrát a obtížně se to popisuje. Čas se zrychlí, člověka zachvátí lehká, celkem příjemná panika a zároveň vzrušení z toho, že se stává svědkem zajímavého, nečekaného momentu. Zároveň je ale aktérem, který to musí ukočírovat, a to je samozřejmě nápor na nervy. Na mně to ale naštěstí nebývá vidět. Aspoň myslím.

    Existují nějaké otázky, které byste v rozhovoru nikdy nepoložila?

    Jakékoli otázky, které by se vylučovaly s mou vnitřní integritou. Ale tyhle věci v DVTV cítíme s kolegy podobně. Rozhovory vznikají v tandemu moderátor/editor a nehrozí, že by mi kdokoli cokoli vnucoval, natožpak dotaz, který by byl takzvaně za hranou. V tomto jsem za celý tým DVTV připravená dát ruku do ohně.

    Kdo ze zpovídaných osobností, nejen na DVTV, ale v celé vaší novinářské kariéře, byl pro vás výjimečně zajímavý? A proč?

    Asi neumím vybrat jednoho nejzajímavějšího hosta. Poznamenalo mě několik z nich, každý z jiného důvodu. Nejsilněji jsem prožívala rozhovor s čínským lékařem Enverem Tohtim, který mi se stoickým klidem popisoval, kterak transplantoval orgány živému vězni svědomí. Dojala mě Barbara Winton, když s obdivem vzpomínala na svého tatínka Nicholase, který zachránil téměř 700 dětí před transportem. A nejvíc mě samozřejmě fascinoval první úředně uznaný kyborg na světě Neil Harbisson a jeho anténa zabudovaná v hlavě!

    Emma SmetanaEmma SmetanaAutor: Lucie Robinson (archiv Mojí psychologie)

    Po ránu jsem absolutně k ničemu, nefunguje mi hlava, koktám.

    Jakou otázku byste v rozhovoru ráda dostala vy sama?

    Žádná mě nenapadá. Spíš se podivuju tomu, že o rozhovor se mnou někdo stojí. Nepřipadá mi, že by ze mě lezly nějaké světoborné teze.

    Máte před natáčením rozhovorů nějaký osobní rituál, něco, co vás například zbaví trémy?

    Trémy mě může zbavit jenom záchvat smíchu. A ten mi v DVTV umí navodit několik lidí. Nejlépe šéfeditor Honza Ouředník a editor Jiří Trachtulec. Dva správňáci s tvrďáckým výrazem a suchým humorem. A samozřejmě Daniela Drtinová díky tomu, že je blázen. Jako já.

    Hlavním tématem březnové Mojí psychologie je energie a kreativita. Vy jste umělecky kreativní v mnoha oborech – zpíváte, skládáte, hrála jste ve filmech. Pracujete právě teď na něčem?

    Ano, chystám pokračování svého turné Mezi vlaky. Opět po nádražích, opět ve spolupráci se společností AŽD Praha, Českými dráhami a SŽDC, opět s hudebními hosty. Během turné mě čekají i dva velké klubové koncerty (12. dubna v pražském Lucerna Music Baru a 19. dubna v brněnském klubu Radost). Strašně se na to těším. V rámci časových možností, kterých s rostoucí Lennon ubývá, se můj hudební život odehrává především na koncertech. Jinak chci letos vydat nový singl s videoklipem a začít pracovat na nové desce.

  • V jednom rozhovoru jste řekla: „Teď se netrápím, tak neskládám.“ Funguje to opravdu pro vás tak, že tvoříte, když vás něco trápí? Může být utrpení něco jako kreativní stimul?

    Já to tak mám. Ve stavech melancholie jsem mnohem víc tvůrčí než v obdobích velkého štěstí. Jednak je to proto, že když mi není nejlíp, tak víc vyhledávám samotu a sedám si za klavír, jednak proto, že mě až na výjimky moc nebaví veselá hudba, a tak ji sama neskládám. Asi bych to ani neuměla.

    Znáte něco jako tvůrčí blok? A pokud ano, jak ho překonáváte?

    Přímo blok neznám, ale může se stát, že člověku prostě na nějaký čas dojde inspirace. Třeba když je dlouhodobě přetažený nebo vynervovaný. A taky to neplatí u každého. Třeba můj Jordan něco složí snad pokaždé, když drží v ruce kytaru.

    Co vás osobně dobíjí energií? Jak se vypořádáváte s únavou?

    Já bohužel proti únavě nemám jiný lék než spánek a nervový klid. Toho se mi poslední dobou moc nedostává, ale nechci si stěžovat. A co mě dobíjí energií? Pohled na šťastnou Lennon, láska, dobré jídlo, práce v DVTV, kapela a koncertování, kamarádi, cestování, výlety do Paříže, slunce a moře.

    Naše focení s vámi začínalo až odpoledne, protože pracujete po nocích. Jste spíše sova, nebo skřivan? A jak se takový spánkový rytmus dá skloubit s péčí o malou dceru?

    Lennon chodí spát mezi jedenáctou a půlnocí. My s Jordanem o čtyři pět hodin později. Kolem jedenácté nás Lennon probouzí. Po ránu jsem absolutně k ničemu, nefunguje mi hlava, vnímám tak na 30 %, motám se a koktám. Nejčilejší jsem kolem jedenácté večer, to mám po obou rodičích. Rozhovory do DVTV píšu od půlnoci dál. Jordan to má naštěstí stejně a Lennon bude zřejmě po nás. Děsíme se okamžiku, kdy budeme muset vstávat do školky. To bude utrpení pro všechny tři.

    Emma SmetanaEmma SmetanaAutor: Lucie Robinson (archiv Mojí psychologie)

    Tatínek mě vychoval v pravdě, maminka mě vedla k odvaze.

    Během focení se vaše dcera Lennon pohybovala po ateliéru velmi svobodně a zvědavě všechno zkoumala, aniž byste ji s Jordanem nějak příliš omezovali. Je to způsob, jak byste ji chtěli vychovávat i nadále?

    A v čem jsme ji měli omezovat? Když někam přijdeme, pohledem si změřím prostor, identifikuju rizika a podle toho jsem víc nebo míň ostražitá. V ateliéru s Lucií Robinson byla tuším jedna pohovka, jeden větší a jeden menší stůl, kancelářský koutek, koberec, veselý pejsek, se kterým se Lennon skamarádila… Žádné ostré předměty, žádné svorky, špendlíky, žádné nůžky na zemi, riziko zranění minimální. Kdybych detekovala něco teoreticky nebezpečného, tak bych Lennon o něco víc sledovala, ale stejně bych ji nechala, ať si ten prostor objevuje hezky po svém a maximálně svobodně. Hrozně mě baví pozorovat, jak málo jí stačí k údivu a k radosti. A raduju se s ní.

    Je ještě hodně malá, ale vyprávíte jí už nějakým způsobem o jejím dědečkovi Jiřím Smetanovi? Anebo jí o něm jednou vyprávět budete?

    Tatínek je tu navždy s námi. Pouštím jí jeho písničky, doma na zdi visí jeho fotky a taky obraz, na kterém mu jsou dva roky a vypadá identicky jako Lennon. Moje sestřenice Nina mi nedávno řekla, že s ní mluvím stejně, jako tatínek mluvil se mnou. Vyprávět jí o něm budeme s Jordym všechno, stejně jako o Jordyho tatínkovi Massaudovi. Oba nám chybějí způsobem, který neumím a ani nechci popisovat do rozhovoru, nezlobte se.

    V době uzávěrky březnového čísla vám bude třicet, znamená to pro vás nějaký mezník? Vnímáte třicítku jako nějaký významný moment ve svém životě?

    Trochu mi vrtá hlavou, jak mi může být třicet, když uvažuju a žiju dost podobně, jako když mi bylo šestnáct. Je to podraz, je to fuj číslo, je to nelítostná připomínka toho, že čas plyne. Doufám, že jsem teď rozesmála všechny padesátileté čtenářky! Směje se tomu i moje dvaapadesátiletá maminka, která mimochodem vypadá jako moje starší sestra. V tomto ohledu mám vyhlídky v pořádku. Jenže v rámci toho mého rokenrolového světa je třicítka fakt trapas a konec. Ještě že jsem stihla mít Lennonku. Díky ní je všechno snesitelnější.

    Připadáte si dospělá?

    Ne.

  • A co je podle vás dospělost?

    Soubor vlastností a hodnot, kterých si teoreticky vážím u jiných lidí, především u mužů, ale které se mě doufám nikdy týkat nebudou. Kombinace zodpovědnosti a praktičnosti. Až začnu počítat, v kolik bych si měla jít lehnout, abych další den nebyla unavená… Nebo až poradím kamarádce, ať zůstane s idiotem proto, že by to bez něj měla míň pohodlné…Až začnu přemýšlet o tom, jestli je tehdy a tehdy vhodné se smát… Až u mě mozek převáží nad srdcem, rozum nad instinktem, až se začnu brát vážně, tak asi budu dospělá. Doufám, že se to nikdy nestane.

    Máte nějakou vizi, kde byste chtěla být nebo co byste chtěla dělat za deset let?

    V podobných projekcích jsem opravdu nikdy nežila. Od té doby, co se cítím jako svobodná bytost, nemám vůbec potřebu plánovat. Jsem nomád a nemám strach z toho, co mě teprve čeká. Mívám strach o své blízké, to ano. Ale o sebe ne. A momentálně jsem tak spokojená s kombinací mateřství, hudby, DVTV, všemožných profesně-uměleckých záletů a charitativních činností přes můj spolek Emma má bazar, že na nic jiného ani nemyslím.

    Působíte jako žena, která nemá strach. Dáváte najevo kritické názory, i když to pro vás může mít vážné následky (ve sporu s TV Nova). Na rozdíl od mnoha kolegů jste neměla strach postavit se vlivným šéfům. Kde se ve vás tahle odvaha bere? Myslíte, že souvisí s tím, jak jste byla vychována? 

    Tatínek mě vychoval v pravdě, maminka mě vedla k odvaze. Po tatínkovi neumím lhát, po mamince zdrhat, když jde do tuhého. Takhle jednoduché to je. Nepřihlížím zlu, ať je sebesofistikovanější. Neuznávám autority jen z titulu jejich funkce. Děje-li se manipulace, zalepování úst, zbabělé ústupky a lež, nemohu jinak, než se vzepřít. Své konání v kontextu Novy nevnímám jako nějaké hrdinství, ale jako naprosto přirozenou věc, jedinou možnou reakci. Ale je smutné, že to se stejnou samozřejmostí nevnímali i jiní. Že mezi námi žije tolik zastrašitelných lidí s flexibilní morálkou. Mladých lidí! Holt postkomunismus, mentalita malosti i „třicet let poté“. Ale on ten mindrák jednou přejde. Věřím v to.

    Bojíte se přece jen něčeho?

    Samozřejmě že ano. Bojím se o Lennonku, aby jí nic a nikdo nevzal to vnitřní štěstí, které má teď nekonečné. Bojím se lhostejnosti, bojím se povrchnosti, bojím se lidí, kteří upřednostňují pohodlí a zdánlivý klid před svým svědomím. Hodně se bojím vlastní lenosti. Bojím se o svého bratra Tomíka, o jeho naprosto čistou duši, která to na tomhle světě bude mít chvílemi krušné. Bojím se, že tohle všechno tatínek seshora nevidí. Bojím se, že zklamu ty, které miluju. A do toho mám různé fobie, o kterých se mi ani nechce mluvit. Proč se na tohle vlastně ptáte? To bude pěkně depresivní čtení!

    Emma SmetanaEmma SmetanaAutor: Lucie Robinson (archiv Mojí psychologie)

    Na francouzské poměry mám sebedůvěru průměrnou.

    Myslíte si, že jste sebevědomá? A pokud ano, je to vlastnost, na které jste musela pracovat, anebo vám je přirozeně vlastní?

    Já o tom takhle vůbec nepřemýšlím. Zaprvé to mám každý den jinak, ostatně jako každý, kdo není psychopat. Zadruhé to téma sebevědomí je něco, o čem slýchám až posledních pár let, co žiju v Čechách. Na francouzské poměry mám sebedůvěru průměrnou, tady na někoho působím, že to mám na háku jen proto, že když si něco myslím, tak to řeknu. Obvykle mluvím rychleji, než přemýšlím, a když ze mě vypadne něco takzvaně odvážného, tak proto, že jsem prostě pravdomluvná a vůbec neuvažuju o tom, jestli tím někoho pobouřím nebo ne. Je mi to fuk. Není mi jedno, co si o mně lidé myslí, ale nebudu se chovat podle toho, jak si myslím, že bych se chovat měla, aby mě měli rádi. Mám jen jeden život, ten svůj. Tak si ho budu žít podle sebe.

    Ve Francii jste studovala na elitních školách ve společnosti spolužáků z nejlepších francouzských rodin. S kým jste se v době dětství a dospívání kamarádila ve Francii a s kým v Čechách? Dal vám tady v Česku občas někdo najevo, že patříte k nějaké „protekční“ vrstvě?

    Studium s potomky francouzských aristokratů bylo zajímavé, nadávala jsem jim do asociálů a oni mně do komunistky. Odjakživa jsem nesnášela rozmazlené dětičky, šprty, snoby a drbny a kamarádila se hlavně s potížisty, podivíny, záškoláky a drzouny. Můj první kluk dvakrát propadl. Ve čtrnácti jsem pomáhala odklízet následky povodní v Praze, v patnácti jsem šla na první brigádu. Mí rodiče mi dali skvělé vzdělání, ale z materiálního hlediska to nebyla žádná hitparáda a jsem tomu ráda. Když v této zemi slyším něco o protekční vrstvě, tak jsem mírně pobavená. Zaprvé proto, že kádrování lidí nedělnického původu v roce 2018 je prostě směšné, zadruhé proto, že drtivá většina zdejších elit skončila v koncentráku nebo později v kotelnách a fabrikách, ti nejnezlomnější ve vězení. Porevoluční restituce se týkaly málokoho, ekonomicky nejsilnější jsou tu nikoli intelektuální rody, nýbrž nejrůznější podnikatelé a manažeři, kteří často dělají všechno pro to, aby to bylo vidět. Polo trička, esúvéčka, doutníčky, golf, vodka– soda–limetka, milenky na prahu zletilosti. Do protekční vrstvy se jim ale, zdá se, nenadává. Závist se ubírá směrem k těm, co čtou knížky a chodí do kavárny a do divadla. Zjednodušeně řečeno, samozřejmě, ale je to prostě bizarní. Ano, mám v rodině politiky, moje maminka byla studentskou vůdkyní sametové revoluce, tatínek vedl rockový klub v Paříži, dědeček a jeho bratr jsou fotografové, praděd byl kameraman, otčím radí velké irské politické straně, babička založila Národní dobrovolnické centrum, její manžel je malíř… no a co jako? Opravdu si někdo myslí, že bych se v rámci svého profesního života snížila k tomu, domlouvat si práci přes příbuzné? Kvůli téhle paranoie jsem raději odjela studovat do Paříže a pak do Berlína, tam jsem nebyla ničí dcera, neteř, vnučka. Jenže jsem pak o letních prázdninách potkala v Praze Jordana, a tak jsem si sbalila kufry a vrátila se. Tehdy, ve svých třiadvaceti letech, jsem se poprvé dozvěděla, že mám blbé příjmení a jak to, že si dovoluju ho nepřechylovat. A pak jsem o sobě četla, že jsem arogantní, protekční spratek. Dnes jsem prý multikulti sluníčkářka, Bakalova presstitutka, havloidka. Takže abych vám odpověděla. Ano, občas někomu vadí, z jaké jsem rodiny, nebo že jsem půlku života strávila mimo ČR. Ale naštěstí to se mnou většinou nic nedělá.

    Francouzské ženy jsou zbytkem světa často považované za ztělesnění stylu, šarmu a umění žít. Existuje spousta knih na toto téma. Snad každé ženě zalichotí, když jí řeknete, že vypadá jako Francouzka. Jsou Francouzky takové doopravdy, anebo je to spíš mýtus? Opravdu je jim co závidět?

    Ha, zobecňováníčko! Ale dobře, chápu. Pravdou je, že Francouzky umějí žít, váží si sebe, nemají tendenci zmlknout, když mluví muž, pečují o sebe, jedí zdravě. Nechodí zmalované, svůj sex-appeal vidí v přirozenosti a v určitém tajemnu, takže na rozdíl od nás, Slovanek, nikomu necpou svoje prsa v nekřesťanských dekoltech. Možná je to ale tím, že na rozdíl od nás, Slovanek, žádná prsa nemají. Možná je to tím, že nežijí s Čechy, ale s Francouzi. (smích) A teď, aby to náhodou někdo nevzal vážně! Tohle všechno je samozřejmě nadsázka.

    Rozhovor vyšel v březnovém čísle časopisu Moje psychologie
    Moje psychologie 03/18Moje psychologie 03/18Autor: Archiv Mojí psychologie

    Kupte si aktuální číslo s Bárou Polákovou na titulce přes sms:

    Pošlete SMS na číslo 902 11 ve tvaru:

     

    PSYCHOLOGIE1803W mezera JMÉNO mezera PŘÍJMENÍ mezera ADRESA mezera MĚSTO mezera PSČ

     

    Příklad: PSYCHOLOGIE1803W Jan Novak Prubezna 233 Olomouc 77900

     

    Cena každé přijaté SMS je 69 Kč vč. DPH (zahrnuje poštovné i balné). Provozuje CN INVEST, a. s., infolinka 296 363 199 ve všední dny 8–16 hod., mobil@cninvest.cz, www.platmobilem.cz.

Jdi na homepageZpět na začátek
1080p 720p 360p
Další příběhy

Horoskopy