Typické cvaknutí, utichnutí hudby. Vyměnit stranu kazety, zaklapnout, znovu nasadit sluchátka, přenést se do jiného světa za zvuku hitů z devadesátkového parketu. Haddaway, Ace of Base, Backstreet Boys, Culture Beat, SNAP! Nebo třeba DJ Bobo a Kelly Family. Také si pamatujete na éru walkmanů? Pokud jste dítě 80. a 90. let, tak se právě teď nejspíš ponořujete do příjemné nostalgie. Stejně jako já. A u walkmanů vzpomínání rozhodně nekončí.
Hudba ke mně patřila od dětství. Už ve třech letech jsem díky své mámě, která mi místo Médi Pusíka kupovala časopis BRAVO!, měla svůj dětský kout od čela postele až ke stropu polepený plakáty se svými oblíbenými kapelami a zpěváky a zpěvačkami. Dáda Patrasová a Šmoulové mě nezajímali, chtěla jsem především kapely, které jsem zmínila v úvodu. Centrem mého pokojíčku pak byl malý žlutý „kazeťák“ s modrorůžovými repráky. Často jsem vedle něj seděla na peřiňáku, kde byl položený, abych mohla poslouchat písničky doslova z první ruky.
TIP NA VIDEO: Trendy z devadesátek se vrací do módy. Které hity hlásí comeback?
Poslouchání hudebních kazet se pro mě a můj život stalo naprosto zásadní. S tátou jsme pravidelně chodili do obchodu Bontonland, který na konci devadesátek představoval něco jako hudební Mekku. Stojany se sluchátky, u nichž jste mohli poslouchat nové desky, nekonečná zásoba kazet a později také cédéček. Netrvalo dlouho a dostala jsem svého prvního walkmana – a stalo se tak v době, kdy už spousta spolužáků měla i „modernějšího“ discmana. Ale já se od kazet nemohla odpoutat. A nebyla jsem jediná.
Víte vůbec, kdy a kde walkman vznikl? Nejspíš si řeknete, že jde o ryze devadesátkový výdobytek, zrodil se ale už na konci 70. let, kdy japonská firma Sony uprostřed posledního 70s léta představila žhavou novinku – první přenosný hudební přehrávač, model s názvem Walkman Sony TPS-L2. Pořídit jste si ho mohli za 200 dolarů a za prvních deset let se prodalo na 50 milionů kusů. Z walkmana se stal hit, součást životního stylu a také technologický módní doplněk, který jste si pro extra dávku cool vzhledu mohli zaháknout třeba za pásek nebo ledvinku.
Sony po instantním úspěchu začaly napodobovat i jiné firmy – postupně tak se svou verzi „walkmana“ přišla třeba Toshiba, Aiwa, Panasonic nebo Tesla. Do Česka se ale tento trend skutečně dostal až s příchodem 90. let a celkovým společenským rozvolněním. Jenže to už se postupně začala rodit silná konkurence – kazety brzy vystřídala CD a později digitální formát MP3, jímž jsme si na začátku nového milénia pumpovali své malé „empétrojky“. To byl mimochodem poslední hřebíček do rakve walkmanů – firma Sony jejich výrobu oficiálně zastavila v roce 2010.
Přestože „cédéčková“ éra trvala poměrně dlouho, společně s ní přenosné přehrávače ztratily na své praktičnosti a stylovosti. Discman sice vypadal jako cool záležitost, kvůli citlivosti disku jste si ho ale rozhodně nemohli dát za pásek a jen tak odejít za kamarády do parku. Kdo jste discmana vlastnil, určitě si vzpomenete, že mnohdy stačilo jen lehké zaškobrtnutí nebo výmol na silnici, zatímco jste poslouchali své oblíbené album na zadní sedačce auta, a hudba se zadrhla. Pak už jen následovalo nervózní čekání, když jste s hrůzou otáčeli CD, zda se náhodou nepoškrábalo.
Discman byl jednoduše citlivý. Já na něj sice nedala dopustit stejně jako dříve na walkmana, jeho nošení do školy ale pro mne znamenalo tahat kromě batohu ještě malou kabelku (ve skutečnosti to byla dárková taštička z vánočního balíčku z drogerie), v níž jsem měla pečlivě uschovaného discmana, pětici CD a sluchátka. O každé přestávce jsem pak vždy vše opatrně vytáhla a užila si deset minut nerušeného poslechu. Na rozdíl od poslouchání walkmana ale tento přístup rozhodně cool nebyl – naopak, ve třídě jsem platila za absolutního outsidera, který si v malé modré taštičce zjevně nosí celý svůj život.
Éra maličkých MP3 přehrávačů pak přišla jako blesk z čistého nebe. Tolik hudby v tak maličkém zařízení! Po věčném přenášení CD a citlivého discmana šlo doslova o hudební vysvobození. Moje první „empétrojka“ měla na tehdejší dobu neuvěřitelných 16 MB a byla tak maličká, že se vešla do malé kapsičky u džínů. Okolo roku 2005 už pak téměř ve škole neexistoval jediný student, který by o přestávce svým kamarádům neukazoval svou sbírku načerno postahovaných písniček, kterými právě nabušil svůj hudební stroj.
Prvním umělcem, který začal svou hudbu prodávat ve formátu MP3, byl Ricky Martin?
Věděli jste, že…
Zatímco většina čekala, až na Vánoce dostane svůj první přehrávač, skutečná revoluce se rodila v roce 2001 ve firmě Apple Company. Jak už možná tušíte, právě v této době spatřila světlo světa první generace slavných iPodů, které se během prvního desetiletí nového milénia staly absolutně nejprodávanějším typem MP3 přehrávače na světě. První model měl zabudovanou paměť čítající 5 GB a brzy se začaly objevovat nové, vyšperkovanější verze. A s nimi se opět hudební přehrávač stal důležitým módním doplňkem. Hudba a její poslech byly opět trendy.
iPodů v nultých letech vzniklo hned několik druhů – Classic, Touch (připomínal iPhone), Shuffle (ten pro změnu neměl žádnou obrazovku a byl extrémně skladný) a Nano, který měl kulatý dotykový ovládací panel – mezi písničkami jste tak mohli scrollovat pomocí přejíždění palce dokola po směru hodinových ručiček. Důležitá byla u iPodů také barva – právě ta hrála hlavní roli v etablování těchto přehrávačů coby klíčových módních doplňků první dekády 21. století. Fuchsiová, šťavnatě zelená nebo blankytně modrá… Záleželo na vás, která nejlépe ladila k vašim „fejkovým“ plastovým brýlím a potisku na tričku.
Firma Apple a iPody se zasloužily o rozšíření podcastingu? Ve skutečnosti jde o spojení slov iPod a broadcasting (anglicky vysílání). Systém vymyšlený Adamem Currym v roce 2004 fungoval na principu propojení internetových rádií s RSS feedem a MP3 soubory. Pokud se nějaký takový soubor na internetu objevil, přes iTunes se dokázal nahrát přímo do iPodu. Zkuste si na to vzpomenout, až si příště na Spotify nebudete moct vybrat, který podcast si z obří zásobárny pustit.
Věděli jste, že…
Éru přenosných přehrávačů definitivně ukončil masivní nástup smartphonů a platforem, jako je Spotify. Po iPodech, MP3 přehrávačích, walkmanech a discmanech tak zůstala už jen vzpomínka na dobu, kdy přístup k hudbě byl sice omezený, o to větší váhu jsme mu ale přikládali. Hudba i forma, v jaké jsme ji poslouchali, utvářely náš styl a vnášely mezi vrstevníky pestrost. Nezbývá než doufat, že třeba právě iPody čeká jednou podobný osud jako dnes opět milované polaroidy. Dobrou zprávou je, že mezi trendy se pomalu, ale jistě vrací hity, které kralovaly letem 2005 až 2010. A tak si třeba za pár let opět budeme nadšeně ukazovat, pro jakou barvu iPodu Nano jsme se rozhodli tentokrát.
