Pamatujete si ještě z hlavy jména všech Miss Československo od roku 1989? A dali byste dohromady vítězky z devadesátých či nultých let? Už trochu ztuha, ale některé nejspíš ano, že? A co kdyby se vás někdo zeptal, kdo vyhrál loni? Někdejší fenomén českých televizí, národní soutěž o královnu krásy, postupem let ztratil na významu i kredibilitě. Důvodem však není jen to, že koncept soutěže krásy společensky vyčerpal, ale také to, že již není schopen nabídnout vzrušující příběh o zajímavé dívce, která se přes noc stane princeznou. Nestane. V současné době je totiž snazší proslavit se na Instagramu než skrze televizní soutěž.
Kdybychom chtěli dát dohromady soundtrack, jenž by reprezentoval 90. léta v Česku, pak by v něm bezesporu musely zaznít fanfáry Jesus Christ Superstar skladatele Andrewa Lloyda Webbera. Nejenže stejnojmenný muzikál odstartoval extrémní popularitu tohoto žánru, současně se tato ikonická melodie na mnoho let vryla do paměti jako vzpomínka na soutěž Miss, která patřila k největším hitům televizního vysílání. Mladé svobodné ženy, kterým se podařilo usednout na trůn, dokázala soutěž přes noc katapultovat mezi nejznámější tváře Československa, později České republiky. A generace holčiček, které v devadesátkách vyrůstaly, zase nemohly minout standardy krásy, jež vítězky nastolovaly. O to víc nám občas mohlo unikat, jak je vlastně bizarní, že v porotě soutěže krásy zpočátku neseděly žádné ženy. Nebo že tělesné míry soutěžících bývaly zveřejňovány v novinách. Člověk se dnes nemůže divit, že popularita soutěží krásy uvadá. Uvědomělé společenské prozření však zdaleka není jediným důvodem.
TIP NA VIDEO: Jaké trendy z 90. let se vrátily do módy?
V devadesátých letech měla krása v Československu, respektive v České republice, dvojí reprezentaci. Tou první byly mladé modelky, které odcházely v šestnácti letech do Paříže na zkušenou a z některých se později staly světové celebrity. Sugestivně tuto dobu připomněl nedávný dokument Krása na prodej, který mapuje kariéru Milady Karasové, zakladatelky agentury Czechoslovak models. V něm mimo jiné nechyběly vzácné záběry z prvního konkurzu, který v Praze pořádala zahraniční agentura a kterého se tehdy zúčastnily i Eva Herzigová, Tereza Maxová a Pavlína Němcová. Netřeba dodávat, že všechny poté dosáhly obrovských úspěchů, ovšem tak trochu mimo perimetr české veřejnosti. Ta měla spíše oči pro dívky, které se ve varském Puppu nebo brněnském Boby Centru rozhodly utkat v soutěži Miss.
Když si dnes stěžujeme na to, že Miss už nejsou, co bývaly za dob Moniky Žídkové nebo Terezie Dobrovolné, nejde jen o to, že tehdy vítězily „větší osobnosti“. Důvod se skrývá především ve sdílené zkušenosti, kterou tehdy televize umožňovaly a která se už nikdy nezopakuje. Osobně si jako dítě devadesátek vybavuju, že jsem soutěži Miss doslova propadla v roce 1995, kdy vyhrála zmíněná Monika Žídková. Národ si poprvé mohl vytipovat favoritku předem i díky televizním spotům ze soukromí soutěžících, což zvyšovalo napětí během finále. Já jsem tehdy byla trochu zklamaná. Víc jsem fandila „za všech okolností dokonalé“ Kateřině Kasalové, jak první vicemiss ironicky charakterizuje Wikipedia.
Mimochodem, jestli si chcete zavzpomínat na různé ročníky soutěže, pak tento zdroj vřele doporučuju. Je to překvapivě podrobné a místy hodně vtipné čtení. Nechybí detaily vzájemné rivality mezi soutěžícími, bezradnost poroty, která před ambicióznější dívkou často raději zvolila pokornější outsiderku, aby se posléze zjistilo, že vítězka neumí jazyky, ani připomínky největších fuck-upů, ať už jde o porno nebo rasismus. Původní narativ o krásné Popelce, která se přes noc zaslouženě stane princeznou, tak postupně začal dostávat trhliny. Po přelomu milénia se navíc soutěž ocitla v kleštích dilematu, jestli dál upřednostňovat typickou českou krásu, anebo do světových soutěží vysílat vysoké, velmi štíhlé a opálené typy, které se přibližovaly tehdejšímu modelingovému ideálu. Miss se v nultých letech stala především generátorem nových celebrit a ty zase okamžitou potravou pro bulvár.
Současně se zmíněný narativ vyčerpal i z jiného důvodu. Mladé ženy si začaly uvědomovat, že domácísoutěž až takový rozlet nepřináší, naopak je spoutává řadou pravidel, která platí i po jejím skončení. Některé rozpačité ročníky zase v očích diváků snižovaly kredibilitu soutěže – nač si volit královnu krásy, když stejně nevyhraje ta nejkrásnější, třeba proto, že se nebála předvést své ambice? Když v roce 2005 dostali diváci jedinečnou šanci rozhodnout o vítězce sami prostřednictvím lidového hlasování, vyhrála Lucie Králová a na třetím místě se umístila Agáta Hanychová – obě dávno známé z médií. Bylo to objektivní a spravedlivé? Soutěž se pak možná nadechla s rokem 2006, kdy ji ovládla jednohlasně přijímaná Taťána Kuchařová. Druhé Nagano, kdy národ mohl vzpomínat, jak všichni fandili přilepení u obrazovek, se ovšem nekonalo. Finále světové soutěže Miss World, které Kuchařová senzačně vyhrála, tehdy nepřenášela žádná tuzemská televize.
Frustraci z vývoje národní soutěže krásy dokresluje založení konkurenční České Miss v roce 2005, jejíž ředitelkou se stala Michaela Maláčová, vítězka z roku 1991. Částečně se jí podařilo na úspěch předchozí značky navázat, přesto příběh o Popelce, která se stala oblíbenou televizní hlasatelkou, už diváky tolik netáhl. Dílo zkázy dokonaly sociální sítě – jednak tlakem na soutěžící, aby měly už před finále co nejvíc followerů, jednak obecným vlivem na vnímání krásy, který by mohl vysvětlovat, proč se nám vítězky v posledních letech zdají navzájem čím dál víc podobné, a to i navzdory diverzitě, jež současně proniká do světa módy. Miss v českém měřítku upadá do zapomnění i proto, že se jí nedaří reagovat na společenské vlny – na rozdíl například od Nizozemí, kde letos vyhrála transgender modelka. Ačkoliv, a to si pojďme upřímně říct, pro většinovou českou společnost by nejspíš teprve tohle byl poslední hřebík do rakve kdysi slavné soutěže.
