Jak se žije lidem trpícím úzkostnou poruchou? O tom bude pravidelně pojednávat sloupek Život s úzkostí.

Jak se žije lidem trpícím úzkostnou poruchou? O tom bude pravidelně pojednávat sloupek Život s úzkostí. Zdroj: iStock.com

Nejsem pro něj dost dobrá! Jak imposter syndrom ovlivňuje naše vztahy?

Imposter syndrom je neustálý pocit, že jste svých úspěchů a cílů dosáhli tak trochu omylem a že vlastně vůbec nejste tak dobří, jak si myslí ostatní. Projevit se může například při studiu, po získání nového zaměstnání nebo když vás povýší. A stejně dobře nám umí vlézt i do vztahu. O jeho dopadech na tuto sféru se bohužel tolik nemluví, jeho vliv na fungování partnerů je ale často zásadní. Jak syndrom podvodníka vypadá v praxi a jak se ho případně zbavit?

Musím se přiznat, že jsem v životě měla štěstí na partnery. Nikdy jsem se nedostala do toxického vztahu, kdy by mi přítel srážel sebevědomí a já si ze vztahu odnesla jen trauma. Jenže právě toto štěstí ve mně odjakživa živilo pocit, že na tom přece něco musí být špatně a já to jen nevidím. Trvalo mi dlouho, než jsem zjistila, že nejde o realitu, ale že jsem se dost možná jen zbytečně postavila do rolepodvodníka, který si myslí, že si nic z toho, co má, nezaslouží.

TIP NA VIDEO: Jak si poradit, když na váš přijde úzkost?

Video placeholde

Imposter syndrom poprvé popsala dvojice psycholožek – Pauline Rose Clance a Suzanne Imes – v roce 1978. Tehdy se zabývaly skupinou úspěšných žen, které se ve své práci cítily právě jako podvodnice. Měly za to, že své kolegy a nadřízené oklamaly a ti jim začali věřit, že jsou inteligentní a schopné. Ony zatím kdesi uvnitř cítily, že pro svou práci nejsou dostatečně kvalifikované a dobré místo ve firmě si nezaslouží. Tak vznikl termín imposter syndrom čili syndrom podvodníka, který je od té doby aplikovatelný na jakoukoliv životní sféru, v níž se člověk takto cítí – a to včetně vztahů.

Přestaň říkat takový věci, lhářko!

Pocit, že pro svého partnera nejsem dost dobrá, jsem v životě zažila nespočetněkrát. Občas se to vztahovalo na pracovní život, kdy jsem si vsugerovala, že se skvěle rozjeté kariéře a úspěchům svého protějšku nikdy nevyrovnám a že mé dlouhodobé přesvědčení, že jsem ambiciózní a plním si své profesní sny, je zcela mylné. Fakt, že v této sféře přece vůbec nemusíme s přítelem soupeřit, mi vůbec nepřišel na mysl. A ani nemohl – začala jsem totiž žít v domnění, že jde jen o další aspekt, ve kterém zcela selhávám, a partner o mne kvůli tomu brzy ztratí zájem.

Mnohem častěji – a ano, děje se to dodnes – jsem ovšem řešila fyzickou stránku a atraktivitu. Jako člověk, který byl od útlého věku šikanovaný kvůli vzhledu, jsem se nikdy nedokázala ve své hlavě vymanit z pocitu, že si nezasloužím partnera, protože nemám svou vysněnou velikost oblečení. Nikdy jsem nedokázala uvěřit komplimentům, že jsem krásná, že mám skvělé tělo a dalším podobným. Brala jsem je jen jako slova útěchy, která protějšek pronáší proto, aby mi udělal radost. A při tom jsem vůbec nepochybovala o tom, že taková chvála u mne vůbec není namístě a že to oba moc dobře víme.

Vygradovalo to jednoho dne, kdy jsem spustila další monolog o tom, že jsem ošklivá a on by měl být s někým jiným, lepším. Tehdy se mi od něj místo již tradiční (a dost unavené) odpovědi „Vždyť víš, že to tak není“ zcela nečekaně dostalo pohrdavého pohledu a okřiknutí: „Okamžitě přestaň říkat takový věci, ty lhářko!“ Zůstala jsem stát jako opařená, neboť se to událo na nádraží plném lidí. Tehdy jsem ze sebe vydala jen přiškrcený dotaz, co jsem to právě slyšela. Nato se můj přítel klidně usmál a řekl, že tuhle fingovanou scénu mi ztropí pokaždé, když o sobě zase začnu zbytečně pochybovat. Důvod? Abych si prý konečně uvědomila, jak absurdní moje smýšlení o sobě samé je.

Mnoho podob syndromu podvodníka

Od té doby jsem pochyby o sobě, svém těle a celkové úloze ve vztahu začala skutečně krotit, byť jsem se jich stále úplně nezbavila. Posunout se dál mi výrazně pomohla především otevřená diskuze s partnerem o všech nejistotách, které si do vztahu oba nosíme. Mnohdy totiž skutečně žijeme ve zbytečných domněnkách, které nemají s realitou vůbec nic společného.

Toto je ovšem jenom jeden osobní příklad toho, jak se syndrom podvodníka může ve vztahu projevovat. Podob může být spousta, mezi ty nejčastější však patří následující:

  • Zpochybňování dobrých záměrů, když vás protějšek pozve na rande nebo pro vás udělá cokoliv hezkého. – Co když se jen snaží odčinit nevěru (nebo něco jiného, negativního), o které zatím nevím?

  • Lpění na komplimentech a vyznání lásky. – Dnes mi ještě neřekl/a, že mě miluje. Co jsem zase udělal/a špatně? Určitě mě nemiluje a celou dobu mi to říkal­­/a jen proto, abych měl/a radost.

  • Obavy z názoru okolí. – Ostatní musí vidět, že pro něj/ni nejsem dost dobrá/dobrý. Určitě vypadáme směšně. Je jen otázka času, kdy si toho všimne i on/ona a nechá mne být.

  • Uzpůsobování chování a strach z projevení skutečného já. – Musím se chovat tak a tak. Kdybych dal/a najevo, jaký/á doopravdy jsem, opustí mě.

Jak z toho ven?

Tyto pocity mohou váš vztah dostat do úzkých, zbavit se jich je ovšem běh na dlouhou trať. Sklony cítit se jako podvodník se obecně projevují spíše u lidí, kteří mají nízké sebevědomí a nevěří si, případně u těch, kteří mají sklony k úzkostem či mají přímo diagnostikovanou úzkostnou poruchu. Tendence malovat si nereálné scénáře, být posedlý svým vzhledem a dávat mnohem větší váhu svým špatným vlastnostem na úkor těch dobrých je u nich častým jevem, který ovlivňuje nejen je, ale i jejich vztahy.

Prvním krokem vpřed je bezesporu vůbec si uvědomit, že sami sebe dostáváte pod zbytečný tlak, který nemá s realitou ani pravými city partnera nic společného. Nezastupitelnou roli pak má bezesporu již zmíněná diskuze s polovičkou. Otevřete spolu téma imposter syndromu a narovinu si sdělte své obavy, nejistoty i pocity. Zní to sice jako klišé, ale bez komunikace opravdu neexistuje zdravý a hlavně upřímný vztah.

A pokud cítíte, že vám vaše strachy přerůstají přes hlavu, není nic lepšího než téma probrat na terapii – ať už na ni chodíte, teprve o ní uvažujete nebo vás tato možnost dosud nenapadla. Mnohé návody, jak se syndromu podvodníka zbavit, vás před sezením u psychologa nejprve poženou před zrcadlo a poradí vám si denně opakovat afirmaci, že pro sebe děláte dostatek a zasloužíte si vše, co v životě máte. Jenže skutečně uvěřit těmto mantrám už tak jednoduché není. Proto raději téma nejprve rozveďte s někým, kdo vás může nasměrovat na správnou cestu. Praktický trénink pak půjde podstatně snadněji.